Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Vaše příběhy

My a Garry (část 1.)

Jana Militká

Jak se to stalo

Po pejskovi jsme toužili už dlouho. Já od dětství, manžel od rané dospělosti, kdy přišel o psího kamaráda z dětství, naše dcera odmalička. Jenže můj racionálně uvažující manžel stále vedl svou - nemáme na psa peníze ani čas a já mu i dávala za pravdu.

Garry ještě v útulku

Tak jsme si o pejskovi jen snili. Manžel chtěl chodského psa, ale jen do okamžiku, kdy jsme se byli podívat na klubové výstavě a zjistili jsme, že každý z nich je úplně jiný (výrazné rozdíly ve velikosti, ale i ve vzhledu). Já se podle obrázku zamilovala do "kotonka" - jenže pak jsem si ho v reálu pohladila a zjistila, že při mých věčně suchých rukách, bych byla permanentně zachycená.

Trochu pod vlivem článků v časopise Pes přítel člověka (na pokračování vycházely od paní Carpfové) jsme se rozhodli (nebo jsem se já rozhodla? už nevím :-) ) "prozkoumat" německé špice. Na klubové špicí výstavě jsme si vyhlédli špice středního, nejlépe vlkošedého. Vše jen teoreticky. Po získání přístupu na internet jsem v duchu předvýběru hledala informace o plemeni... a objevila stránky www.spicove.cz. Sem jsem si chodila pro inspiraci, kochala se fotografiemi, pročítala inzeráty. Spousta pejsků se mi průběžně líbila v rubrice Rehoming špiců, ale "my přece budeme mít štěně".

Čas utíkal, narodila se nám druhá dcera, která se (narozdíl od té první) pejsků trošku bála. A já zjistila, že po mimču už bych asi neměla na to, abych se postarala o štěňátko. Začala jsem přemýšlet o starším pejskovi. A potom jsme měli sraz spolužáků ze základní školy. Těsně před ním si spolužačka pořídila nového pejska. Jak šla řeč, dozvěděla jsem se, že si ho vybrala přes internet, na servru www.milackove.net. Měsíc na to, jsme pořídili domů celodenní připojení k internetu a já si ho začala užívat.

Spoustu času jsem strávila na "miláčcích", prohlížela obrázek za obrázkem... a dál jsem si četla "u špiců" a kolem dokola koukala na fotečky pejsků v rubrice rehoming. Potom jsem si k nim začala číst i popisky a do nejužšího výběru se vyloupl jeden vážný kandidát. Z fotky bylo patrné, že je černý, ale nic moc jiného - při focení nekoukal do objektivu. Zato popisek mě velmi zaujal. Zněl takto: "Garry je kříženec špice. Je celý černý, středního vzrůstu. Má rád děti. I když je křížený se špicem, nezdědil jeho povahu - je klidný, mírný, vyrovnaný a štěká minimálně. Je 1,5 roku starý, očkovaný a odčervený. Vhodný do bytu i ven, velmi tolerantní."

Jen tak ze zvědavosti jsem napsala do Psího domova v Lukavicích, kde Garry bydlel, o víc informací. A hned v jednom z prvních mailů jsem se dozvěděla, že má v kohoutku cca 50 cm. To bylo kapku víc, než jsem si představovala :-) Jenže další informace potvrzovaly anotaci, tak jsem ukázala Garryho fotku dětem. Ty se do něj hned zamilovaly a začaly mluvit o tom, že snad a možná a... A do toho najednou manžel už neříkal "ne", ale "a budete na něj mít čas?" a "kam ho dáme?"... Tak jsme začali připravovat vše potřebné (stejně nám půlka věcí chyběla :-) ) pro příchod psa.

Když jsem dostala zprávu, že v Lukavicích bude den otevřených dveří, bylo najednou všechno hodně rychlé. Manžel dal svolení (s úsměvem tvrdí, že se opět naplnilo, že "stokrát nic umořilo osla"), dojeli jsme, podívali se (z naší strany to bylo jen potvrzení toho, že jsme se zaláskovali správně) a Garryho převzali a přivezli domů.

Nakonec tedy místo středního vlkošedého špice máme černého většího medvídka (Garry tak vypadá, když je učesaný) a teď si všichni zvykáme na to, co společné soužití přináší.

Garry ještě v útulku

První zážitky

Když jsme Garryho v Lukavicích převzali, čekala nás dlouhá cesta. Zrovna dost svítilo sluníčko, tak jsme kvůli pejskovi zastavovali téměř každou 3/4 hodinu. Při každé přestávce se děti div nepopraly o vodítko, o to, kdo Garrymu nalije vodu do misky... Přes všechnu snahu se Garrymu v autě udělalo špatně. Nakonec jsme dojeli domů, pejska nahrubo seznámili s prostředím a šlo se spát - my do domu, pes venku. Přes den procházky, večer pejsek venku, tak jak jsme si to představovali, prostě idylka.

Jenže přišel čtvrtek (Garryho jsme si přivezli v pondělí), manžel šel do práce a dceru do školy jsem musela odvézt já. Obvykle s ní jezdím až ke škole, ale abychom nenechali Garryho dlouho samotného, vezla jsem ji jen na autobus. I tak jsem se vrátila pozdě - Garry utekl. Našla jsem ho snadno (v "bandě" ostatních vesnických utíkálků). Protože se útěky opakovaly (zřejmě koníček z minula, který se v útulkovém kotci nemohl projevit) i když jsme byli doma, museli jsme "udělat opatření". Takže teď je to tak, že v noci spí Garry na verandě domu, přes den, když jsme doma, tak ustavičně hlídáme, aby neutekl, a když jedeme pryč a nemůžeme ho vzít sebou, tak je Garry přivázaný u boudy (to je dočasné, protože kotec teprve budujeme). Co je v této souvislosti zajímavé je to, že na procházkách může být na volno, protože skvěle poslechne na přivolání a zvládnuté má i další základní povely.

Čím nás překvapil?

Misky na vodu i baštu stěhujeme podle situace (z verandy ven a zase zpátky), jen když má vařené jídlo, dostává ho vždy ven - takové bylo moje rozhodnutí. Potom jsem jednou zapomněla a dala mu vařené na verandu. Garry jídlo jen očuchal a odešel ven. Já nic (vůbec mi nedošlo, že jsem sama porušila své rozhodnutí, jen mi přišlo divné, že si jídla nevšímá), šla jsem dodělat večeři nám. Jaké bylo moje překvapení, když jsem šla za chviličku svolávat rodinu k večeři a Garry nikde. Vyhlédla jsem ven a co nevidím - Garry s miskou na zahrádce a baští až se mu dělají boule za ušima. Sám si misku vyndal ven!

Trápení s ocáskem

Den před tím, než jsme pro Garryho jeli, mu v Psím domově v Lukavicích při kartáčování objevili odřeninu na ocase. Ošetřili, upozornili... Všichni jsme si mysleli, že za to můžou spolubydlící pejskové nebo pejskové z vedlejšího kotce. Jenže ouha - po příjezdu domů si Garry vykousal skoro do krve srst na hřbetě nad ocasem. To urychlilo naši cestu k veterináři (stejně jsme našeho kamaráda chtěli nechat převážit a seznámit s panem doktorem).

Tam dostal injekci proti svědění - pan doktor to odhadl na alergii na bleší kousnutí. Hřbet se zahojil, ale ocas nic. Zřejmě tím, jak ocasem "šmidlá" po zemi, když sedí nebo leží, se rána dokola otvírá. Po další návštěvě veterináře jsme natírali ránu roztokem hypermanganu a čekali, co se bude dít. Co jsme měli možnost sledovat, tak Garry si nechal hypermangan nanést, ale sotva jsme se otočili, už to olízl. Tak nevím.

Garry větří přes pole

To mi teda povězte...

(28.5.) Protože byl manžel v práci a já vezla dceru na vystoupení (od čtyř let tancuje v lidovém souboru) a vracet jsme se měli nejdřív za 4 hodiny, přivázala jsem (s velkým sebezapřením) Garryho k boudě. Manžel se vrátil dříve než já s dcerou a Garry ho vítal u vrátek. To mi teda povězte, jak to udělal - jsem přesvědčená o tom, že jsem karabinu zapnula správně. No a aby toho nebylo dost, na záznamníku jsem našla od sousedky vzkaz, že "utek' vám pes, ale už se zase vrátil". Když jsem jí volala, zjistila jsem, že to bylo v době, kdy manžel nastupoval ve městě do autobusu směrem domů a že "ta naše obluda" přeskočil vrátka, došel k silnici a stejnou cestou se vrátil.

Na základě včerejšího zážitku jsem nechala Garryho navolno když jsem jela vyzvednout děti. Pryč jsem byla asi 75 minut a když jsme přijely, vítal nás Garry doma. Tak jsem jen zvědavá, jestli byl doma celou dobu nebo si mezitím vyšel na samostatnou procházku :-).

Aby to nevypadalo...

Aby to nevypadalo, že si jen stěžuji, tak přidám také pár postřehů o tom, čím nás Garry překvapil příjemně. V popisku, podle kterého jsme si Garryho vybrali stálo, že mu je 1,5 roku. Na stránkách Lukavického Psího domova jsem ale zjistila, že tam je cca od ledna 2005. Takže nyní jsou Garrymu necelé tři roky. Přesto jsme počítali s tím, že ho budeme učit, že na dvoře se potřeby nedělají, ale nebylo to nutné. Od samého začátku si ulevuje zásadně při procházkách, což nás pochopitelně potěšilo. Stejně jako zjištění, že náš medvídek zvládá základní poslušnost a že se naprosto báječně chová k dětem.

To se oslaví!

Co? Garry si začal hrát! Zdá se to jako důvod k oslavě trochu podivné, ale přestože hračky jsme pro svého vyvoleného měli připravené, až do dneška je zcela ignoroval. Dnes (2.6.) se nechal prvně vyprovokovat ke hře s balonkem a gumovým kroužkem. Naše nadšení, a zejména nadšení naší nejmladší, která se s tatínkem na dvoře těch her přímo účastnila, neznalo konce.

My a Garry (část 1.)
My a Garry (část 2.)

Publikováno 23.5.2006, poslední změna 5.6.2006. 2006, pro www.spicove.cz

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.