Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Reprodukce
Otazníky kolem reprodukce
Vladimíra Tichá (vticha@volny.cz)
Schopnost reprodukce je jedním ze základních projevů živého organismu a právě zde můžeme v posledních letech u psů sledovat negativní dopad životních podmínek. Reprodukční potíže se stávají stále častěji problémem, s kterým se chovatelé obracejí na veterináře, problémem, který nelze vždy zdárně vyřešit a také problémem, jehož kladné řešení nemusí být z hlediska populace určitého plemene vždy rozumné. Před patnácti či dvaceti lety se považovalo za normální pokud zabřezlo cca 80% krytých fen. Podle dostupných údajů i podle mých praktických zkušeností v posledních letech toto číslo kleslo přibližně o 20%. Svoji roli zde hraje samozřejmě výše zmíněné životní prostředí, ale také způsob výživy a přístup majitelů a chovatelů psů k plemenitbě a ke všemu co s ní souvisí. Pokusme se probrat základní aspekty reprodukce tak, abychom si utvořili představu o tom co je a co není fysiologické, kde a jak můžeme pomoci, kde se asi dopouštíme nejčastějších chyb a co by již z hlediska chovu a zvláště pak jeho etiky mělo být nepřípustné.
Především je nutné si uvědomit, že budoucí schopnost rozmnožování ( např. u feny počet vajíček) je zakládána již v době, kdy je budoucí chovný jedinec vyvíjejícím se plodem v těle matky. Výživa březí feny a péče jí věnovaná patří k základním faktorům ovlivňujícím kvalitu potomstva ve všech ohledech. Stejné potíže může napáchat péče nedostatečná jako přehnaná. Je nutné si uvědomit, že pes je pes a veškeré přenášení lidských předpokladů do jeho života je většinou velmi škodlivé. Chovatel, ve snaze pomoci své feně, přestane respektovat potřeby zvířete a nechtěně tak zaviní potíže během krytí, v březosti či při porodu. Zvláště v poslední době je náš trh přímo přesycen řadou preparátů a je třeba pečlivě zvažovat, co z doporučených přípravků (vitamíny, stopové prvky, minerály) je ku prospěchu věci a co je záležitost pouze komerční.
Důležité období nastává v životě štěněte ve věku okolo deseti týdnů. Literatura hovoří o tak zvané fázi vtiskávací, to je o období, kdy se štěně orientuje ve svém druhu. Většina z nás asi bude znát práce popisující situace, kdy např. kachna je vychovávána slepicí a v dospělosti pak vyhledává spojení s kohoutem, tedy mimo svůj druh. Obdobná situace nastává u našich psů. Tam, kde je štěně vychováváno ve psí smečce, je vše jednoduché. Horší je to v případě, kde si nový majitel přinese malé štěně, které se nejdříve musí v novém prostředí aklimatizovat, pak má před sebou určité očkovací schéma a než lze předpokládat, že má vytvořenou alespoň nějakou imunitu proti obávaným virózám, uplynou alespoň dva měsíce. Po celou tuto dobu, a na společenská plemena to platí zvlášť, se nedostane do přímého kontaktu s jedincem svého druhu. Negativní efekt pak vidíme v dospělosti u psů a fen nejevících dostatečný zájem o přirozeného partnera. Tento problém určitě nelze podceňovat, ale naopak také paušalizovat.
Sexuální, nikoliv fysické, dospělosti dosahují malá plemena ve stáří okolo 7 - 8 měsíců. V tomto období se začínají projevovat první sexuální projevy psa - samce. Velmi se zajímá o to, co která fena v parku zanechala, přitahují jej feny v každém věku bez ohledu na to, v jaké fázi sexuálního cyklu se právě nacházejí, začíná projevy své "psí" lásky obtěžovat lidi ve svém okolí. Většina majitelů má tendence psa okřikovat a někdy i trestat a co nejvíce se snaží jeho sexuální projevy omezovat. Ubohý pes je pak třeba dva roky trestán za to, co mu instinkty přikazují a pak mu najednou přivedou fenu a očekávají, že ji během krátké doby zcela bez obtíží nakryje. Chci-li mít v budoucnu krycího psa, musím mu ponechat v této oblasti dostatek prostoru k přirozenému vývoji. U feny se sexuální dospělost projevuje barvením, která se v různé síle objevuje okolo 7 měsíců, někdy až v roce stáří feny. Fena je zvíře diestrické, to znamená, že by u ní k říji mělo docházet zhruba 2x ročně. Řada fen si ovšem období mezi říjemi zkracuje a ještě větší počet naopak prodlužuje. Vliv na tuto oblast má mnoho faktorů. Patří sem počasí, výživa, barvící feny v okolí, fyzická i psychická zátěž, nemoc a také určité plemenné či rodinné dispozice. Právě termín říje bývá jednou z prvních příležitostí pro ne zcela rozumné zákroky ze strany lidí. Řada chovatelů má snahu pomocí hormonálních přípravků říji oddálit nebo naopak vyvolat. Ne každý si uvědomuje, že podobný zásah je vždy rizikový a že může mít následky v podobě obtížně zvladatelných nemocí včetně neplodnosti. Cyklus feny lze zhruba rozdělit do čtyř období. První je nazýváno barvením a je pro ně typický krvavý výtok a otok přezky. Barvení trvá cca 8 dní. Druhá fáze (hárání) je obdobím, na které se soustřeďuje pozornost chovatele. V této fázi dochází k ovulaci a těsně po ní je optimální doba ke krytí. Výtok se mění na světle růžový až bezbarvý, fena vyhledá psy a je svolná k páření. I Období hárání trvá cca 8 dní, optimální doba ke krytí se pohybuje okolo 11- 13. dne od začátku barvení. Nutno připomenout, že v této oblasti jsou značné plemenné, rodinné i individuální rozdíly. Např. feny českého teriéra bývají ke krytí okolo 7 dne, erdelteriérky okolo 17. dne a některá původnější plemena (karelský medvědí pes) až 21.- 23. den. Normální zdravá fena je schopná úspěšného páření několik dnů. Literatura uvádí, že ejakulát vydrží v děloze bez potíží delší dobu a že spermie vykazují všechny k oplození vajíčka potřebné vlastnosti až 7 dní. Třetí fáze, metestrus, snad ani nemá český název. V tomto období dochází ke zklidnění, výtok se stává nahnědlým a fena odmítá psy. Metestrus trvá 2- 3 měsíce. Poslední, klidové, stadium se nazývá anestrus a vyplňuje zbylé období mezi říjemi.
Tolik asi knižní popis pohlavního cyklu feny. Životní praxe bývá často odlišná. Řada fen zvláště malých plemen vynechává nebo výrazně zkracuje první fázi - barvení. Velká a původní plemena si ji naopak dokáží prodloužit a není nic mimořádného pokud např. fena československého vlčáka barví 4 týdny a ke krytí je svolná až 28 den od prvních viditelných kapek krve.Určení optimálního dne ke krytí se pak může stát problémem. Pomoci může zkušený krycí pes, pomoci může laboratorní vyšetření nebo je možné se orientovat podle chování feny. Problémy mohou nastat i s ochotou feny. Dříve zmiňovaná nedostatečnost při orientaci ve vlastním druhu, přílišné polidšťování našich fen a někdy i značný temperament, který fenu nutí hledat dominantního a ji pacifikovat schopného partnera způsobují, že řada fen se chová při krytí agresivně. Samotné krytí může být někdy problémem a někdy z něj dělá problém necitlivý přístup majitelů psů nebo chovatelů samotných. Měli bychom počítat s dostatečnou časovou rezervou a s nutností navštívit s fenou psa opakovaně. Většina chovatelů očekává, že se krytí odbyde rychle - "mezi odjezdem rychlíků". Oba jedinci ale potřebují čas a klid. Škodí nejen spěch, ale i početné obecenstvo. Pes většinou po určité přípravě, kterou lze bez rozpaků nazvat "milostnou předehrou",nastupuje na fenku. Ne všichni psi jsou ale schopni naskočit přímo zezadu a přitáhnout se tak silně, aby došlo k požadovanému spojení. Hodně psů nastupuje na fenku z boku a teprve dodatečně se posouvají do žádoucího postavení. Někdy slyšíme poznámky typu: "Kam to skáče" a "Takhle to tedy nenakryjeme" atd. Nepodceňujme přírodu, pes si musí svoji polohu vyhledat sám. Je pravděpodobné, že bude nastupovat několikrát, že fenu bude obíhat a bude rozčilený. Zvláště u začínajících psů není nic mimořádného, když se spojení uskuteční až po určité době nebo když první den fenka odejde nenakrytá. Pokud nedojde k okamžitému spáření, jeví chovatelé znepokojení a snaží se do celého aktu zasahovat. Nebývá to nejrozumnější řešení, zvláště je-li pomocník nezkušený. Jsou lidé, kteří dokáží spářit snad většinu psů a jsou naopak takoví, kteří to sice o sobě tvrdí, ale skutečnost je jiná nebo kteří spojení opravdu uskuteční, ale následky nesou oba čtyřnozí partneři po celý život. Lze pochopit, že agresivnější fenku je třeba přidržet a eventuálně jí zavázat mordu. I to je ale třeba provést šetrně a s ohledem na stres a možnou bolest, kterou podobné jednání pro fenu znamená. Mimo chovatelskou etiku a v podstatě již v oblasti, kterou lze nazvat týráním, je svazování feny do kozelce, její hrubá násilná fixace (jsou chovatelé, kteří na feně dokáží klečet nebo ji svírají mezi koleny tak, že skoro nemůže dýchat) nebo ověřování prstem, zda je fena otevřená či ne. Lidský prst v pochvě feny nemá co dělat a ten, kdo podobným způsobem postupuje dokazuje, že neví nic o anatomii feny ani o změnách, které během říje v jejích reprodukčních orgánech probíhají. Nekorektní pomoc při krytí se netýká jen feny. Násilná manipulace poškozuje i psa. Některý pes ochotně na fenu naskakuje, ale laicky řečeno, se "nemůže strefit". Pak je namístě šetrná pomoc se zavedením. Citlivý přístup je opravdu pomocí, to už ale neplatí o násilné manipulaci. Stejně tak lze odsoudit v případě nedostatečné aktivity psa jeho nasazování na fenu a snaha masturbací u něj vyvolat vzrušení a následný zájem o spojení. V obou, ale i dalších případech, hrozí hned několik nebezpečí. To první je v rámci možností nejméně závažné. Pokud při spojení dojde ke krvácení v pochvě nebo z penisu, je více než pravděpodobné, že fena nezabřezne. Přítomnost krve v ejakulátu mění jeho složení do té míry, že jeho schopnost oplodnit vajíčka je výrazně narušena. Nešetrná manipulace může také znamenat poranění, které může mít dlouhodobé následky a to nejen v oblasti reprodukce. Samotný nepříjemný zásah také může psa do té míry zradit, že jeho budoucí ochota krýt je mizivá nebo dokonce nulová. Takový "zrazený" pes, a to se zvláště týká povahou jemnějších společenských plemen, ucítí háravou fenu, vzpomene si na bolest a stres a pohlavní pud přestává fungovat. Nebezpečí nehrozí jen u psů - samců. Velké problémy mohou nastat i u fen. Tady se většinou jedná o poranění pochvy, problém, který je ze strany veterináře obtížně dosažitelný (šijte tržnou ránu v místech, kam se vám vejde jen špička malíčku) a který může skončit zjizvením zužujícím pochvu a výrazně tak ovlivňujícím její pružnost. To vše mívá následek v podobě problematického krytí a těžkých porodů. Povede-li se takovému "odborníkovi" ještě zanést do zevních porodních cest infekci, může celá záležitost končit závažným celkovým onemocněním feny. Asi jsme schopni se smířit s tím, že naše fenka nemá štěňata. Určitě se ale nesmíříme s tím, že nemáme ani fenku. Jsou samozřejmě situace, kdy má chovatel o určité spojení mimořádný zájem a přirozené krytí nepřichází v úvahu a je tedy třeba využít možnosti inseminace. Každý by si ale měl uvědomit, že inseminace je vždy jen náhradní řešení a že její praktické provedení není tak jednoduché jak se na první pohled zdá a že hrozí všechna výše uvedená nebezpečí. Inseminace vyžaduje znalost anatomie i fysiologie psa a také nadmíru citlivý přístup k oběma jedincům. Je to vysloveně odborný zákrok, který nepatří do rukou laikovi, ale jehož provedení přísluší výhradně veterináři. Zvláště začínající chovatelé a majitelé krycích psů jsou rádi, když mohou využít pomoci některého ze zkušenějších kolegů. Je ale třeba velmi zvažovat, kdo opravdu dokáže pomoci a kdo naopak je sice o své odbornosti přesvědčen, ale jehož činnost již spadá do oblasti nazývané týrání zvířete.
V okamžiku, kdy si pes uvědomí, že došlo ke spojení, prudce se přitáhne a může dojít ke svázání, které je způsobeno překrvením penisu psa a stavem poševní sliznice feny. Ta je v období optimálním ke krytí suchá, vazká a lepivá. Z laického pohledu by se dalo říci, že připomíná "suchý zip", kterým si fena v sobě psa drží. Jsou ovšem individuální a plemenné výjimky, kdy ke svázání nedochází. Svázání trvá v průměru 10- 15 minut. Za úspěšné lze považovat i spojení kratší (vím o vrhu sedmi štěňat z minutového svázání) a ani spojení několikrát delší není nefysiologické. Silnými stahy vypuzuje pes ejakulát ve třech frakcích. První připravuje prostředí, druhá obsahuje větší počet spermií a o třetí se mluví jako o frakci zátkovací. Při svázání má fena snahu psa vytlačit. Dochází k efektu podobnému stlačení balónku pod vodou, místo vytlačení psa fena naopak jeho ejakulát nasává. Po oddělení psa a feny je nutné psa zkontrolovat. Někdy přetrvává překrvení a zduření penisu a pes by se mohl snadno poranit. Řada chovatelů drží fenku ještě po určitou dobu pánevními končetinami vzhůru - aby "vše zateklo" a v další době ji brání v močení - "aby to nevyteklo". Obojí má spíše vliv psychický a to na majitele, nikoliv na fenu. Je-li vše v pořádku, je ejakulát již nasátý do dělohy a spermie pokračují v cestě k vejcovodům, v kterých dochází k oplodnění vajíček. Akce krytí je skončena. To však neznamená, že fena není ochotná na sebe pustit dalšího psa. Je třeba ji tedy ještě hlídat, aby nedošlo k nežádoucímu krytí. Chovatele čeká období plné nadějí, období, v kterém by měl své feně věnovat patřičnou pozornost, období březosti. Nikdo z nás by ale neměl zapomenout na to, že březost je fysiologický, tedy normální stav a že stejné by mělo být i jeho zakončení. Březí fena je fena zdravá a tak je také třeba s ní jednat.
Chovatelství je záležitost krásná a asi nejkrásnější je právě oblast reprodukce. Z chovatelského hlediska je ale také velmi ošidné. Při výběru chovných jedinců přemýšlíme nad jejich exteriérem, někdy nad povahou a začínáme uvažovat i nad jejich zdravím. Počítat je třeba i s tím, že právě nedostatky v oblasti reprodukce bývají velmi často geneticky podmíněny. Jsou plemena, která nejsou schopná přirozeného spojení, jsou plemena, jejichž chovatelé ani nečekají na příznaky a průběh porodu a rovnou žádají císařský řez. To všechno jsou ale plemena ohrožená, plemena, u kterých lze v řadě států očekávat zákaz jejich chovu. Je na chovatelích, zda svým přístupem k plemenitbě nezpůsobí, že se řady uvedených problematických plemen psů rozšíří.
Publikováno 23.12.2002, poslední změna 3.5.2006. 2000, pro www.spicove.cz