Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Můj smutný Arlekino
Otakar Křovina
Arlekino byl druhý pes, který, jak se říká, vstoupil do mého života. Stalo se tak v letech po první světové válce, když jsem byl ještě docela malý chlapec. Otec sloužil jako náčelník stanice (tehdy se říkalo přednosta) v Ledečku nad Sázavou. Tenkrát to byl tichý, zapomenutý kraj se zasněnou řekou a staletými lesy, které se nám dívaly přímo do oken. Po obyčejné vozové cestě bylo do vesnice skoro půl hodiny a do městečka Rataj se dalo jít jen po trati a bylo to ještě dál.
Poblíž nádraží stála jenom chalupa pana Hejného a krásná, nová lichtenštejnská hájovna (lesy patřily knížeti z Lichtenštejnska). Za tou hájovnou se v borovém lese rozpadaly poslední zbytky staré hájenky, která kdysi, když ještě stála, byla pouhou chaloupkou z vepřovic a pod došky.
Tehdy jako teď se v Ledečku spojovaly tratě od Čerčan, Kácova a Kolína. Poslední večerní vlak odjel v sedm hodin a vrátil se skoro až o půlnoci. Jeden vlak - kolínský - tam denně přenocoval. Na nádraží byla nocležna pro vlakovou četu a za topírnou malý pokojík pro topiče, ale ten tam nikdy nespal, zůstával vždycky s ostatními na nádraží v nocležně.
V letních měsících jsme po večerech sedávali, my z nádraží i ti z přenocujícího vlaku, u lesa, povídali jsme si, zpívali a hráli na všechno co bylo po ruce a co kdo uměl. Tehdy se nám o rádiu a televizi ještě ani nesnilo.
Jednou jsme tak seděli - bylo to na konci srpna a z lesa už táhlo chladno - když mezi nás přišel Arlekino se svým pánem.
Arlekino byl roztomilý, ale hubený, utrápený špiclík a jeho pán neméně hubený a utrápený dědeček. Tenkrát takových chudáků potkal člověk denně několik, ovšem nikdy ne se psem.
"Vidíme tady pány od dráhy, tak jsme přišli poprosit, jestli bychom se nemohli vyspat v čekárně. Spíme už kolik dní v lese a o hladu a je nám zima."
"Říkáte, dědo, my. To myslíte také na toho chlupáče? Co je to za pejska?" zeptal se otec.
"To je, prosím, můj živitel Arlekino," představil psa děda.
"Pěkný živitel. Špatně vás živí, dědo." "Za to on nemůže. Podívejte se, sám je celý hladový a mrzí ho to."
Železničáři byli a jsou lidé převážně dobrosrdeční, tak jsme se přestěhovali do teplé čekárny a než se kdo nadál bylo tu pro nečekané hosty jídla, že to ani nemohli sníst.
"Podívejte, pane šéf," rozhodl topič, "dejte je do té naší světničky za topírnou. Nikdo tam nespí, postel a deky tam jsou, kamínka a uhlí taky, tam můžou zůstat třeba přes zimu."
To se také stalo, a tak od toho dne Arlekino a jeho pán byli hosty ledečského nádraží. Několik dalších dni sedával děda s námi a vyprávěl nám o svém životě. Na povídku je toho příliš mnoho, ale aspoň to hlavní: Jmenoval se Josef Sýkora a narodil se v tě staré hájovničce, jejíž zbytky se rozpadaly pod borovicemi. Když mu bylo patnáct let, zemřeli mu oba rodiče. Byl slabý na práci v lese i na řece, tak ho příbuzní vzali k sobě do města. Ale žít zavřený v továrně nebo v dílně také nedokázal.
Nakonec se po mnoha životních zvratech dostal do cirkusu a protože už z domova měl rád psy a uměl to s nimi, stal se z něho nakonec věhlasný "klaun Beppo a jeho psi", kterého znala snad celá Evropa.
"Vidíte páni, psi byli moji živitelé, a dobře mě živili. Já je nedrezíroval tak, jak se to tehdy dělalo. Já je měl rád a byl jsem jím vděčný za jejich práci a oni zase všechno, co uměli, dělali z lásky ke mně a mně pro radost. Proto se jim nikdo nemohl rovnat."
Ještě než vypukla první válka, naspořil si Beppo slušné jměníčko na stará kolena. Válka se vlekla, dědův inventář vzal pomalu čert, psi zašli, vždyť nebylo potravy ani pro lidi. Zůstal mu jen ten nejmladší, Arlekino. Pak byl konec války, svoboda, nová republika a měnová reforma.
Z dědy se stal přes noc úplný žebrák. Aby si vycvičil novou smečku psů, k tomu už neměl sil a neměl ani peníze na potřebný inventář. O starce už také žádný cirkus ani varieté nemělo zájem.
Tak naučil Arlekina několik kousků a ten se stal jeho živitelem. Šli od hospody k hospodě, od návsi k návsi a Arlekino vyžebrával na jídlo a na přespáni. Ale bylo to stále horší a horší, děda už cítil smrt v patách a tak se zatoulal do svého rodiště, aby se potěšil alespoň vzpomínkami na dětství.
"A tady, v té chudobě, bych byl umřel hladem a zimou, kdyby Arlekino nepoznal že jste dobří, a nezavedl mne k vám."
Děda zašátral pod objemným, sešlým kabátem a vyndal neveliký balíček ve voskovaném plátně, ovázaný motouzem. Byly tam bílé, ušmudlané holčičí šatičky, s rozparkem vzadu pro psí ocásek, červené krátké kalhotky se stejným zařízením, bílý, premovaný vojenský kabátek, omletý bandalírek se šavličkou, bubínek na psi bříško a paličky, které bylo možno gumičkou upevnit na přední psí nožky.
"Vidíte páni, já míval věcí, celý vůz toho byl. O všechno jsem přišel nebo to rozdal. Tohle jsem si nechal vlastně jen na památku a chudák Arlekino mi v tom nakonec musí dobývat obživu."
A Arlekino, oblečený jako vojáček, pochodoval pyšně okolo nás a bubnoval si vojenský pochod. Potom mu děda sundal bubínek a paličky a Arlekino skákal přes nataženou ruku a dělal kotrmelce. Nakonec byl převlečen za panenku. a při neumělém pískáni tančil kostrbatý, ale milý psi taneček. Když skončil, vzal do zoubků sešlý dědův klobouk a šel vybírat.
"To mu odpusťte, pánové, on neví, že tady se to nenáleží. Psí rozoumek není tak moudrý jako lidský. Zato srdce, pánové, to mi věřte, takové dobré a statečné srdce jako pes, to nemá žádný lidský tvor."
Trvale děda se psem na nádraží zůstat nemohl. Ale i tady se našla pomoc. Otec promluvil s nadlesním v Ratajích a ten - protože šlo o syna bývalého hajného - rozhodl, že dědu i se psem umístí jako hlídače v zámeckém parku. Tak jim bude postaráno o jídlo i o byt.
Bylo to rozuzlení pěkné jako v pohádce, ale bylo už pozdě. Jak míjel den za dnem, děda se nám ztrácel před očima.
"Víte páni, já se smrti nebojím, protože věřím v posmrtný život. To každý hodný člověk se po smrti ocitne na místě, kde býval v životě nejšťastnější. Tam pak žije na věky a všichni, které měl rád, jsou tam s nim."
Pátého dne děda nevstal, šestého dne se Arlekino, který spával s nim v posteli, odstěhoval z lůžka do kouta až u dveří a díval se na svého pána ustrašeně, protože viděl to, co my, lidé, vidět nemůžeme. Viděl smrt v jeho hlavách.
Za dva dny na to děda umřel a Ariekina jsem si odvedl do našeho bytu na nádraží. Tatínek mne poslal do Rataj pro strážmistra a pro doktora. Přišli, a s nimi i nadlesní. V balíčku z voskového plátna se našly osobní doklady Josefa Sýkory a doktor prohlásil, že příčinou smrti bylo oslabené srdce a že děda neměl žádnou nakažlivou nemoc. Tak to bylo jednoduché, náhodná smrt pasažéra, který nemá příbuzných, je možno a nutno jej bezodkladně pohřbít.
Nadlesní navrhl, aby se všichni složili a zaplatili dědovi slušný křesťanský pohřeb. Ať je mu alespoň tohle dopřáno, když měl tak špatné stáří. A byl ten pohřeb v Ratajích a sešlo se dost lidí. Přišli z nádraží, z lesní správy, hajní, doktor, strážmistr, i nějaké ty plačky, které si nikdy žádný pohřeb nenechaly ujít.
Vyprosil jsem si od otce, abych mohl vzít Arlekina na hřbitov s sebou.
"Ale musíš zůstat někde za křovím a držet ho na šňůrce, aby se pan farář nezlobil. To víš, pes na pohřeb a na hřbitov nesmí."
Zůstal jsem za křovím a Arlekina pevně držel. Pan farář řekl, co bylo třeba, plačky se rozplakaly, první hroudy od smutečních hostů zaduněly na rakvi a hrobník se už chystal k svému dílu.
Psík pozoroval do půlkruhu rozestavěné lidi, byl nervózní, stále se rozhlížel, až se mi nakonec vyškubl a pěkně na zadních jako vojáček, přešel před smutečními hosty. Předními pacičkami přitom sekal do vzduchu, jako by bubnoval.
Potom se postavil na přední, udělal několik kotrmelců... a pak zůstal stát na všech čtyřech. Ať dělal co dělal, mrtvého pána si zpět nepřivolal, nepřišel, aby mu poradil, co dál. Tak tu rozpačitě zůstal stát.
Plačky začaly nadávat na to znesvěcení a hrobník už se hnal, aby psíka ze hřbitova vyprovodil. Ale pan farář ho zadržel. "Nechte ho být. Každý chválí pána tak, jak je mu dáno, jak umí. Ten psík je nerozumné zvíře, ale to, co udělal, bylo z čistého srdce a velké lásky. Proto nemůže znesvětit ani tuto chvíli, ani tu zem. Náš pán se na to nedívá s hněvem, ale s úsměvem."
Od té doby byl Arlekino mým smutným, milujícím i milovaným přítelem. Jistě býval někdy spokojený, někdy měl i radost, ale nedával to najevo tak, jako jiní psi. Teprve po více než dvou letech, když jsem se jednou vrátil domů po delším pobytu v Praze, přivítal mne tlumeným jásotem. Skákal na mne, poštěkával a vrtěl ocáskem.
Balíček s jeho chudičkými rekvizitami ležel v jeho pelíšku pod lavicí v kuchyni. Tam si ho hlídal, spával na něm, ale nikdy jsme ho už do těch šatiček neoblékli, aby se zbytečně neroztesknil.
Někdy v létě, když jsme seděli u lesa, odbíhal Arlekino do tmy mezi stromy a úporně tam někoho hledal. Pak se k nám vrátil, prošel se po zadních nožkách, chvíli postát rozhlédl se, ulehl a byl smutný.
Když jsme šli okolo topírny, zastavil se‚ někdy u dveří pokojíku, kde několik dnů bydlil s dědou, a zdálo se, jako by se usilovně na něco rozpomínal. Často jsem chodíval na kraj lesa, kde byly trosky staré hájovny. Tam býval nejveselejší. Pobíhal, štěkal, přinesl dřívko, abych mu je házel, mazlil se.
Tak jsme žili pár let, měli se stále víc a víc rádi, až nás pojednou rozloučila nelítostná smrt. Arlekino začal slábnout, přestával jíst a jednoho dne umřel tak tiše, jako před čtyřmi lety jeho pán.
Pohřbili jsme ho na rumisku staré hájovny, pod hlavičku jeho balíček ve voskovaném plátně a nad něj jsme zasadili šípkovou růži. Dodnes na ta místa chodívám. Už tam nejsou vidět ani ty zbytky staré hájovny.
Lidé, kteří tam bydlí, si myslí, že tam opravdu není, že ten borový les je dávno vykácen, že je tam jen nová, hubená mlazina a tyčovina, že palouk a celé okolí je zastavěno chatami. To je však pouhá iluze lidi, kteří pospíchají a které vláčí životem prudký proud času.
Ale já, který jsem se od zvířat naučil vidět více, než pouhý člověk vidět může, který jsem se naučil hledět na stěnu času, vidím, že ten starý borový les tam stále stojí, že pod ním je ta malá stará hájovna, muškát v okně, růže ha zahrádce a nad komínem fábor voňavého dýmu.
A před hájovnou sedí hajný a hajná a dívají se na kluka, který si hraje s celou velikou smečkou psů. A nejkrásnější v té smečce je bílý špic, který chodí po zadních jako vojáček, předníma packama seká do vzduchu, jako by bubnovat a stále se směje.
Až já umřu, asi tam taky zajdu a se mnou všichni, které jsem míval rád.
Bože, tam bude lidí - jako na nádraží.
Publikováno 14.5.2004. zdroj: Pes přítel člověka, číslo 4/1973, stránka 22-23