Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Harry a spol. aneb Život se smečkou
Daniela Němcová (daniela.n@post.cz) http://www.harry.unas.cz/
Před čtyřmi lety by mě vůbec nenapadlo, že budeme mít doma čtyři pejsky, že budeme jezdit na výstavy. Tenkrát jsem vlastně o špicích skoro nic nevěděla, snad jen, že jsou bílí a černí. O velikostních rázech ani nemluvím.
My měli doma vždy pejska, vždy loveckého - jezevčíka nebo kokra. Mamča si pro svoje toulky po lesích (je to vášnivá sběratelka hub, malin, jahod, borůvek a léčivých bylin) pořídila kokřičku Doli. Temperamentnějšího psa jsem snad v životě neviděla. Skoro každý den asi 15-ti kilometrové túry - ne, to bych nemohla. To nemluvím o tom, že lovecký pes bývá paličatý, venku jen větří a pána pak vůbec nevnímá! V té době byly Doli čtyři roky a o nějakém zklidnění se vůbec mluvit nedalo. Jenže i já jsem chtěla psího společníka na procházky, pomocníka na rybaření s tatínkem - prostě kamaráda.
Výběr plemene nebyl vůbec jednoduchý, nejdůležitější je aby si člověk ujasnil co od pejska očekává, co s ním chce podnikat, v jakých podmínkách žije a co by mu nevyhovovalo. Myslím tím třeba pravidelné stříhaní... Špice mi doporučila kolegyně v práci, která doma měla vlkošedou špicinku a měla s jinými rázy psů již zkušenosti. Pak nastalo to nejtěžší - sehnat štěňátko. V mém okolí se nenacházela žádná chov. stanice malého špice, takže přišly na řadu inzeráty. Bylo mi jedno jakou barvu bude. mít můj pejsek, hlavně aby to byl malý špic. Musel být buď z Prahy nebo Brna. Proč? Protože nemáme auto a od nás je nejlepší vlakové spojeni právě do těchto měst. Hned v první Fauně jsem měla štěstí - zadala jsem si u chovatelky (dnes mé dobré přítelkyni) Ivety Kašparové štěňátko - pejska. Mohla jsem si dokonce určit jméno. Měl být oranžové barvy, pro mě naprosto nepředstavitelné. Dala mi i typ na knížky: "Špicové" od M. Maruškové (všem ji vřele doporučuji), "Vychováváme šampióna" od Elke Peperové - tu doporučuji všem, kdo uvažují, že chtějí chodit s pejskem na výstavy. A pak jsem si pořídila několik knih o výchově štěněte. Své mezery o plemenu špiců jsem si tedy včas doplnila.
Narodili se dva pejsci a jedna fenka. Protože jsem byla první zájemce o pejska, mohla jsem si vybrat. Jako naprostý greenhorn - zelenáč, jsem to nechala na Ivetě. Jenže lidi míní, a příroda mění - Harry si mě prostě vybral sám. Přicupital a sedl si mi na chodidla a bylo rozhodnuto. A když k nám přijel, hned se choval, jakoby u nás žil odjakživa. Měl a má rád pejsky, štěňata, lidi i děti (hlavně však mladé ženy) a ve mně po půl roce začal hlodat červíček, že bych měla Harrymu pořídit brášku. Aby si měl s kým hrát. Dolinka sice Harryho snášela, ale hrát si nechtěla. Jenže v té době mi onemocněl tatínek, takže jsem to odložila na pozdější dobu.
Uplynulo šest měsíců, Harrymu byl roka a čtvrt a Iveta měla další štěňátka, holčičku a chlapečka Chicca. Je snad jasné, že jsem musela přijet s Harrym se na ně podívat a nafotit. To, že jsem vášnivá fotografka, již někteří v klubu ví. Holčička měla najít svůj domov ve Finsku a Chicco měl přijít do jedné rodiny v Písku. Nám s Ivetou bylo hned jasné, že z Chicca bude nádherný čistý oranžák. Zase se ve mě ozývala myšlenka na Harryho brášku, zvláště když si Harry se štěňátky moc pěkně hrál. Pak mi Iveta poslala do práce mail, že si ta rodina Chicca nevezme, protože pán přišel o práci (bylo to po povodních), bylo to pro mě hrozně těžké rozhodování.
Tatínek podlehl těžké nemoci, mamka měla jít na operaci kýly. Jenže já cítila, že je to osud, Chicco prostě do naši rodiny patří! A bylo rozhodnuto. To, že to bylo náročné ani nemusím psát. Chicco je naše zlatíčko, Harry se stal jeho velkým bráškou a náhradní maminkou zároveň. Lidi se na nás dívali dost zle, nemohli pochopit, že někdo má doma tři pejsky. Dokonce nás někdo udal na národní výbor! Přitom jsme měli všechny pejsky přihlášené a řádně za ně platíme.
Časem se ale naši oranžáci stali miláčky sídliště a nikomu nepřišlo divné, že máme tři pejsky. Protože žijeme v paneláku, vedeme kluky k tomu, že doma nesmí štěkat. Onehdy mě pobavil výrok jedné paní, co jezdí na víkendy do Žďáru - "Myslela jsem, že bude v domě slyšet štěkot, když máte špice a místo toho jsem pochybovala, zda ještě pejsky máte". Přebytečnou energii smečka vybíjí na procházkách po nádherném okolí Žďáru - loukách a lesích. Dolinka mi kluky zkazila, naučila je koupat se v létě v rybníkách, lovit myši a jiné lumpárny!
Harry měl brášku a mě i mamku vůbec nenapadlo, že by k nám přišel další pejsek. Jenže NIKDY neříkej NIKDY. Teď máme puberťáka Filipa Lupina alias Erasmus Ego Sum. Jsou mu čtyři měsíce, měří 31 cm (a určitě ještě poroste), jí jako Harry a Chicco dohromady a jeho velkou zábavou je večerní vylévání misky s vodou. Asi i v tomto případě zasáhl osud a skutečně doufám že již naposled. Filip měl být pro jednu hodnou starší paní ze sousedního vchodu. Jí umřel pejsek a prosila nás, jestli bychom ji šikovného pejska nesehnaly. A když byla Magda se štěňátkem na cestě, všechno si rozmyslela.
Kdo si myslí, že čtyři pejsci (tři špicové) v malém bytě být prostě nemůžou, tak já říkám, že bez problémů! Snad hlavně proto, že to jsou špicové. A lidi? Ty to snad už ani nepřekvapilo. Jen se nás vyptávají, kdy jedeme na další výstavu a jak kluci dopadli. Drží jim pěsti. Já si myslím, že tady mají již svůj fanklub.
Publikováno 11.4.2005. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.