Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Mileny a Denisy Matlových
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Nedávno mi telefonovala produkční z jisté komerční televizní stanice. Budou prý natáčet další díl pořadu o zvířátkách, tentokrát s podtitulem "zvířata a umění". Například výstavní střih některých pudlů je prý také umělecké dílo a rádi by tedy divákům ukázali, jak tato úprava vzniká. Chtěli by pudla bílého a dostatečně velikého. Paní produkční však byla překvapena mojí informací, že příprava pudlího šampióna se neměří na minuty, ale hodiny. Tato činnost vyžaduje nejen talent, um a trpělivost. Je třeba také hodně času, kterého v natáčecím studiu nebývá nikdy dost. Slíbil jsem tedy "žetonějakvymyslíme".
Doma jsem byl manželkou Markétou ubezpečen, že skutečně během natáčení hodinového pořadu nelze stihnout pudla ostříhat a učesat. Ani trpasličího. Natož velkého bílého. Budeme prý muset sehnat dva k nerozeznání podobné psy. Jednoho zarostlejšího a druhého již upraveného. A potom také ochotné duše, které nám ta zvířátka na natáčení zapůjčí. Výběr chovatelů se nám velmi rychle zúžil a vykřikli jsme téměř současně: Milena a Denisa Matlovi! Paní Milena se svojí dcerou vlastní dva krásné velké bílé pudly. Ke všemu jsou si oba psi velmi podobni, jak už to u otce a syna bývá.
Již v budově televize budili pudlové značnou pozornost, emoce i údiv. Profesionálně kamenné tváře televizního štábu viditelně okřály při spatření obou psů. Natáčení proběhlo přesně dle scénáře: rozhovor, stříhání, česání, reportáž a na závěr Markéta nepozorovaně mění psy. Výsledný efekt je dokonalý. Pudl je upraven zdánlivě za pouhých 10 minut. V rozjařené náladě opouštíme televizní studio a přijímáme pozvání k Matlovým. Zde je najednou nálada o poznání smutnější. Chybí Mikýsek. Trpasličí černý pudlík, kterého jsem s Matlovými vídal v dobách, kdy o velkém bílém pudlu teprve snili. "Mikýsek je pohřbený na psím hřbitově. Odešel nám před měsícem. Nikdy jsem neměla tak hodného psa a už asi mít nebudu. Jezdíme se za ním každou sobotu podívat", povzdechla si paní Milena Matlová. "Nebyl to ale zdaleka můj první pes.
Jako osmnáctiletá jsem si pořídila kokršpaněla. Měl to být kokršpaněl, ze kterého ovšem vyrostl krásný kříženec. Později si u mě kolega ze zaměstnání uschoval bílého trpasličího pudla. Mělo to být překvapení k vánocům pro jeho přítelkyni. Než jí ho stačil předat, přestala být kolegovou přítelkyní. Pudlík Filip mi tedy zůstal a dožil se u nás šestnácti let. Když bylo Filipovi asi čtrnáct let, přinesla moje dcera Denisa Mikýska. Opuštěný přežíval v jakémsi domě a tak se ho ujala. Svůj štěněčí věk ale patrně prožil v útrapách, což se později neblaze podepsalo na jeho zdraví. Jeho věk jsme vlastně jen odhadovali. Na Mikýskovi jsem ale vlastně naučila stříhat. Vyzkoušela jsem všechny možné střihy. Začala jsem chodit na výstavy. Svojí elegancí mě uchvátili "králováci". Ti mě zaujali v době mého mládí, ale vysněného velkého pudla jsem si pořídila vlastně až při odchodu do důchodu. Dva roky jsem ho intenzivně sháněla, až jsem na výstavě potkala chovatelku, u které bylo k mání právě poslední štěně. Pejsek, kterému říkáme Kasík".
Casanovu - Kasíka jsem potkával často. Velmi zajímavé pro mě bylo sledovat reakce spolucestujících v okamžiku, kdy autobus projížděl sídlištěm a někdo z rodiny Matlových zrovna venčil. Lidé v autobusu většinou neskrývali nadšení, mnohdy ale i rozpaky, opovržení a výsměch. Trvalo to poněkud déle, než si obyvatelé sídliště zvykli na pudla v kontinentálním střihu. Snad se na mne pudlaři nebudou zlobit, když se přiznám, že především tento střih mi připadá nádherný, tradiční a dávám mu jednoznačně přednost, stejně jako paní Milena Matlová...
"Kontinentální střih mnoha lidem připadá nepřirozený, ale většina královských pudlů se vystavuje v tomto elegantním střihu. Byl pro ně vymyšlen a dává vyniknout především osvalení i pigmentaci. Elegance mě zajímala od mládí. U psů, ale i u lidí. Počátkem devadesátých let jsem se dostala do kosmetického salonu, udělala si kurs na barevnou typologii. Nemám nic proti psím křížencům, ale eleganci u nich většinou postrádám. Kdysi jsem dokonce uvažovala o tom, že si pořídím afgánského chrta, ale zde mi nevyhovovala povaha".
Vím, že paní Matlová si své psy upravuje sama. S úspěchem, o kterém svědčí nepřehlédnutelné množství pohárů a cen. Kasík je šampión čtyř států. Má navíc titul interšampión. Napadá mne kolik úsilí tento úspěch vlastně stojí?
"Na úpravu velkého pudla jsem si nejprve sama netroufla a před výstavou se objednávala k profesionální stříhačce do psího salonu. Objednací lhůty ale bývají dlouhé a ne vždy se lze objednat až těsně před výstavou. Tak jsem začala stříhat sama. Samozřejmě, že to není dokonalé. Při úpravě psa postupuji na etapy. Pokud jdeme na výstavu v neděli, začínám již ve čtvrtek ráno. Ráda bych také viděla, jak se stříhá ve Finsku. Tam jsou střihy opravdu propracované a dokonalé. Velmi důležitá je nejen kvalita srsti, ale příprava. Pes musí být pečlivě rozčesaný i před koupáním. Srst potom vypadá bohatší. Když je úprava hotová, pes si dobře uvědomuje, že je krásný a že mu to sluší. Sdílí radost se svojí paničkou, rád je středem obdivu, vnímá fotografování a natáčení. Každopádně královský pudl není pro začátečníka a v odborné literatuře je výstavní úprava tohoto plemene uváděna jako nejnáročnější".
Chápu a vím, jak náročné je připravit pudla na výstavu. Navíc takto špičkově. Nechápu ovšem, proč se toto vše Milena a Denisa Matlovi rozhodly vynásobit dvěma?
"Nikdy mě nenapadlo, že budu mít dva. Kasík se však stal tatínkem a tak jsem se s dcerou na ta štěňátka jela podívat. Tam zapracovaly emoce. Později sice přišlo váhání, ale emoce převládly a tak je Denis náš. Povahově však nemá po svém tatínkovi nic. Je poslušný a rozumný".
Ano, výstavy. Blyštivé společenské přehlídky. Pro většinu kynologů víkendový svátek po kterém nastávají všední dny. Třeba v šedivém paneláku. U Matlových nejsou elegantní jen obě dámy a jejich psi. Viděl jsem málo bytů zařízených s takovým vkusem. Ale přeci jen, panelák?
"Vy bydlíte v paneláku a máte dva velké psy?" diví se mi občas lidé. "A proč ne? Pokud psům dám to, co potřebují, tedy denně dvě a půl hodiny běhání, doma o nich nevím. Nikdy mi nic nerozkousali. Rozhodně nestrádají a nevypadají, že by jim něco chybělo. Potkávám pejskaře, kteří venčí tak maximálně kolem bloku. Potom si stěžují, že jim psi zničili nábytek, koberce a vše okousali".
S poděkováním a přáním výstavních úspěchů opouštíme panelák a jeho zajímavé obyvatele. Neloučíme se ale nadlouho. Obě dámy i jejich krásné psy určitě potkáme na nejbližší výstavě psů, kde jim budeme držet palce ze všech sil...
PS: Televizní pořad byl úspěšně odvysílán a zdá se, že téměř nikdo z přátel a známých si záměny Matlovic velkých bílých pudlů nakonec nevšimnul.
Publikováno 3.12.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.