Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Pes zahradníkem
Dagmar Ruščáková
Problém soužití psů a květin se mne dlouhá léta nijak zvlášť nedotýkal. Náš - nyní dvanáctiletý - jezevčík si kytek jakožto nejedlé substance nikdy nevšímal a kromě toho veškeré pole mé pěstitelské působnosti představovaly truhlíky s muškáty na balkoně pražského paneláku. Situace se však dramaticky změnila poté, co jsme se přestěhovali na vesnici a pořídili si k jezevčíkovi ještě dvě štěňata chodského psa.
Zahradničení je záliba, která mě dlouho úspěšně míjela. Ve svém životě jsem šťastně střídala život v pražském bytě s pobytem na samotě v Krkonoších, přičemž ani jedno z jmenovaných prostředí mě nijak nepodněcovalo k touze cosi vypěstovat. Na horách máte spíš opačný problém - snažíte se, aby vás dravě rostoucí byliny nevytěsnily z prostoru, který hodláte obývat. Nevím, jaký prainstinkt to sídlí v duši člověka, ale poté, co jsme se nastěhovali do domku s rozlehlou zahradou (no zahradou - ona to byla spíš oplocená divoká louka s několika prastarými ovocnými stromy) se ve mně probudila touha zvelebovat a pěstit. Na jaře, čtvrt roku před příchodem štěňat, jsem si zřídila tři záhony a zasadila dva rododendrony. Po návštěvě manželových rodičů, takto vášnivých zahrádkářů, má zahrádka získala barvy a tvar, a já jsem pomalu propadala pocitu pýchy. Ne nadlouho.
Štěňata byla roztomilá, chundelatá a pochopitelně neukojitelně zvědavá. Přišla k nám na začátku prázdnin a chutě se dala do poznávání nového životního prostoru. Nemá smysl podrobněji rozebírat otázku loužiček, rozkousaných bot, ožvýkaných židlí, rozškubaných tiskovin, ukradených dobrot a podobně - to mě nijak nepřekvapilo. Horší byl jejich zájem o květiny - pro mě do té doby neznámý prvek destruktivního myšlení psů.
Rychle jsem zjistila, že ničení zahrady lze vypozorovat v několika směrech. Základní je dělení na destrukci prvotní (záměrnou) a druhotnou (neúmyslnou). Druhotnou destrukci lze dále dělit na nedbalostní (např. tryskové proběhnutí záhonem za účelem oštěkání drzého kolemjdoucího) a nutnou (řešení krizové situace - např. na záhoně je díra od vetřelce, kterého je třeba neprodleně zlikvidovat).
Záměrné ničení kytek je k zbláznění - řekněte, co vede masožravou šelmu k tomu, aby si stoupla na zadní a okousala kvetoucí begónie až ke kořínkům? Proč je třeba vyhrabat vždy dva ze tří muškátů a zbytek polámat? Proč v pracně vybudované ohrádce zbude z košatícího se rododendronu ubohý okousaný pahýlek? Možná namítnete, že se to ubohé zvíře nudí. Houby se nudí! Má k dispozici velícího jezevčíka, rozjíveného bráchu, hračky a milión podnětů na pravidelných vycházkách. Na kousání jsou kostičky a klacíčky, na žvýkání zbytek světa včetně pánečků, tak proč ještě kytky? Naštěstí se zdá, že jak psiska berou nějaký ten rozum - teď je jim rok, tak jejich primární zájem o pěstěné rostliny poněkud slábne. Naštěstí, protože výchova je v tomto smyslu velmi obtížná.
Druhotná destrukce nedbalostí je podstatně lépe řešitelná. V praxi znamená postavení vhodných zábran, které donutí rozběhnuté zvíře zvolit jinou trasu. I tak to má svá úskalí a pouze metoda pokus/omyl obvykle vede k cíli. Člověk by netušil, kudy se ty bestie dokážou protáhnout a v jakém úhlu odskočit, jenom by mohly dopadnout na křehké výhonky opečovávaných skalniček.
Opět jiný druh zoufalství vyvolává naposledy zmiňovaná destrukce druhotná, zde nazvaná jako nutná. Samozřejmě nutná z pohledu vašeho neúplatného strážce, vy na to míváte obvykle naprosto jiný názor. Základem je (marná) snaha vyhrabat všechny zemní škůdce, především potom krtky a myši. Hrabání je vždy nesmírně intenzivní a svým nasazením připomíná neústupnou statečnost hasičů likvidujících nebezpečný požár. Štěňata zprvu hrabala poměrně neefektivně, točila se přitom dokola a vůbec vykazovala známky naprostého amatérismu. Znechucený jezevčík, norník rodem i přesvědčením, to musel vzít do vlastních tlapek a přidržel tu mládež k pořádné práci. Trpělivě vysvětloval a názorně ukazoval správnou techniku. Výsledkem je, že máme dva psy, silou a vzrůstem ovčáky a výchovou norníky. Děsivá kombinace - pokud si nelibujete v krajině připomínající severočeské uhelné doly...
To mi připomíná trapas z minulého léta. Opět jsme čekali návštěvu manželových rodičů (bydlí 700 km daleko) a ti se zjevně těšili na pokroky, které měl vykazovat jimi zřízený velký záhon. Bohužel na jeho západním konci se již několik týdnů odbývala urputná bitva mezi našimi psy a zvláště zatvrzelým krtkem, takže výsledek byl spíš k pláči, než k čemukoliv jinému. V půlce srpna jsem tedy odhodlaně vyrazila do místního zahradnictví s přáním zakoupit pokud možno vzrostlé letničky. Bylo to absurdní a čekala jsem spíš významné poklepání na čelo, než přátelské porozumění, kterého se mi k mému překvapení dostalo.
Vysvětlení však na sebe nedalo dlouho čekat. Za majitelkou a prodávající v jedné osobě se omluvně protáhla fena německého ovčáka následovaná rozverně poskakujícím štěnětem. Paní uhodla mé myšlenky a podotkla: "Kdybyste to někdy viděla u nás na zahradě, nevěřila byste, že máme zahradnictví..."
Nakonec se mi vybavuje jiná vzpomínka. Seděli jsme s mužem za teplé letní noci na verandě, popíjeli cosi osvěžujícího, sledovali romantický měsíc a blikající světla kombajnu na protějším poli a bylo nám krásně. Jezevčík Max spal stočený u mých nohou, Kazan okusoval klacek a po očku sledoval můry kroužící kolem světla, když se na hranici tmy objevil menší z našich choďáčků - Daník. Lenivě jsem na něho zavolala, prostoupena tou pohodou. Jeho černá chlupatá tvář se roztáhla do srdečného úsměvu, který zdůraznil dlouhý růžový jazyk.
Bylo by to bez chybičky, kdyby mu zároveň z koutku tlamy nevisel poslední šlahoun mých popínavých muškátů. Kouzlo chvíle zabránilo vzteklému výkřiku i dalším odvetným akcím, které jsem (zbytečně) provozovala posledních pár týdnů. Rezignovala jsem.
Truhlíky už nemám (okna se nám otevírají dovnitř i ven, takže umístění ve výškách nepřichází v úvahu), záhony ohrazuji a květiny i nadále dělím na odolné a ostatní.
Publikováno 26.8.2003.