Zde se nacházíte: Aktivity se psem > Fotografování psů
Jak jsem se dostal k fotografování
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Rok 1977 byl pro mne zásadní a přelomový. Do mého života vstoupila drsnosrstá jezevčice Heli. Bylo mi tehdy 18 let a prostřednictvím psa jsem začal poznávat nové zajímavé přátele a zvláštní svět lidiček stižených láskou ke psům.
To už je hóóódně dávno...
Tehdy jsem bydlel na pražských Vinohradech. Štěně bylo třeba venčit a tak jsem začal chodit do nedalekých Riegerových sadů. Trpěl jsem tehdy jistou dávkou introverce a okolní svět vnímal s hlubokou nedůvěrou. Denně jsem ovšem potkával stále stejné tváře lidí s jejich pejsky a začal jsem mít pocit, že je třeba každého pozdravit a prohodit pár slov na společné téma. Krmení, loužičky, okousaný nábytek... Zeď osamění byla prolomena, komunikace navázána. (Že by už tehdy fungovala canisterapie ?) Navíc jsem měl to štěstí, že jsem v parku začal potkávat nedaleko bydlící paní Dagmar Polákovou. (Rozhodčí exteriéru a vedoucí plemenné knihy.)
Ve stejné době jsem se seznámil s báječným veterinářem MVDr Janem Novákem. Tak jsem se dozvěděl mnoho o psím světě. Zjistil jsem však také, že prý ten můj jezevčík vůbec není špatný a že existují jakési výstavy psů. Získal jsem propozice a tím nejasnou představu o výstavách psů. Letmým pohledem do tiskoviny jsem zjistil, že výstava psů v Brně trvá dva dny a že musím projít jakousi přejímkou psů trvající od 7:00 do 9:00. Zamluvil jsem tedy v Brně hotel pro jistotu na dva dny a 1.7.1978 v 6:30 ráno (abych něco nezmeškal ! ) jsem stanul s jezevčíkem v bráně brněnského výstaviště.
Temná minulost
Přejímka psů mne zklamala - viditelně rozespalý veterinář jen mávnul rukou. Posuzování proběhlo bez větších trapasů. Pouze mne překvapilo, že manželka pana Pasáka, od kterého jsem Heli získal, měla slzy v očích. Jezevčice totiž s přehledem vyhrála svoji třídu a získala první titul. Dlužno dodat, že v neděli jsem přišel na „přejímku“ o něco později, abych zjistil, že se posuzují již jen společenská plemena a já jsem zde v roli diváka. Přes tato drobná počáteční úskalí se mi svět psích výstav velmi zalíbil a začal jsem vystavovat na všech dostupných výstavách. Heli (zbyla na mne, tuším, jako poslední z vrhu) si vedla velice dobře. V necelých čtyřech letech mi ovšem tato jezevčice totálně ochrnula na zadní polovinu těla a na jisté veterinární ošetřovně bylo nabídnuto její utracení. Naštěstí jsem nesouhlasil a vyčkal návratu MVDr Nováka z dovolené. Ten se pokusil o zázrak, který se nakonec povedl a díky značnému množství trpělivosti a péče se Heli nakonec dožila téměř šestnácti let. Vzhledem k omezené pohyblivosti zadních končetin a hrozbě recidivy onemocnění nastal ale konec chovu i výstav.
K získání druhého psa jsem tehdy neměl prostředky ani možnosti. Jako záminka i vstupenka do světa psích výstav mi tehdy posloužil fotoaparát Zenit-E. Začal jsem psy fotografovat. Musím přiznat, že dodnes postrádám jakékoliv fotografické, či výtvarné vzdělání. Mnoho, velmi mnoho snímků jsem zkazil. Některé se však přeci jen povedly a našly své místo na stránkách kynologického tisku. V té době jsem se učil v oboru automechanik, kde jsem se necítil příliš šťastný. Stále více jsem utíkal do světa psů a fotografií.
V osmdesátých letech jsem již poměrně často snímky vystavoval u nás i v zahraničí. Cesta dál a výš však bez politické angažovanosti nevedla, uvažoval jsem o emigraci. Nakonec jsem negativy i fotoaparáty uložil a téměř šest let nevzal do ruky. Vytvořil jsem si jakýsi svůj vlastní vnitřní exil. V té době jsem přestal jezdit na výstavy psů a pouze z dálky sledoval psí svět. Ve chvíli, kdy vznikala česká verze časopisu, který máte právě v rukou (Svět psů - pozn. red.), zatelefonoval Dr. Petr Dvořák, zda mám ještě nějaké snímky a zda zase nechci fotografovat. Jak vše dopadlo je zřejmé ze stránek našeho kynologického tisku i mnoha knížek. Snímky pronikly do Evropy i USA.
Žhavá současnost
Dodnes se však necítím být fotografem. Fotografuji jen pro radost, potěšení a zábavu. Tedy pouze, „když se mi chce“. Výjimku tvoří snímky štěňat. Chovatelé se obyčejně ozvou v pátek ráno s tím, že štěňátka jdou v sobotu do světa. V tu chvíli většinou neváhám a pokud čas dovolí (pracuji jako oční optik), jdu fotit. U snímků nepreferuji výtvarné hledisko. Řídím se citem. Důležitý je pro mne především výraz psí tváře (chcete li - duše). Proto často fotím psy v jejich domácím, přirozeném prostředí. Moje práce i fotografování vyžaduje především trpělivost. V zaměstnání mnohdy dlouze vysvětluji, jak správně nasadit kontaktní čočku do oka. Také zabroušení brýlového skla není rutinní záležitost. Po práci trávím další hodiny čekáním, zda mi štěně dá šanci zachytit jeho hravost a náladu. Při obou činnostech nesmí vzniknout nervozita a stres. Napětí váš pes velmi snadno vycítí a na snímcích bývá potom patrné.
Rád fotografuji křížence, kteří dovedou svého pána milovat naprosto stejnou láskou, jako jejich kolega s ušlechtilejším původem. Pokud ale má být snímek použit na obálku, či do kalendáře, trvám na výběru toho nejkvalitnějšího interšampiona. Na obálkách módních časopisů přece také vidíme pouze úzký okruh top modelek. Znamená to konzultovat s nejlepšími chovateli a nechat si poradit.
V současné době by se dalo říci, že prožívám období naháčů. To ovšem zdaleka neznamená, že fotografuji jen toto plemeno. Kdo má ale naháče doma, jistě chápe moji posedlost tímto nevšedním plemenem. Díky naháčům jsem se dostal i k příležitostnému fotografování koček. (Samozřejmě nahých.) To už je ale naprosto jiný svět. Snímky koček a třeba i koní rád přenechám přátelům, kteří k nim mají blíž. Já se budu stále držet psího světa, který mám rád.
Publikováno 10.6.2002. 2001, uveřejněno se souhlasem autora.