Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Zuzany Honzové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Již mnoho let vím, že na návštěvu k chovatelům puntíkatých dalmatinů není vhodné černé oblečení. Riskantním krokem je také jízda automobilem, kterým jsou pravidelně převáženi tito psi. Kdysi kdosi neznalý napsal, že dalmatin nelíná. Z určitého hlediska je ale tento blud pravdivý. Dalmatin nelíná, dalmatin totiž "sněží". Soužití s tímto plemenem předpokládá povznést se nad "závěje" krátkých, bílých a ostrých chlupů, které se dostanou kamkoliv a zde se téměř navždy zapíchnou.
Vzpomínám na vyprávění jisté chovatelky dalmatinů, která líčila zděšení a pocity marnosti pracovníků autoservisu, kdykoliv přijela se svým automobilem a požadovala "dvojité ruční čištění interiéru vozu". Je ale nutné spravedlivě přiznat, že tento problém provází i další plemena. Dodnes si mi není jasné, kudy se dostal chlup z drsnosrstého jezevčíka pod hodinové sklíčko mých vodotěsných náramkových hodinek, aby zde kroužil spolu se sekundovou ručičkou. Snad bych neměl přiznávat, že sledováním tohoto úžasného jevu jsem si krátil během studií nekonečné hodiny přednášek o dějinách revolučního dělnického hnutí...
V černých kalhotách a triku (nepoučitelný) zvoním u dveří činžovního domu v Praze-Libni. Přichází otevřít paní Zuzana Honzová. Očekávám, že se na mne vyřítí tečkovaná smečka, avšak z pohovky dnes na mne pokukuje dvojice dalmatinů - Aimé a Canion zvaný "Keny". Zbytek smečky (Bajadéra, Betsy a Dancer) momentálně pobývá u švagra Zuzany Honzové. Již v předsíni se nedočkavě vyptávám, cože se to stalo v kruhu dalmatinů na mezinárodní výstavě v Českých Budějovicích. Tamtamy pejskařů fungují dokonale a tak se dozvídám, že zpráva nebyla přehnaná. Fenka Aimé z Hozu paní Honzové skutečně vyhrála titul BOB (nejlepší svého plemene) a to v početné konkurenci. Na tom by celkem nebylo nic nevídaného, ale Aimé do boje o tento nejvyšší titul postoupila ze třídy veteránů a BOB vyhrála ve stáří 10 let! V závěru prý soutěžilo osm nejlepších zvířat, ale rozhodčí Zdena Holmerová ocenila mimořádnou kondici i kvalitu fenky. (Přihlášených dalmatinů bylo na této výstavě 22!)
Pohodlně se usazuji v křesle a rozhlížím se. Zjišťuji, že tato rodina se zdaleka nespecializuje jen na černé puntíky. V teráriu se vyhřívá hroznýš, kterého si prý velmi oblíbil Keny. Večerní odpočinek u Honzových vypadá tak, že hroznýš se plazí Kenymu kolem krku a ten mu na oplátku "myje" bříško. V druhém teráriu nalézám skupinu štírů, ale s těmi se prý u Honzových obyčejně nikdo nemazlí. Nechávám tedy štíry po povinné prohlídce zalézt pod oblíbený kámen a raději naslouchám zajímavému vyprávění Zuzany Honzové:
"Těsně po svatbě jsme se s manželem rozhodovali, jaké plemeno psa si pořídíme. Byli jsme na procházce Holešovickou tržnicí, kde byla zrovna na prodej dvě štěňata. Jedno s levým a druhé s pravým modrým okem. (Exteriérová vada.) Manžel Mirek je uviděl a pravil: "Co takhle dalmatin?" Já na to, že ano, ale hned! Chovatelka mne otipovala na vážnou zájemkyni o další chov a nákup mi chvíli rozmlouvala. Ale já si nedala říci a tak jsme si přivezli Montyho. Byl bohužel hluchý, honil auta, vlaky, byl neovladatelný. Zkoušeli jsme posunkovou poslušnost, ale i tak se nedal přivolat. Dožil se nakonec 14,5 roku u přátel na Moravě. Po vstupu do klubu chovatelů dalmatinů mi bylo jasné, že s modrookým a hluchým psem toho moc nenadělám. Tehdejší předseda mne ale pozval podívat se na štěňata a z tohoto vrhu jsem si přivezla "Bajunu" (Bajaderu). Prvním plemenem, kterému jsem tedy doopravdy propadla, se stal dalmatin."
Jde o plemeno skutečně efektní, krásné, ale chov není snadnou záležitostí. Moje další otázka tedy směřovala na problém již zmiňované hluchoty: "Myslím si, že hluchota u dalmatinů je těžká a velmi závažná vada. Třetina populace našich dalmatinů je hluchá jednostranně a třetina oboustranně. Bohužel, mnoho zájemců o štěně nezvládne výchovu zdravého psa. U hluchého psa je výchova prakticky nemožná, posunková řeč téměř nefunguje. Takový hluchý a nezvládnutý pes je celoživotně odsouzen k stálému nošení košíku a pohybu výhradně s vodítkem. Na každý nečekaný dotek reaguje leknutím. Přitom dalmatin by měl mít pohyb 4-5 hodin denně. Klub zatím stále nedal jako podmínku k zařazení do chovu audiometrické vyšetření. (Vyšetření sluchu přístrojem, které provádí veterinární lékař.) Někteří chovatelé podrobují tomuto vyšetření automaticky celé vrhy, což se ale projeví na ceně štěněte. Tato investice se však rozhodně vyplatí jak chovateli, tak především pozdějšímu majiteli štěněte, který se tak do budoucna vyhne komplikacím. Navíc, vlna módnosti plemeni příliš neprospěla. Projevila se především nárůstem nekontrolovaného chovu bez průkazu původu a samozřejmě bez audiometrie. Zvířata, prezentovaná ve filmu, měla příliš exteriérových vad a u nás by byla vyloučena z chovu. Kdo si pořídí dalmatina, měl by mu věnovat hodně času, lásky a kontaktu. O dalmatinech v žertu říkám, že je to "kecací plemeno" a se svými psi skutečně hodně mluvím. Vyžadují skutečně stálý kontakt se mnou. Pes není jako pračka, či lednička. Nedá se vypnout a přestat se o něho zajímat."
Standardní majitel psa jde se psem ráno na půl hodiny, potom obyčejně osm hodin pracuje, večer jde se psem opět na půlhodinovou procházku. O víkendu se procházky prodlouží tak na dvě hodiny. Ptám se tedy Zuzany Honzové, zda i ona je takový majitel? "Rozhodně nejsem standardní majitel psa. Půlhodinové vycházky nestačí. Pes má být dobře osvalený a v kondici do vysokého věku. Můj denní rozvrh vypadá asi takto: Vstáváme v 7 hodin ráno a v půl osmé odcházíme z domova na dlouhou procházku do půl desáté. Do šestnácté hodiny se věnuji firmě. (Kromě obchodní činnosti v rámci chovatelství se zabývám poradenstvím při odstraňování problémů v soužití psů a lidí. Lidé by měli znát základní pravidla a dá se i provádět výcvik majitele se štěnětem.) V šestnáct hodin je to opět dvouhodinová procházka. V půl sedmé večeří rodina i psi. V půl jedenácté poslední, tak hodinová procházka. Pokud se zapovídám s ostatními majiteli psů, procházka se obyčejně protáhne. Smečka samozřejmě neprotestuje."
Pohledem na hodinky zjišťuji, že dle denního rozvrhu je na řadě "dlouhá procházka" a tak se zvedám k odchodu. Opatrně prohlížím své černé kalhoty a ke svému překvapení téměř nenalézám zmiňované bílé chlupy. Poslední otázka je nasnadě. Jak je to možné? Zuzana Honzová odpovídá s úsměvem: "Ano, naše domácnost se sice skládá z nábytku, psů a chlupů. Své psy však často a pravidelně kartáčuji, důležitý pro výměnu srsti je i dostatek pohybu a především velmi kvalitní krmivo s dostatkem tuku. Kdo si pořídí dalmatina, bude mít nádherného, přátelského psa veselé povahy. Ale bude také žít obklopen krátkými bílými chlupy. Bohužel, ještě dlouho po odchodu milovaného psa..."
Publikováno 9.9.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.