Zde se nacházíte: Chov špiců > Historie
Pes ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna
Mgr. Karel Kiesenbauer
V dnešní době jsme zaplavováni nejrůznějšími informacemi z historie psích plemen a kynologie vůbec. Českému kynologovi jsou však, bohužel, v převážně části prezentovány poznatky z překladové anglosaské literatury o chovu psa a jeho plemenech. Tyto historické poznámky jsou na hony vzdálené středoevropskému prostředí, anglicky hovořící autoři německou kynologii někdy až průhledně neberou v úvahu nebo ji podrobují ostré, zcela neobjektivní kritice. Stačí si přečíst charakteristiky některých německých plemen v anglicky napsaných kynologických knihách. Chov psů v zemích na východ od Německa pro tyto kynologické "odborníky" prakticky nikdy neměl význam nebo snad vůbec neexistoval.
Proto je podle mého názoru účelné sáhnout alespoň občas do pramenů domácích, abychom se dozvěděli, jak to s těmi psy v našich zemích skutečně bylo, zejména v době před založením organizované kynologie. Zjistíme, že zde dosti statečně držíme krok s kynologii německou a ani příliš nezaostáváme za těmi stále proklamovanými, téměř polobožskými anglosaskými zeměmi.
Nejvýznamnější představitel vrcholného období českého národního obrození Josef Jungmann
Josef Jakub Jungmann se narodil 16. července 1773 v Hudlicích u Berouna jako šesté dítě domkáře, ševce a kostelníka. Rodiče z něho chtěli mít kněze, a proto byl roku 1784 poslán do piaristické hlavní školy do Berouna. O čtyři roky později byl přijat do 2. třídy piaristického gymnázia v Praze, kde roku 1795 absolvoval filozofii a 1799 práva. V tomto roce byl také vyjmut z poddanské evidence křivoklátského panství. Kromě jazyků, literatury a historie se zabýval také matematikou, fyzikou a astronomií. Z jeho učitelů na univerzitě na něho měli největší vliv bývali jezuité Stanislav Vydra a Ignác Cornova, ze světských pedagogů profesor A. C. Meissner. Jungmann hovořil kromě němčiny a klasických jazyků i francouzsky, italsky a španělsky, později zvládl angličtinu a pod vlivem Josefa Dobrovského se zajímal o slovanské jazyky, zejména ruštinu a polštinu. V letech 1799-1815 působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích, kde vyučoval i nepovinné češtině od roku 1800 na gymnáziu a 1806 také v teologickém semináři. Roku 1800 se oženil se zámožnou litoměřickou Němkou šlechtického původu. Jeden z jeho synů, Josef, se stal uznávaným překladatelem a teoretikem uměleckého překladu. Bratr Antonín Jungmann byl významným humánním a veterinárním lékařem, děkanem lékařské fakulty pražské univerzity, zakladatelem našeho moderního porodnictví a průkopník léčení vnitřnich chorob ve veterinární medicíně (léčba koní a později i psů). Od roku 1807 usiloval Josef Jungmann o různá místa na univerzitě a úřadech v Praze. Roku 1817 získal doktorát filozofie. O dva roky dříve se stal profesorem na pražském Akademickém gymnáziu, 1834 byl jmenován jeho prefektem (ředitelem). Za deset let odešel do penze. Kromě gymnaziálních povinnosti zastával důležité funkce na univerzitě (děkan filozofické fakulty, rektor). Prahu opouštěl o školních prázdninách, které trávil na léčebných pobytech v Krkonoších, Karlových Varech, Libverdě a Drážďanech (jediná cesta do zahraničí). Zemřel v Praze 14. listopadu 1847.
Jeho nejvýznamnějším filologickým dílem je vedle Slovesnosti a Historie literatury české právě pětidílný Slovník česko-německý, na jehož přípravách pracoval Jungmann již od roku 1800. Slovník měl být pomůckou pro jazykovědce a pramenem lexikálního materiálu pro všechny zájemce o český jazyk. Toto velkolepé dílo obsahuje celkem 120 000 lexikálních hesel, uspořádaných podle významu a opatřených i citáty literárních textů. Zachycuje slovní fond češtiny v jejím historickém vývoji, bere v úvahu jazyk mluvený i psaný, nezapomíná na slova nářečí, hovorová, novotvary a vlastní jména. Slovník vycházel v letech l834 až l839 a je přes své vysoké stáří stále hodnotným pramenem o stavu českého jazyka před vice než jeden a půl stoletím.
Pes, jeho plemena a vše, co s ním souvisí, ve Slovníku česko-německém
Josef Jungmann měl ke psům dobrý vztah a již na počátcích své překladatelské praxe se zajímal o přísloví, v nichž pes figuruje, a to jak v češtině, němčině a latině, tak ve všech ostatních jazycích, které ovládal. Řadu psích plemen znal z vlastní praxe (mops, špic, lvíček a další), o jiných mu referovali jeho přispěvatelé do Slovníku z oboru přírodních věd, J. S. Presl a J. E. Purkyně.
Jungmann uvádí jednak heslo PES, dále pak jednotlivá psí plemena, která se běžně chovala v jeho době, tj. ve 20. a 30. letech 19. století. Řada Jungmannových poznatků se shoduje s popisy dr. Walthera a obzvláště dr. Reichenbacha, jejichž kynologická díla (a saského královského radu Reichenbacha i osobně) znal Jan Evangelista Purkyně. U mnohých plemen uvádí autor jejich české názvy, často zdrobněliny. Jedná se o plemena psů, která již v Čechách zdomácněla. Dokazuje to i označeni některých českých názvů jako zastaralých (k této problematice se u jednoho starého plemene ještě vrátíme).
Heslo PES je ve Slovníku rozděleno na tři části: 1. základní přírodovědné a jazykovědné informace + známá plemena psů, 2. rozsáhlý soubor přísloví o psech, 3. přehled některých dalších psovitých šelem a zvířat, v jejichž názvu se v češtině a v němčině slovo pes objevuje (např. lachtan - der Seehund). V tomto pojednání jsem se omezil na část první. Další části s nezbytným jazykovědným komentářem by vydaly na samostatný článek. Dále bych rád uvedl jako samostatná hesla některá plemena psů, která znal Jungmann stejně dobře jako my dnes - křepelák, lvíček, maltézáček, mops, ohař, ovčák, pinč, pudl a špic.
Přistupme nyní v první části, tj. lexikálnímu heslu PES. Zde bych jen na úvod předeslal, že v přehledu uvádím pouze dnešnímu čtenáři srozumitelné gramatické pojmy a tvary. Rovněž jsem si dovolit upravit tehdejší pravopis v souladu se Šafaříkovou kodifikací z roku 1849.
PES, genitiv psa, deminutivum psík, pejsek, pesek, psíček (moravsky psúček), živočich ssavý z řádu šelem psovitých, canis, der Hund. Pes - samec, der Růde. Psice, čubka, fena, tista, tistka = samice, die Hůndin. Štěně - mladý pes, der junge Hund. Rodové psí: A. PES DOMACÍ, Canis famliaris, Haushund, Hund, jehož plemena jsou: 1) Chrtovití: věžník, kanečník, břežnik, pes dánský, canis danicus, dänischer Hund, chrt. 2) Ohařovití: kuroptvář, kudlák, ohař, pinčer, jamník, pes novofundlandský, canis terrae novae, neufundländischer Hund, šavka, kundel, pes eskimalský, canis borealis, vyžel. 3) Hafanovitl: tarač, hafan, moska, katerek, pes americký, canis americanus, novoholandský, canis dingo, novohibernický, canis novae Hiberniae.. Presl. Ssavci.
V prostonárodní řeči přicházejí též: anglický neb englický (tarač), jezevčí (jamník), pes na barvu (šotský), lehavý (ohař), lovecký, lovčí, Jagdhund, myslivecký, honicí (šotský) mopslík, mupslík (moska), ovčácký neb pastýřský (šavka), pudlík (kudlák), řeznický (hafan), slídník (vyžel), stavěcí (ohař), pes ke sviním, Schweinhund, pes na divoké svině (kanečník), vlkodav (hafan), pes vodní (moska), pes na vydry, Otterhund, pes na lanýže, Trüffelhund, panenský, hravý psík, podpažní štěňátko, Spielhůndlein.
Z výše uvedeného vyplývá, že paleta psích plemen nebyla v první polovině 19. století tak bohatá, jako je tomu dnes. Řada dnes tak oblíbených plemen vznikla až o mnoho desítek let později, mnohá jsou produktem moderní plemenitby. Přesto je zajímavé, že Jungmann znal velká dogovitá plemena, předchůdce dnešní německé dogy a tzv. moloských plemen, psa novofundlandského, hlavni lovecká plemena včetně barvářů (těžko říci, jestli tím skotským (šotským) barvářem je bladhaund), pinče, chrty a dokonce i severská plemena a dinga.
Uveďme si nyní některá plemena psů v podobě samostatných hesel:
- KŘEPELÁK
- křepelák, korotvář, der Wachtelhund
- LVÍČEK
- lvíče, lvíčátko... Chlupatý, zopůly oholený pes. Löwlein (ein Hund), leunculus. Podpažník, podpaždník, podpažníček, podpaždníček, podpažní, panenský psíček, rukávníček, Schoosshund, das Löwendhündchen
- MALTÉZÁČEK
- melita, ostrov Melita, Malta (lnsel) - Melitanský, Malteser, melitanské psíčky.
- MOPS
- mupslík (z němčiny), pes, der Mops (ein Hund)
- OHAŘ
- ohař vulgo vohař, ohařík, myslivecký, lovčí pes, který zvěř i slídí, i štěkáním z brloh vyhání, der Jagd-, Forste-, Leithund, Stäuber, der Rüde, canis sagax, canis venaticus. Klatovský: vohaře, chrty, vyžlata překládá: Wind-, Leithund, Suchhund. Veleslavín: ovčácký pes, vohař, věžník - canis pastoralis, molossus, Schafhund. Ohař, molossus. Harant: Schafhund mit langen Ohren Ros vykládá: ohař: slídný pes, vyžlenec, Spůrhund. Presl takto: Pes ohař, canis familiaris sagax, stavěcí pes, Hůhnerhund. U popisu ohaře je zajímavý přehled popisu z děl autorů 16. století (Klatovský, Veleslavín, Harant), z Rosovy mluvnice (Čechořečnost) z druhé poloviny 17. století a konečně výklad Jungmannova spolupracovníka J. S. Presla. Je zřejmé, že v období pozdního středověku se slovem ohař označovala většina velkých psů, sloužících k nejrůznějším účelům (ovčáci, hlídači, chrti, honiči, barváři i ohaři v dnešním slova smyslu).
- OVČÁK
- ovčácký, adjektivum... Ovčácký pes, Schafhund, Schäferhund. Před vlky stáda střehou ovčáčtí psi. Comenius. Janua. V případě ovčáckých psů autor cituje konverzační frázi z Brány jazyků otevřené od Jana Ámose Komenského (polovina 17. století).
- PINČ
- pinčer, pes z plemene ohařovitých, der Pinscher. Zde Jungmann pouze opsal stručný popis z Preslova zoologického díla Ssavci. Plemeno samotné zřejmě neznala z Preslova popisu je více než důvodně se domnívat že toto plemeno nebylo v té době v Čechách příliš známé (pokud vůbec).
- PUDL
- kudlák, kudláč, pes, ein zottiger Hund usw., villosus. Pudel, pudl, pudlík, pudlíček, kudrnatý pes s puclatou hubou, der Pudel, Budel, eine Art Hunde, canis aquaticus. Heslo PUDEL je označeno jako zastaralé, tzn. že se používalo přinejmenším již v době baroka. Autor sice neuvádí starší prameny, ale takto označená slova bral většinou z autorů 16. století, z Komenského, popř. z barokních gramatik 17. a 18. století, zejména z Čechořečnosti Václava Jana Rosy. Existence plemene pod tímto názvem bude tedy v každém případě starší než doba vydáni Slovníku.
- ŠPIC
- pumerlík, Canis pomeranus, der Pommerhund, Spitz (PUMRY, Pomořany). Jako majitel německého špice se musím u tohoto hesla zastavit. V první řadě je třeba uvést, že i toto heslo je označeno jako zastaralé (shodou okolností stejně jako další heslo na této straně - PUNTOVNÍK ve smyslu spojenec, které najdeme například na stránkách Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova v zápisu z roku 1620 v souvislosti s bělohorskou bitvou). Pro označení špice slovem PUMERLÍK platí tedy to samé jako pro výše uvedeného pudla. Toto slovo tedy v žádném případě nemá v češtině původní souvislost s trpasličími špiclíky anglické královny Viktorie, jak mylně uvádějí někteří naši autoři kynologické literatury. Jedná se o označení psa typu špice jako takového, jehož původ v Pomořansku viděl například C. W. Leibnítz již koncem 17. století, stejně jako přírodovědci období osvícenství kolem poloviny 18. století (Buffon, Linné aj.) Trochu úsměvná je i skutečnost že díl Slovníku s písmenem P vyšel právě v roce korunovace královny Viktorie, tj. roku 1837. Trpasličí špiclíky anglické panovnice neuvádí ani Richard Strebel ve své renomované knize Die Deutschen Hunde z roku 1904 (můžeme se však u něho dočíst o německém trpasličím špicovi, který přesně odpovídá dnešním německým trpasličím i malým špicům a který byl již před sto lety chován i v Rakousku-Uhersku. Tuto skutečnost dokládá Strebel i výčtem rakouských chovatelů a vyobrazením hnědého a černého trpasličího špice vídeňského chovatele Josefa Putze z roku 1897!). Pokud se k nám snad někdy v této době dostali angličtí pomořanští špicové (což by bylo třeba konkrétně dokázat), mohli být nazýváni pumrlík pouze ze setrvačnosti tohoto starého českého pojmu.
Richard Strebel - 1904
Tolik ve vši stručnosti k problematice psů ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna, jednoho ze zakladatelů nejen české jazykovědy a literární vědy, ale i české vědy a jejího názvosloví vůbec. Snad bude tento můj skromný příspěvek podnětem pro další bádání v české odborné i krásné literatuře ve prospěch lepšího poznání našeho nejlepšího přítele - psa.
Publikováno 18.5.2004. Uveřejněno se souhlasem autora.