Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Chov špiců

Bílí špicové

Iveta Marešová (assil@seznam.cz)

Na světě existuje mnoho psích plemen. Některá od sebe na první pohled rozezná i laik, například čivavu s bernardýnem si asi splete málokdo. Ale také existují plemena, s jejichž rozeznáním může mít problémy i odborník.

Japonský špic
Japonský špic

Samojed
Samojed

Německý špic velký bílý
Německý špic velký bílý

A přesně taková těžko od sebe rozeznatelná plemena najdeme i mezi špici. Souhrnně jim můžeme říkat bílí špicové. Všichni mají společnou hustou odstávající srst, vztyčené uši, ocas přetočený na hřbet. A samozřejmě bílou barvu.

Německý špic

U nás je nejznámější německý špic, který dnes existuje v 5 velikostech, a bílá barva je povolena u všech kromě největšího, vlčího. Jeho hlavními charakteristikami jsou kvadratický formát těla, mírně klenutý nos, středně vyjádřený stop, mírně šikmé oči, nůžkový skus a odstávající hustá srst.

Jeho předky byli špicovití psi vyskytující se po celé Evropě, ovšem s moderním chovem tohoto psa nezačali jen Němci, i Italové si z něj vyšlechtili své vlastní plemeno - italského volpina.

Neve D'Arlande
Neve D'Arlande

Italský volpino

Italský volpino je tedy nebližší příbuzný německého špice, pochází ze stejných předků a vzhledem se liší jen nepatrně. Nejvíce rozdílů vykazuje hlava. Hlava italského volpina je plošší, stop méně výrazný, čenich je delší a špičatější, má větší oči, celkově je hlava mohutnější. Svojí výškou 25-30 cm odpovídá přibližně malému německému špicovi. A také na rozdíl od německého špice má uznány jen dvě barvy - bílou a červenou. Z názvu plemeno volpino, což znamená lištička (z italského volpe = liška, což je z latinského vulpes = liška) se dá usuzovat, že dříve byl běžnější v červené barvě, ale dnes je tato barva téměř vymizelá, nejvíce jedinců je v barvě bílé.

Největší rozmach toto plemeno zaznamenalo v 1. polovině 19. století, hlavně ve Florencii a v Římě. V Římě byl nazýván pes Quirinal (Quirinal byl v letech 1870-1946 rezidencí královského dvora). Ve Florencii ho nazývali Volpino di Firenze (florentský volpino). Na venkově byl stejně jako německý špic povoznickým špicem. Hlídal velká povoznictví a doprovázel povozy s vínem do Říma. Po 2. světové válce se chov téměř zhroutil, v roce 1965 bylo v plemenné knize zapsáno pouze 5 volpinů. Až v roce 1984 začala jeho záchrana na jedincích nalezených na italských farmách a i dnes jde stále ještě o velmi vzácné plemeno.

Lunachiara della Luna
Lunachiara della Luna

Japonský špic

Dalším plemenem velmi podobným německému špicovi je japonský špic. Na rozdíl od kvadratického německého špice má mít poměr těla 10:11, ale ve skutečnosti je tento poměr 8:10, má výraznější stop a trochu šikmější oči. Velikostí je něco mezi malým (26 cm +- 3 cm) a středním německým špicem (34 cm +- 4 cm), má mít kolem 30 cm.

O jeho původu existují minimálně 3 teorie. 1. teorie mluví o severských psech, hlavně samojedech, kteří přišli kolem roku 1900 do Japonska a zde byli chovem zmenšeni, což je ale málo pravděpodobné. 2. teorie říká, že v roce 1920 přišel do Japonska jistý počet bílých špiců z USA a Kanady a když v 1. světové válce obsadili Japonci německé území Kiantčou a většinu německých ostrovů v jižních mořích, nalezli tam německými kolonisty dovezené německé špice, které křížili s americkými a kanadskými špici. 3. teorie je o kanadské lodi, která roku 1923 ztroskotala u Japonska a v jejíchž útrobách byl objeven určitý počet bílých špiců, kteří byli údajně na lodi drženi jako hubitelé myší a krys. Tito špicové byli prý v Japonsku kříženi s ruskými psy (zřejmě samojedem nebo lajkou). Ovšem ve skutečnosti nelze s jistotou říci, kdy přišel bílý špic evropského typu do Japonska. Jisté je jen to, že od roku 1930 je v Japonsku chován jako plemeno oddělené od psů typu inu, tedy původních japonských plemen.

První standard je z roku 1954, kdy byl i stanoven oficiální název Nihon supittsu (japonský špic). Do Evropy přišli z Japonska první japonští špicové do Skandinávie, ale již není známo, kdy se tak stalo, proto se za počátek evropského chovu považuje rok 1977, kdy anglická chovatelka norských buhundů Dorothy Kenyonová dovezla do Anglie fenu Alvretens Icho of Norsken ze Švédska. Fotka této feny se objevila na titulní straně kynologického časopisu a vzbudila zájem o toto plemeno.

Chov japonského špice se stále potýká s několika problémy, jako je udržení bílé barvy (občas se vyskytuje krémový až červený nádech) a zachování dobrého pigmentu nosu, víček a pysků. Také velikost se liší země od země. Původní japonský standard FCI uvádí - pes 30-40 cm, fena 25-35 cm. Tento velký rozdíl vede v různých zemích k různému pojetí správné velikosti. Tendence je spíše ke zmenšování, například Angličané už ve svém standardu míry snížili.

Tinto's Quite Like a Fire of Floy
Tinto's Quite Like a Fire of Floy

Americký eskimo

Bílý špic se samozřejmě vyskytuje i na druhém konci světa, konkrétně v USA. Je jím americký eskimo (názvem podobný kanadský eskimo je vzhledem úplně odlišný severský saňový pes). Americký eskimo se chová ve 3 velikostech - toy 22-30 cm, mini 30-38 cm a standard 38-48 cm a má povolenou barvu nejen bílou, ale i krémovou.

Předkové tohoto plemene přišli do USA s německými přistěhovalci na konci 19. století a začátkem 20. století. Byli přejmenováni na amerického eskima kvůli špatné pověsti Němců za 1. světové války. Někdy se taky udává, že mezi předky amerického eskima patří i bílí keeshondi holandských přistěhovalců, ale těch nemohlo být tolik, aby nějak výrazně toto plemeno ovlivnili. Dá se tedy říct, že americký eskimo je potomkem německého špice. Je mu k nerozeznání podobný a jedinci, importovaní do zemí spadajících pod FCI, jsou zapisováni jako němečtí špicové.

První jedince tohoto plemene zaregistroval v roce 1914 United Kennel Club (UKC) a registrace psů probíhala až do roku 1969, kdy byla teprve plemenná kniha uzavřena. UKC dodnes uznává pouze dvě velikosti eskima, a to mini a standard. V roce 1995 uznal toto plemeno i American Kennel Club (AKC), který si navíc do standardu amerického eskima přidal velikost toy.

Sujo Baby Bear
Sujo Baby Bear

Samojed

Trochu stranou, a přece s těmito všemi plemeny, stojí samojed. Od výše uvedených plemen se odlišuje velikostí (50-60 cm), tvrdším osrstěním a jinak utvářenou hlavou (má šikmé oči, mírně zvednuté koutky tlamy, menší uši a rovný hřbet nosu). Celkový výraz obličeje má tedy jiný. Kromě bílé barvy má povolenou ještě smetanovou nebo bílokrémovou. Přednost se dává bílým jedincům, ale smetanoví a krémoví se stále v chovu používají kvůli udržení pigmentu.

Jméno získal po Samojedech, uralském národě obývající tundru od Bílého moře až k Uralu. Byli to hlídací a pastevečtí psi u sobích stád, lovili kožešinová zvířata a byli zapřaháni do saní. Chov započal roku 1889, kdy bylo několik jedinců přivezeno do Anglie. V počátcích chovu se často vyskytovala černá nebo černobílá štěňata, ale nebyla používána v chovu. Někteří chovatelé ho pro osvěžení krve křížili s velkým bílým německým špicem, což se projevilo snížením výšky a ztrátou typu. Od 50. let 20. století se od tohoto křížení upustilo, chov se zotavil a obnovil se původní typ.

Jen si mě klidně prohlídněte
Jen si mě klidně prohlídněte

To, že se v počátcích chovu samojedů objevovala černá štěňata, je zajímavá informace, zvláště pokud si uvědomíme, kde je vlast samojedů - na severu Ruska od Uralu až po hranice s Finskem. Touto oblastí museli projít předkové Laponců stěhujících se se svými psy do severní Skandinávie nebo možná přímo z této oblasti pocházejí. Laponských plemen je více, ale stačí jediný pohled na ně a vidíme, že nejpodobnější samojedovi je švédský lapphund. Ovšem až na barvu - lapphund je černý. Ale také je známo, že stejně jako se v chovu samojedů vyskytovala černá štěňata, tak se v chovu lapphundů objevovala bílá, což bylo připisováno přikřížení samojedů v Anglii. Ale co když to nebylo jenom tím, ale také společným předkem samojeda a lapphunda? K oddělení barev mohlo dojít až později, třeba jen kvůli rozdílnému vkusu Samojedů a Laponců.

Samojed
Samojed

Švédský lapphund
Švédský lapphund

Pokud si pak připustíme myšlenku, že při obsazení německého území Vikingy a později v průběhu třicetileté války Švédy mohlo dojít ke křížení švédských lapphundů s německými špici, a také tu, že lapphund a samojed mohou mít společné předky, potom je jasné, že i samojed do tohoto výčtu bílých špiců právem patří. Pro představu toho, jak by vypadal černý samojed v porovnání se švédským lapphundem uvádím černobílý negativ samojeda s černobílou fotografií lapphunda.

Publikováno 25.11.2005. Článek vznikl pro Spicove.cz. Fotografii samojeda Andyho Bílý křemínek laskavě poskytla CHS Bílý křemínek.

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.