Zde se nacházíte: Chov špiců > Historie
Polemika o špicech z let 1972-1973
Věra Šimečková
Špic je rozený domácí pes. Jako hlídač je nedocenitelný, jeho ucho zaznamenává sebemenší šelest, je ihned ve střehu a hlásí. Pro tuto ostražitost a nadměrnou hlídací schopnost, kterou vyjadřuje štěkotem, se nehodí do činžovních domů nebo sídlišť, ale výborně do rodinných domků, samot, statků apod. Vyskytuje se ve třech velikostech, z nichž největší je špic vlčí (označení podle barvy). Jeho kohoutková výška má přesahovat 45 cm. Vlčího špice můžeme již cvičit jako služební plemena. Špic, u nás nazývaný velký, dosahuje kohoutkově výšky 40 cm a vyskytuje se v barvě bílé, černé, méně již oranžové a hnědé. Malý špic má určenou výšku od 24 do 28 cm a vyskytuje se ve stejných barvách jako velký špic.
Je věrný, nepodplatitelný a nedůvěřivý ke všem cizím lidem, je přítelem celé rodiny a dovede jednotlivě členy rozlišit podle jejich charakterových vlastnosti. Charakteristickým znakem všech špiců je špičatý čenich, špičaté uši a stočený, na hřbet položený ocas. Nejkrásnější na špicovi je bezesporu jeho nádherná srst, jakou příroda obdařila jen malý počet zvířat. Dbát o ni je povinnosti každého majitele. Dobře udržovaný špic nepotřebuje o nic větši péči než každý jiný pes.
Srst špice prodělává různě proměny. Narozená štěňata mají srst krátkou, přiléhající, která během několika týdnů vytvoří z prorůstajících pesíků na krku bohatý límec. Také na ocasu se prodlužuje a na končetinách se tvoří kalhoty. Teprve ve třetím měsíci je špic kuličkou chlupů. Pak přijde zvrat s prvým línáním. V šesti až sedmi měsících není špic nic hezkého a právě v této době potřebuje nejvíce kartáčování. Jedno však si musí každý majitel špice pamatovat: při kartáčováni i při hlazení, vždy jen proti srsti. Správného osrstění dosahuje špic až ve věku dvou až tří let. V době připuštěni má mít fena srst vylínalou. Špice můžeme koupat v každou dobu, před výstavou však nejméně jeden týden, ovšem příliš časté koupáni poškozuje srst. Ke kartáčování se nedoporučují drátěné kartáče. Nejlépe vyhovují takzvané masážní kartáče. K vyčesáni zplstěné srsti se doporučuji hliníkové nebo kovové hřebeny se vzdálenosti zubů 2 až 3 mm, jinak se jen kartáčuje. K udržení krásného, bohatého límce je třeba, aby pes chodil co nejčastěji bez obojku. Pokud musíme špice vodit na vodítku, pak použijeme přiléhavého obojku, nikdy nekšírujeme, neboť tím zkreslujeme celkový vzhled špice. Nikdy nepoužíváme k udržování srsti vlasového oleje. Krásná, hojná, lesklá srst je nejlepším měřítkem zdravotního stavu špice.
Zdeňka Oulíková
Po přečtení článku Něco o špicech v 9. čísle loňského ročníku jsem byla překvapena prohlášením pisatelky, že se špic nehodí do činžovních domů, protože svou mimořádnou hlídací schopnost vyjadřuje hned štěkotem. Špic je nejen mimořádně ostražitý, ale také mimořádně přizpůsobivý a citlivý pes, takže není problémem odnaučit jej různým nešvarům, např. štěkat při zaznění zvonku, telefonu, hlasů nebo kroků na chodbě. Velmi brzy si na tyto zvuky zvykne a zachovává při nich dostatečný klid, je-li ovšem k tomuto klidu svým pánem veden. Bydlím ve čtvrtém patře a ani nejbližší sousedě o fence prakticky neví. Ještě maličké, hned při prvních pokusech o hlášení "nepřítele" za dveřmi, jsem ji poručila "ticho" a jemně stiskla tlamičku. Po několikerém opakování příkazu už stačilo jen zasyknout a nyní už většinou nemusím ani to. V bytě ohlašuje "nebezpečí" jen nastraženým postojem a tlumeným, hrdelním vrčením. I špicové mé přítelkyně, přijde-li s nimi někdy ke mně, ač v cizím prostředí, na její příkaz dokonale zachovávají klid.
Podle mého osobního názoru a praktických zkušenosti je špic vhodný kamkoliv a pro kohokoliv, neboť je to pes především veselý a přitom citlivě reaguje na sebemenší změny v náladě člověka, kterým se okamžitě podřizuje. Pro svou menší postavu se proto hodí do malých bytů. Další jeho předností je, že nemá lovecký pud a nehrozí tudíž nebezpečí, že při procházce v lukách dostane chuť chytit si zajíce.
Nyní si ještě dovolím poněkud upřesnit rozměry špice uváděné v článku. Malý špic má standardem FCI předepsán rozměr 20-23 cm (nikoli 24-28) a velký špic má dosáhnout minimálně 40 cm. Závěrem už chci jen podotknout, že tvrzení, že ten či onen pes se hodí nebo nehodí do velkých domů, je skutečně odvážné. Tam i jinam se hodí každý ukázněný pes. A aby takový byl, je jedině věcí jeho majitele.
Poznámka redakce:
Myslíme si, že jak autorka našeho článečku Věra Šimečková, tak i pisatelka výše otištěného dopisu jistě obě špicům rozumějí a mají je rády. Proč tedy docházejí k zcela protichůdným stanoviskům, pokud jde o chov špiců v činžovních domech? Tvrzení paní Šimečkové, že špic se pro svou ostražitost a známé štěkounství do činžovních bytů nehodí, paní Oulíkovou velmi pobouřilo. A přesto si myslíme - ať se na nás zlobí nebo ne - že pravdu má paní Šimečková a že paní Oulíková dokonce svými argumenty jen tuto pravdu potvrzuje. Sama uvádí, že svého špice musela od malička štěkání odvykat, a že špicové její přítelkyně na návštěvě také neštěkají - na její příkaz. Jenže ono se právě v posledních letech ukázalo, že si psíka pořídilo mnoho lidí, kteří s ním neuměli nebo nechtěli správně zacházet a nedovedli jej vychovávat. Někdy proto, že na to neměli čas, trpělivost, znalosti, jindy i proto, že prostě nechtěli, jim štěkot (nebo jiné zlozvyky) jejich miláčka nevadil a tak necítili potřebu jej okřikovat.
A tím jsme dospěli k tomu, co se v poslední době tak rádo označuje termínem "narušování socialistického soužití"‚ a co ve svých důsledcích zavdalo podnět i k značně nepopulárním opatřením upravujícím chov psů. I kdyby devět majitelů zcela odnaučilo své štěkouny štěkat (a opravdu bezpečně, i když jsou sami doma?), tak stačí ten jediný, desátý, který svým ňafáním bude drásat nervy spolubydlícím a pobouří všechny nejen proti sobě, ale i proti těm devíti "hodným". A že u špiců poměr těch neštěkajících k štěkajícím stěží bude 9:1, to uvěří snad každý...
A tak si myslíme, že je opravdu jednodušší a v zájmu chovu nejen špiců, ale i psů vůbec, když chovatelé nepropagují nekriticky své plemeno jako nejlepší a nejvhodnější a vůbec nejnejnej‚ ale objektivně upozorní i na možné komplikace (že je to plemeno štěkavé, jiné náruživým lovcem, jiné krapet potrhlé atd.) Teprve když se opravdu dobře známe, se všemi svými přednostmi a chybami my lidé mezi sebou i my se psy - můžeme si dobře rozumět, dobře se snášet a mít se rádi (a to tak, že to druhým nevadí).
Melita Šťastná
Ráda bych se vyjádřila k článkům o špicech, které byly uveřejněny v 9/1972 a 1/1973 čísle Psa. Nemohu se přiklonit k tomu, že redakce dává za pravdu paní Šimečkové, která tvrdí, že špic se nehodí do domů, kde bydlí vice nájemníků. Opačný názor neuplatňuji proto, že bych si přála, aby v dnešní době vzrostl zájem o štěňata tohoto plemene, nebo z jakýchsi nekritických vztahů k plemeni které jsem vlastně pomáhala našim chovatelům již více než deset let propagovat a odchovávat, ale proto, že právě názor redakce o poměru štěkavých špiců 9:1 k neštěkavým dokazuje, jak málo se vlastně o povaze špiců ví i v kruzích opravdových kynologů.
Pojem špice jaká štěkajícího a hlučného psa se mylně vyvozuje z představy špiců, kteří nejsou z dobrých chovů nebo se vlivem nevhodného chovu po několik generaci stali hysterickými a nervově labilními zvířaty. Bohužel trpí touto vadou právě importovaní jedinci z NDR; jsou velmi pěkní exteriérově, ale v povaze se nedá mluvit o vhodné vyváženosti. To se týká zejména trpasličích špiců, kterého právě vlastní paní Šimečková, a chápu tedy, že jako začínající chovatelka tohoto plemene může mít na povahu špice svůj osobitý názor. Méně ovšem chápu, že měla odvahu napsat článek o plemeni, které dosud nechovala, členkou naší ZSKOCH je pouze rok a nezná ani standard plemene, jak je vidět z chyb, které ve článku byly (a nebyla to jen chybná výška různých rázů špiců). Pani Oulíková je velmi dobrá členka naši organizace, která má fenu z kvalitního chovu, od počátku se věnuje velmi pilně výstavní činnosti i studiu literatury týkající se tohoto plemene, a proto má na špice trochu odlišný (a i odbornější názor).
Chov špiců je u nás veden tak, že kromě propěstovávání exteriéru se snažíme i za cenu experimentů vychovat ty rázy špiců, které již v chovech jiných zemí téměř vymizely. Klademe však velký důraz i na povahové vlastnosti zvířat používaných k chovu. Podle našich představ je špic - ať již malý, střední, velký nebo vlčí - psem neobyčejně přizpůsobivým, inteligentním a velmi lehce ovladatelným. Z chovu vylučujeme a budeme vylučovat zvířata, která jsou agresivní, nervově labilní a špatně ovladatelná. Špic tvoři ideální přechod od psa hodícího se pro venkov k hlídání ke psu jako společníku všech lidi, zvláště pak dětí ve městě. Podle mých zkušeností (a nemám prvního špice) je vůbec nejlehčí mu vysvětlit že bydlím-li v činžovním domě, neštěká se v noci, tj. po setmění vůbec, ve dne pak že stačí upozornit na zazvonění či nebezpečí tím, že krátce zaštěkne. Takovýmto způsobem mám vychovány všechny svoje špice, moje snaha odnaučit štěkání na nezvyklý zvuk v noci však téměř ztroskotala u čau-čau. Říkám téměř, neboť proti výchově špice v tomto směru se mi jevila námaha s tím u čau -čau spojená jako nebetyčná. Na přání známých jsem se pokusila stejným způsobem "zcivilizovat" jejich psa (neuvádím úmyslně plemeno, abych neobdržela spousty dopisů od dotčených přívrženců tohoto plamene), ale ztroskotala jsem nadobro.
Za celou dobu mé činnosti v ZSKOCH špiců mi není znám ani jediný případ, kdy by špic (myslím tím zvíře čistokrevné a nezkažené) ublížil člověku nebo děcku, což asi o jiném plemeni nelze tak s určitosti tvrdit. Došlo-li již k tomu, co někdo nazve pokousáním, šlo obyčejně o škrábnuti mléčným zoubkem štěněte při hraní nebo o sotva viditelné škrábnutí dospělým psem, kterému někdo hrubě ublížit. Je zajímavé, že i při návštěvách neznámých lidí v objektu, který je špicovi svěřen k hlídání, se snaží pes bránit vstupu spíše zastrašováním a doslova stavěním se do cesty, než agresivním výpadem. Proto se mi zdá, že je špic naopak velmi vhodný k držení v místech, kde přichází, ke styku s větším počtem lidí a zvláště dětí. Jsem přesvědčena, že pani Šimečková změní svůj názor na povahu špice tenkrát, až je bude chovat tak dlouho jako já, a že i ostatní majitelé špiců, zejména ti, kteří nebydlí na venkově, dosvědčí, že jejich pes není zdrojem nepříjemností v domě, naopak, že je pro svou radostnou a přátelskou povahu oblíben u všech, kromě těch, kteří psy nemají rádi vůbec.
K článku bych měla ještě tu poznámku, že není vhodné vodit trvale špice na obojku, jak to dělají chovatelé v NDR, kteří k tomu mají své důvody. Lépe je vodit psa na vhodném postroji, který do srsti zapadne a nedře hlavni ozdobu špice -jeho bohatý srsťový límec. Mluví pro to i to, že špicovi, který je samozřejmě jinak stavěn než třeba německý ovčák nebo jiná plemena, se při zabírání do postroje - čemuž se u malého štěněte stěží vyhneme - lépe vyvíjí hrudník a má i lepší postoj strmých zadních končetin. Právě u zvířat která jsou trvale voděna na obojku, nebývá postoj zadních končetin zcela konkrétní, což ostatně platí i pro čaučau, u kterého jsou stejné požadavky v tomto směru.
Publikováno 26.5.2004. zdroj: Pes přítel člověka, čísla 9/1972, 1/1973 a 8/1973