Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Péče o srst
Od šamponu k šampionu
Pavlína Vazdová (p.vazdova@seznam.cz) http://www.volny.cz/odemydestinove/
"Pes má chlupy a pták peří..." Tak tohle se učí děti již v mateřské škole. I na naháčích najdete sem tam jemné chmýří, které se dá při troše dobré vůle považovat za srst. Mimochodem, i tak "dokonalý" tvor jako člověk vlastní nějaké to ochlupení (když tak úpím s depilátorem v ruce, nabývám dojmu, že máme srsti přehršel). Obzvláště dámy mohou potvrdit, jak úmorná dokáže být návštěva kadeřníka, a to ho navštěvují mnohé z nás až v případě krajní nouze (tedy až ve fázi, kdy už jejich vzhled připomíná všechno možné, jenom ne tu krásnější polovinu lidstva). Samozřejmě jsou i ženy opačně založené, ale když se tak rozhlédnu kolem sebe mám pocit, že ta první skupina je přece jen v početní převaze. Není Vám stále zcela jasné, co má tohle všechno společného s kynologií? Zaběhněte se podívat na psí výstavu, či zalistujte na stránkách psího atlasu a určitě pochopíte.
Kdo (kromě zatvrzelých "antichlupistů") by si nevšiml nadýchaných bišonků a koho by neuchvátil skvěle "vymodelovaný" pudl. Neříkejte, že se uznale a s chutí nepodíváte na dokonale upraveného maltezáčka nebo jakékoliv jiné dlouhosrsté společenské plemeno a určitě neprojdete bez povšimnutí okolo veselých, impozantně osrstěných bearded collií, nápadných bobtailů či majestátných afgánských chrtů. Tolik krásy, elegance ... a pudru, šamponů, kondicionérů, gumiček a kdoví čeho všeho ještě. Jak se říká: "nic není zadarmo" či "pro krásu se musí trpět". Jde o to, zda současné trendy úpravy a údržby srsti nezavání čímsi, co by se dalo nazvat "chlupovým extremismem"!
Vezmete-li v úvahu, že úprava pudla před výstavou trvá cca od tří do osmi hodin (záleží na velikostním rázu, střihu a množství srsti), z čehož polovinu času zabere pouze koupání a fénování, a že je nutné absolvovat toto martýrium před každou výstavou, přímo se vkrádá otázku typu: "Je to ještě normální"? A to na tom nejsou pudlové zdaleka nejhůře. Ti mohou žít vedle hodin strávených na střihacím stole celkem normální psí život. Ostatní plemena jsou na tom daleko hůře. Maltézáček, yorkshire terrier či ši-tzu prožijí léta výstavní kariéry v papírových natáčkách, mnozí se venčí v bytech na speciálním záchodku ala kočka a ven se dostanou pouze u těch majitelů, kterým nevadí poněkud smíšené reakce kolemjdoucích na "opapírkovaného" tvorečka. Popravdě, i mě jako majitelce by vadilo dívat se roky na svého mazlíčka (kterého jsem si jisto jistě vybrala krom jiného pro jeho elegantní srst) přeonačeného na strašidlo, a tak se, pokud mám výstavní ambice, poohlédnu po jiném plemeni.
Bobtailové s jejich specifickým výstavním účesem a bujnou, na údržbu náročnou srstí se pomalu, ale jistě stávají raritou. Afgánští chrti se nenápadně rozdělují na dostihové a výstavní. Stejnou cestou se k mému zděšení začínají ubírat i bearded collie. Pokud chci zástupce tohoto plemene předvádět na výstavách se šancí na umístění, musím většinou značně omezit ostatní aktivity. Jsem-li příznivcem sportovního využití aktivního plemene, mám u některých rozhodčích prostě smůlu. Občas mám pocit, že se výstavní kruh mění na soutěž v délce chlupu bez ohledu na skutečný exteriér jedince.
S nostalgií vzpomínám na doby nedávno minulé, kdy veškerá "psí" kosmetika na našem trhu bylo dětské mýdlo a jeden druh postřiku proti blechám. Pokud sem dorazili zahraniční vystavovatelé, zírali jsme s otevřenými ústy na načančaná zvířata a tiše záviděli kufřík plný kartáčů, hřebenů a dalších "nezbytností". Naši psi, udržovaní dostupnými prostředky, nevypadali možná na první pohled tak oslnivě, ale přesto byli díky dobré stavbě těla plně konkurenceschopní. A ještě jednou věcí se často lišili od těch druhých. Měli veselejší pohled. Moc dobře věděli, že až skončí výstava vyrazí klidně na procházku do lesa, dosyta se vyráchají v rybníku a "do krve" se cestou ven pohádají se sousedovic jezevčíkem.
Dneska máme celé sady česacích nástrojů jejichž cena omračuje i otrlé zazobance, vybírat si můžeme z mnoha druhů kosmetiky, cpeme do našich drahoušků hory vitamínů a zaručených prostředků na srst v přesvědčení, že když bude mít nejvíc a nejdelší chlupy tituly jsou naše! A vycházky? NO VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNILI!! Víte kolik každý chlup stojí ?! Tak se naši chlupáči nudí, hloupnou doma na gauči či v kotci a doufají, že lidi dostanou rozum. No to se tedy načekají! Dokážu pochopit, že drobný psík společenského plemen, jež je mnoho let šlechtěno k mazlení a povalování na divanech, může prožít relativně dobrý život i s papírovými natáčkami, ale u větších plemen omezení pohybu logicky vede k poruchám chování a lze ho klidně považovat za určitou formu týrání.
Ono, do důsledku vzato, pokud by se striktně přihlíželo ke standardu, nemohlo by k takové situaci dojít. Pokud má bearded collie ve standardu výslovně uvedený dostatek světla pod tělem a zákaz jakékoli střihové úpravy, jen těžko chápu proč vyhraje na Evropské výstavě (99) pes se srstí až k zemi očividně zastřiženou do roviny? Inu již delší dobu mám nepříjemný pocit, že standard je cosi překonaného, a to nejen v otázce srsti a její úpravy. Občas by nebylo na škodu přečíst si schválený popis plemene a porovnat ho s realitou. Tvůrce německého ovčáka by asi omdlel nad dnešními "koníčky hrbáčky", chovatel kolií ze sedmdesátých let by si jen těžko vybíral mezi jedinci z nichž mnozí otitulování připomínají haldu chlupů s barzojí hlavou a tak dále.
Je pochopitelné, že se plemena vyvíjí, ale rozhodně není v pořádku, že již neplatí "co je psáno, to je dáno". Slyším jak namítáte, že přece záleží na subjektivním výkladu jednotlivých statí. Ano, ale musíme rozlišovat mezi rozdílným úhlem pohledu a naprostou odlišností. Zkrátka vedle "chlupového extremismu" je i "hlavový", "kožní" , "záďový" a kdoví jaký ještě. Možná by nebylo na škodu vrátit se do doby, kdy se kynologie dělala z lásky ke psům a ne k ukojení osobních ambicí lidí, kteří se prostě jinde neuplatní. Do doby, kdy byly výstavy přátelským setkáním a ne boxerským ringem. Do doby "kdy psi vypadali jako psi, a ne jako výtvor opilého plastického chirurga či bizardního kadeřníka".
No, a protože ten čas ještě nenastal, jdu naplácat svou fenu šamponem s dokonale promyšleným složením, učešu ji kartáčem, který jsem musela 1/2 roku splácet a požádám manžela o správné naředění kondicionéru (on má lepší odhad, víte), abychom zítra na výstavě "urvali" alespoň výbornou (VD se totiž dneska nenosí). Jo, a ještě nesmíme zapomenout brnění, které odpudí zničující pohledy významnějších chovatelů kdybychom náhodou vyhráli. Prostě vystavovat psa není vážně žádná "psina"!
Publikováno 27.3.2003. Uveřejněno se souhlasem autorky.