Zde se nacházíte: Aktivity se psem > Zajímavé akce
Špicí tábor Smržovka 2004
Jana Beková (ivo.bek@mybox.cz)
Jmenuji se Hakim (Hakim Kaveta Bohemia), ale všichni z rodiny a přátelé mi říkají Kime. Jako každý rok jsme vyrazili s páníčky na psí tábor do Smržovky. Celou cestu jsem prospal, ale čerstvý vzduch Smržovky mě probral. Ještě než jsme dorazili na místo, nedočkavostí jsem poskakoval po sedačkách, což se nesetkalo s velkým nadšením páníčka, který celou cestu kroutil tím divným kolem.
Kamejka, Tymian, Jessica a Hakim
Hned po příjezdu jsem se šel přivítat se starými známými. Páníčkové šli zatím vybalit věci z auta a postavit podivnou obří psí boudu z látky, říkali jí stan. Vždy si ji raději označkuji, abych pak po večerce omylem nezměnil majitele. Moje velká malá kamarádka Kamejka měla pro mě překvapení. Nepřijela sama, ale se sedmiměsíčním synem Tymiánem, kterého jí nadělil na Štědrý den Ježíšek. Nejprve byl nedůvěřivý, ale pak jsme spolu dělali „psí kusy“. Jsem psí jedináček a na tábor se těším, protože mám šanci si týden užívat staré i nové kamarády.
Především mě zajímají psí slečny. Nádherně voní a nechávají si ode mě líbit i různé důvěrnosti. Když si konečně jednu vyberu musím ji hájit, protože i jiní psi mají stejný vkus. Teta Martina poprvé letos přivezla 3,5 měsíční vlčí slečnu Irunku, která se mi také líbila, ale byl jsem pro ni moc malý a asi proto mě občas plácla packou. Nakonec jsem se doopravdy zamiloval do trpaslice Jessiky a někdy jsem jí nedal pokoj ani na chvilku. Jessika mě z počátku nechtěla, vrčela, ale za pár dní si nechala líbit všechny moje důvěrnosti. Zlomil jsem jí srdce.
Panička mě každé ráno uvazovala, abych svým časným štěkáním a útěkem z plátěné boudy nebudil ostatní. Měli jsme ji přikolíkovanou hned vedle Kamejky a Jessiky, dál od ostatních. Pokaždé, když moje panička nebo i ostatní procházeli kolem stanu Kamejky, ozýval se zvláštní zvuk, který připomínal motorku. Byl to malý Tymián, který takhle upozorňoval na vetřelce. Neposlouchal, dělal si co chtěl, rošťák, přesně jako já, když jsem byl v jeho věku.
Dáša, Elsa, Hakim, Heidy, Jessica a Buffy
Denně mě panička nutila na výlety, aby mě unavila. Ještě že mě brala jen na ty kratší. Hned první den jsme šli podél řeky do Tanvaldu. Myslela si, že mě procházka unaví a já budu v táboře hodnější. Někdy mám pocit, že mě ani nezná. Nejlépe se měl Tymiánek, protože jeho panička, holčička Eliška, ho nosila v batůžku na břiše. V Tanvaldu nás chtěli všechny pejsky vyfotit u fontány, ale stříkající voda nám vadila a tak jsme jim stále utíkali. Také jsme se vypravili vlakem na vodopády. Je tam nádherně, jen kdyby nechtěli, abych chodil s ostatními do vody. Tam se mi fakt nechtělo, přestože nám počasí přálo a svítilo slunce. Také jsme šli opět všichni do Horního Maxova do restaurace U Hrocha, kde výborně vaří a jsou velice pohostinní. Neznám jinou hospodu, kam pustí tolik psích kamarádů najednou. Letos nás bylo opět kolem 26 pejsků. Poznal jsem se s velkými bílými špici Lakim a Glorií i jejím odrostlým štěňetem Arielem.
Navečer chodili do tábora s námi cvičit poslušnost. Letos jsme měli překážky na agility a nejlépe si vedla k udivení všech černá trpaslice Elzička od Jeleního Vršku, která trénuje agility v Praze. Ani její bratr Erik nebyl v ničem pozadu. Mě baví tunel, ale panička mě chtěla donutit i na jiné překážky. Lavice mě natolik otrávila, že jsem už nikam nechtěl. Při závěrečné soutěži jsem odmítal chodit směrem k překážkám, protože jsem měl strach. Bylo to všechno nové, neznámé a já na to zkrátka nejsem zvyklý. A i když paničku bezhlavě miluji, co je moc, je příliš a nic se nemá přehánět.
Jestli si dobře vzpomínám, tak to bylo ve středu večer, kdy přivezli do tábora nového psího kamaráda (Čaka), který pocházel z psího útulku. Byl to kříženec bernsko-salašnicko-chodského psa. Kupodivu měl velmi rád lidi a všichni psi, přestože byl velmi velký, ho mezi sebe přijali. Až na mě a Falka. Nám se vetřelec nezamlouval, proto jsme na něho občas alespoň štěkli. Do konce tábora jsme se s ním nedokázali skamarádit. Je mi to líto, ale nemohu si oblíbit všechny.
Mám také velice rád večerní grilování. Krásně všude voní naložené kotletky a my všichni doufáme, že se nám podaří nějaké masíčko či kostičku vyžebrat nebo ještě lépe, ukrást. Loučení bylo jako vždy trochu smutné. Už se ale těším až opět všechny fenečky na dalším ročníku psího tábora pěkně proženu.
Publikováno 3.3.2005. Pro www.spicove.cz