Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... PhDr. Vladimíra Mojžíše
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Představte si úplně malinkého pejska. Je na výstavě a má špatnou náladu. Štěká na vše, co se mu nelíbí. Je malinký a tak musí hodně štěkat, jinak by zůstal nepovšimnut. Ze všeho nejvíc se mu nelíbí rozhodčí, což dá najevo zlostným ňafáním.
Proč o tom píši? Představte si lidskou postavu místo toho malého uštěkaného pejska. Ta lidská postavička má také špatnou náladu a je přesvědčena, že ten rozhodčí posuzuje naprosto nemožně. Postavička má ale na rozdíl od pejska kynologickou funkci a nepříjemnost je na světě. Atmosféra u výstavního kruhu zhoustne. Malého pejska okřiknete, nebo ho ignorujete. Náš malý funkcionář se okřiknout nedá. Před organizátorem příští výstavy stojí najednou nelehký úkol. V předtuše dalších mrzutostí by měl v tomto kruhu stát rozhodčí, který má velkou autoritu a nějaký uštěkaný pejsek, pardon, funkcionář, ho nerozhází. V tuto chvíli obyčejně padá volba na některého ze starších a zkušených rozhodčích.
Nedávno se v takové nezáviděníhodné situaci ocitnul PhDr. Vladimír Mojžíš. Předpokládám, že většina z nás kynologů tohoto mezinárodního rozhodčího zná. Posuzuje totiž plných 43 let, takže se jeho autorita opírá o opravdu veliké zkušenosti. Patří k rozhodčím, kteří nezapomínají i na diváky. Své posudky pronáší nahlas zvučným hlasem, jak se na moravského bohatýra sluší. A pokud nad vaším pejskem zahřímá, že "známku výborný zadává s potěšením", tak věřte, že to potěšení je opravdové a nejde jen o frázi. Pokud se mu váš pes líbí, dá to PhDr. Mojžíš zřetelně najevo. Posuzuje ve čtyřech skupinách FCI, ale jedno plemeno je jeho srdci asi nejblíže: Welsh corgi pembroke. Začínal sice s chovem kolií, ale koncem šedesátých let dovezl prvního corgiho v ČSSR. V roce 1974 odchoval první vrh. Zásadním způsobem se zasloužil o rozšíření plemene u nás. Za 23 let odchoval 17 vrhů, ve kterých bylo přes 70 štěňat. Od vzniku samostatného Klubu chovatelů a přátel Welsh corgi (1991) je jeho presidentem.
Kruh, kde posuzuje PhDr Mojžíš, najdete spolehlivě podle počtu diváků. Rozhodčí je totiž zaujme nejen zdůvodněním svých posudků, ale hluchá místa, kdy se vyplňují potřebné dokumenty, prokládá vyprávěním. Historky to bývají velmi veselé a spolehlivě rozbíjejí výstavní napětí a případné nesváry. Měl jsem to potěšení vyslechnout vyprávění PhDr. Mojžíše, které ale u kruhu asi neuslyšíte. Je to třeba vzpomínka, na fenku Sheerin Roja:
"Tato moje fenka, dovezená z Holandska, v sobě měla všechny původní vlohy korgiů, ještě z pradávných dob. Navíc byla velmi čilá a dokázala lézt po malém žebříku. Kromě jiných dovedností také uměla otevírat dveře. Vzhledem k blízkosti velkovýkrmny vepřů došlo v naší obci k přemnožení potkanů a tak se v Roji probudila stará vášeň hubit hlodavce. Samozřejmě v nejméně vhodný okamžik. Moje paní byla tehdy velmi nemocná. Roztroušená skleróza ji znehybnila a na 10 let upoutala k invalidnímu vozíku. Jako každý pátek očekávala návštěvu duchovního, který přinášel slova útěchy. Roja se právě v tuto chvíli vydala na lov a nakonec přitáhla přes celou ves potkana, kterého ulovila, aby ho paní odevzdala k nohám. Samozřejmě se po vybojovaném zápase dožadovala pochvaly. Moje paní zažila krušné chvíle při představě příchodu duchovního, uvítaného mrtvolkou potkana a hrdou Rojou, velmi rozveselenou vítězstvím nad hlodavcem. Naštěstí, dřív než duchovní, se zastavila babička, která vše odklidila a dala do pořádku.
Roja ke mně přišla z Holandska vybavena vším možným očkováním. Přesto se však nakazila leptospirozou, která se přenáší právě močí potkanů. Při jedné procházce se fenka cestou napila znečištěné vody a onemocněla touto chorobou. Byl jsem zděšený, co tato nemoc dokáže udělat se psem. Enormně zežloutla a byla v těžkém stavu. My Brňáci máme velký vztah k veterině, protože prakticky každý zdejší veterinář v Brně studoval. Roja byla léčena asi pět neděl na oddělení. Byla udržována při životě infuzí a léky. Jako druhá v historii oddělení tuto nemoc přežila, ovšem domnívám se, že s trvalými následky na zraku. V té době jsem měl fenku splacenou teprve z poloviny a šel jsem si pro pacientku se strachem, zda budu mít na léčení dost peněz. Vybral jsem raději i peníze odložené na pohřeb. Přátelé na veterině však léčení pojali jako studijní úkol a naúčtovali velmi přijatelnou částku.
Roja však měla také značné sklony k pytlačení. Vždy jsem si přál mít smečku a nakonec jsem měl najednou sedm psů, se kterými jsem bez vodítek korzoval na bývalé nepoužívané autostrádě Břeclav - Vídeň. Roja si vždy k sobě vybrala tři až čtyři kumpány, se kterými potom naháněla svoji drobnou kořist. Na to ovšem zle doplatila. Vzhledem k zrzavému zbarvení podobnému lišce, byla omylem zastřelena myslivcem. To jsou moje vzpomínky na fenku, kterou jsem měl strašně rád a která dala život několika dalším nádherným zvířatům."
PhDr. Vladimíra Mojžíše můžeme charakterizovat různě. Jako veselého a bodrého Moravana, milujícího život i dobré víno. Můžeme k němu přistupovat jako k někomu, kdo se dá bez nadsázky nazvat kynologickou legendou. Vždy však máme před sebou mimořádně zdvořilého rozhodčího, jehož chování k lidem i jejich psům se dá označit snad přívlastkem "stará dobrá škola." Když přijdete se psem do kruhu, PhDr. Mojžíš se s Vámi oběma přivítá. Vám podá ruku, pejska pohladí.
V těchto dnech bychom to ale měli udělat naopak. Podejme dnes PhDr. Mojžíšovi zdvořile ruku my a popřejme mu vše nejlepší. Oslavil totiž sedmdesáté narozeniny!
Publikováno 3.12.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.