Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Povídky
Ferda Sebranec
Otakar Seyček
Už od jara bydlíme ve větší rekreační chalupě v severních Čechách, dvě babičky, dvě mámy, pět vnoučat a já, děda. Drobotině i důchodcům pěstounům je zde dobře, blízký les i seno na velké zahradě voní, pěnkavy v koruně mohutného javoru se mohou ukřičet, opodál na lukách hraji zvonce krav měkkou melodii pastvinné pohody. Větší děcka skotačí v sadu pod starými stromy, ten nejmenší, čtyřměsíční Štěpán trpělivě dáchá v kočárku, tu pod třešní, tu pod švestkou nebo hrušní, podle toho, jak se sluníčko po sadu prochází. Poslední dny se tu však objevuje narušitel. Jakési toulavé psisko se pořád motá na cestě před chalupou a tíhne, drzoun, někdy až dozadu na zahradu, kde okukuje děti. Babičky vyrostlé ve městě větří nebezpečí a vyzývají dědu i náhodně přijedšího syna i zetě, aby přece tu potvoru od chalupy hnali, bůhví čí to je, ještě to ublíží dětem!
Poslechnuto rady starších a tak se záhy objeví o každý roh chalupy opřeny příruční klacky a latě a mužští, jakmile spatří dotěrného bílého špice, je po něm házejí. Psisko odbíhá, zuří, hrozivě cení zuby a protivně štěká. Stěžujeme si sousedům, poptáváme se po vsi čí by to bylo. Prý se na druhém konci vsi toulal už asi čtrnáct dní. Nejspíš jej vyhostili z auta u vsi nějací Pražáci. Prý se tam teď platí tisíc korun za psa za rok! Někdo jej nakrmil, jiný, možná že i tentýž dobrodinec jej zase pro změnu prohnal nebo mu nabil, jak se komu zdálo. A tak psík, celkem pohledný, se před každým dospělým člověkem dával hned do zuřivého štěkotu a s válečně svíticími zuby a z bezpečné vzdálenosti se ohražoval a láteřil. Jinak děti. Zalíbil se jim bílý chlupáč, který je ve svém zuření nápadně vynechával a táhl se naopak chytře pořád za nimi. Začalo najednou prošení a škemrání, abychom psíka neodháněli a aby zůstal u nás. Napřed byly získány maminky. Ty se opovážily přemlouvat i babičky. "Dejte pokoj, co vás to napadá! Takový zuřivý hafík přece nemůže k dětem, někde to něco sežralo a je to vzteklé až hrůza! A co s tím budete dělat, až se budeme vracet domů? Dělejte, jak myslíte, ale vzít psa do Prahy? Ani opovážit!!"
Jedna mamka si vyšla s hejnkem tří vnoučat a jedním v kočárku do lesa. Sotva byli pár kroků od chalupy, psík se začal jaksi samozřejmě mezi dětmi motat, nepouštěl se od kočárku a bral milostivě na vědomí dospělou usměvavou mamku. Konec cenění zubů, konec štěkání, veselost sama! Děti toužící po nové hračce se nerozmýšlely psíka pohladit. Odevzdaně si to dal líbit. Capal poslušně u nohou mamky za kočárkem a jen chvilkami se rozběhl za muškou nebo motýlem. Ve vysoké trávě přitom předváděl směšné jelení plavně skoky všemi čtyřmi najednou. Než došli do lesa, bylo přátelství zpečetěno. Přišlo se na to, jak je vlastně ten pejsek hodný a hezký, když necení zuby, když neklopí uši, ale střihá jimi čile vpřed i na strany a chundelatý ocásek natřásá nad zády jako pštrosí péro. Byl sice trochu popelavě ušmudlaný, dlouhé chlupy leckde slepeny v culíky, ale z dálky to byl prostě docela pěkný čiperný pejsek. V lese se děti s mamkou rozběhly hledat houby a kočár nechaly stát na cestě. Kde je psík? Pojď sem! Ale kdepak. Psík sedl na cestě u kočáru a nejde a nejde. Přes všechno lákání zůstává tvrdošíjně sedět u koleček kočárku a hlídal. Nehnul se od kočárku po celou dobu, co byly dětí v lese.
Tohle přece není samo sebou - říká si mamka, když se vracejí v houfku s psíkem. Děti utíkají napřed vypovědět babičkám, jak pejsek hlídal kočár a dávají se hned do prošení, aby s nimi směl zůstat na zahradě a aby jej táta a děda už nezaháněli. Mamka jejich vyprávění potvrzuje a přidává se s prosíkem. Nic naplat, rodinná rada přehlasovala babičky a mužským je dán pokyn, aby tedy těch klacků nechali. Všichni sejdou na zahradu podívat co to psisko vlastně dělá. Sedí v trávě, přilepen ke kolečkám kočárku, kde spí Štěpán pod hruškou a na všechny se z dálky uznale usmívá. Děti k němu běží. Nic se neděje, pes se dá od nich klidně hladit. Zvědavý děda dostává odvahu se nenápadně přišourat. Ale ta hrůza! Děti jako by tu nebyly, zuby zase hrozivě svítí, zuřivé vrčení a štěkot se jen rozléhají, není radno se ke kočárku přiblížit. Děda tedy odchází a zkouší to máma. Koukejme se! Nic se neděje, mrňous je odnášen z kočárku a pes se pouští do skotačení a hry s dětmi. Ale jenom s dětmi. Dospělí jsou z daleka obcházeni a neuctivě zdraveni výhružným ceněním zubů a alespoň vrčením, když ne hned opovržlivým štěkotem. Mužští dávají hlavy dohromady a začínají hodnotit a oceňovat chování nezvyklého hosta. Nikdo z nás psům pořádně nerozuměl, a proto rozpaky nad rozhodnutím přijmout jej do chalupy. Nakonec tedy rozhodnuto, že se to zkusí, ať to dopadne, jak chce. Dětí si zatím s psíkem hrají a jsou celí diví, když bere starý tenisák do tlamičky a pohazuje jim jako oni. Seběhnou se všechny dohromady a přicházejí na to, že psíkovi se přece musí také nějak říkat Po několika návrzích schválí celá rodina - ve vzpomínce na proslulého Ferdu Mravence - že to bude tedy Ferda! Já dodávám, že Ferda Sebranec, aby měl i přiléhavé příjmení. A to mu zůstalo. Vznikla starost kde bude Ferda spát. Snesena z půdy stará malá králikárna z bedny, oprášena a nabídnuta. Ferda se do ní bez nejmenších rozpaků pohotově složil a předvedl, jak mu bude slušet Děti mu ji vystlaly senem a v něm si ještě odpoledne udělal pěkný pelíšek.
Ze všech tří přítomných rodin jsem si jen já, nejstarší děda, vyrostlý v mládí na vsi, pamatoval něco z klukovských her a pranic se psy. Vzpomněl jsem na to, že i se zlými hafany se lze srovnat tehdy, když se při seznamování s nimi dokonale potlačí jakýkoliv strach. Na člověku se nesmí zježit ani chloupek skrytou nedůvěrou, ostražitostí nebo dokonce strachem. Konejšivým domlouváním a sykavým zvaním se dá někdy obměkčit i hřmotná doga a důvěru splatí důvěrou. Tak i milý Ferda. I když jsem to byl já, kdo měl nejvíce času na jeho odhánění, zkusil jsem druhý den po jeho přijetí navázat s ním kamarádství. Druzí pohrdlivě přihlíželi, jak jsem jej sykavě vábil a mlaskal. Milý Ferda se sice trochu rozmýšlel, ale začal se opatrně přibližovat. Když už byl blízko, otáčel hlavu kamsi stranou, zuby ukazoval spíš jen jako v úsměvu a aniž byl vybídnut, podával mi rozpačitě pac. Bylo nám to nesmírně k smíchu, ale všichni jsme z toho pokroku měli náramnou radost, i když vyplašený Ferda raději hned zmizel. Ale pak už to šlo postupně dál a dál, Ferda bral milostivě na vědomí jednoho dospělého po druhém a přestal s vrčením a obcházením. Zato všichni cizí kolemjdoucí, ale i kolemjedoucí buď v autech nebo na motorkách, začali být nemilosrdně pronásledováni a oštěkáváni. Moc příjemné nám to nebylo. Některým známým jsme se pokoušeli omluvit, někteří to nebrali ani tak zle a na Ferdovo štěkání začali pohlížet jako na zdvořilostní pozdrav. I Ferda na to později přišel a vynechával alespoň ty, koho jsme oslovili nebo vítali. Zakázat si to ovšem ani zdaleka nedal.
Babičky se s Ferdou také už trochu smířily, ale posměšně ukazovaly, jak se co chvíli usilovně drbe a prohání blešky a nerady viděly, když se děti k němu příliš měly. To je přece jednoduché, řekly mamky, Ferda se vykoupe! Ale kdo se toho odváží? Je to přece jen ještě poťouchlý zuřivec, každou chvíli ty zuby ukazuje! Musel být kdysi od někoho dospělého strašně bit. Připravena vanička s teplou vodou a nějakým saponátem na koberce a obě mamky s kartáči a hadříky. Na mně bylo, abych Ferdu předvedla podržel. Podařilo se mi nalézt pěkný červený řemínek, který se hodil na obojek. Ferda kupodivu ochotně držel, když jsem mu jej nasazoval‚ za obojek jsem jej pak vedl k vaničce jako na porážku. Děti a ostatní členové osazenstva chalupy zvědavě z dálky přihlíželi, jak se obřad povede. K všeobecnému údivu se Ferda dal bez odporu postavit do teplé vody ve vaničce, držen mnou stále za obojek, aby nekousl pohotové mamky. Pak držel a držel, když se čilé pradleny pustily do díla. Drbaly jej rychle ze všech stran, aby si to snad přece nerozmyslel, šedavě špinavá voda stydla, ale Ferda se nevzpíral, ani když se už chladem začal třásti. Byl na koupání zřejmě zvyklý a dělalo mu to docela dobře. Tak konec - a Ferda puštěn na svobodu. Děti jásaly, když jej viděly sušit se energickým vytřásáním a než jsme se všichni dosmáli nad zbytečným strachem, obíhal naši skupinu balík sněhobílé vaty s veselými černými kukadly v bílém liščím obličeji. Ferda se z radosti rozštěkal a tentokrát i babičky musely uznat, že nebýt toho jeho pronikavého štěkotu a halasu, je to přece jen fešák a krasavec. A bylo po bleškách.
Měl ještě jednu vzácnou vlastnost: Neopovážil se překročit práh domu, ať ze zahrady nebo z ulice. Vždycky zůstal stát jen u dveří, opouštěje všechny děti, i když mu do domu odváželi jeho zamilovaný kočár nebo ruční vozík. Jen jednou se tomuto dobrému návyku zpronevěřil. Bylo "psí počasí", sychravo a deštivo, už se muselo topit. Někdo nám ještě po tmě večer něco přinesl a musel si dáti vtom nečase líbit Ferdovo halasné přivítání. Když jsem se rozloučil a vcházel do chodby, Ferda, jak se krčil před deštěm, se mně jaksi zapletl pod nohy. Nějaký můj nepředložený pohyb si vysvětlil jako pokyn, že může se mnou dál za suché dveře. Ze zvědavosti jsem jej nechal proklouznout a Ferda, když se octnul v tmavé chodbě, zamířil rovnou do pootevřených dveří osvětleného pokoje. To jaksi ušlo mé pozornosti. Volám: Ferdo! Kde jsi? Půjdeš na dvůr! Hledám v předsíni a nenalézám. Jdu do pokoje. Je tady Ferda? Kde by se tu vzal? říká babička čtoucí v ušáku pod lampou. Prohledávám znovu chodbu, Ferda nikde! Musí být v pokoji! Babička se divá po země kolem ušáku a zahlédne, jak pod postelí vykukuje kousek Ferdovy chvějící se oháňky. Přece je tady, potvora! Nahlédnu pod postel a tam v nejzadnějším koutečku leží schoulen v teple a suchu zmoklý Ferda a nevinně i vyčítavě na mně kouká. Ty filuto jeden, to bys tak chtěl viď?Ale vyznáš se, jen co je pravda! Jak by ti to v tom koutku slušelo! Ale nic na plat hošku, tu máš slupku ze salámu a pojď hezky do své boudičky. Abys věděl, jdu s tebou, obložím ji ještě více pytli a senem, aby ti nebylo zima. Tak smutně skončil Ferdův taktní a mazaný pokus vetřít se do tepla vytopeného pokoje.
Dláždil jsem dvorek kolem Ferdovy boudy. Klečel jsem na zemi a spároval maltou mezery mezi kameny. Ferdu to strašně zajímalo. Na všechno se z blízka dívat všechno nářadí musel očichat, i všechny misky a škopky s maltou. Jako by mně chtěl mocí mermo pomoci. Nakonec se vtlačil hlavou zezadu mezi moje kolena a tak dychtivě sledoval každý můj pohyb. Narovnal jsem se, rozhlédl a najednou spatřil ve svém díle otisknutou jeho tlapku. Setsakra pes!!! Chtěl jsem mu příslušně vyčinit. Ale Ferda se na mě podíval tak nevinně a nezáludně, jako nešikovný učeň na rozkaceného mistra. V té chvíli mně přišlo na mysl, že se s tím milým chlupáčem přece jen asi na podzim budeme muset rozloučit a ani nevíme jak! Přešla mně chuť mu cokoliv vyčítat a napadlo mně naopak nechat tamten otisk Ferdovy tlapičky na památku. V skálopevném cementu!
Vždyť se z toho ubohého štvance stával hodný, chytrý a poslušný psík, k zbláznění holdující sledování kočárku a vozíku pří procházkách do lesa, věrný kamarád děti a později i dospělých, vášnivý hlídač své chalupy. Chtěl jsem, aby se po psím zvyku vyřádil a vyzval jsem jej k pranici. Dal jsem si kousat dlaně i rukávy, vyváleli jsme se spolu v trávě. Pral se rád, ale vždy jen krátce. Spíš jako by mně kvůli. Najednou kviknul, jakoby jej něco zabolelo a utekl, jako by se styděl. Stejně takovým byl i při vzácném polaskání na klíně. Vyhověl pozvání a labužnicky schovával čumáček kamsi pod moje rameno, ale ze všeho najednou odpelášil za chalupu zapomenout. Pozval jsem jej ze zvědavosti také na projížďku autem. Vskočil dovnitř, přehlédl povrchně interiér patnáctiletého wartburga a způsobně se usadil. Cítil se jako doma a byl velmi ukázněný. Podezření, že byl kdysi vypuzen z auta, se skoro potvrdilo. Usoudil jsem, že Ferda není žádné štěně, ale dospělý a zkušený kádr - pes vědomé podnikající všelijaké pokusy o návrat do spořádaného života psa hlídače, přítele člověka.
Skamarádil se s tlupou okolních psů všech možných i nemožných plemen. Jednou brzo ráno, když jsem se chystal kosit otavu, jsem jich za hlédl oknem pět u jeho boudy na besedě. Bylo ticho a vidět jen zdvořilostní očichávání všech navzájem i jeho boudy s okolím. Vyšel jsem jako by nic ven. Sotva mě vzal Ferda na vědomi, začal hned všechny hosty nemilosrdně rozhánět a zuřivé štěkal. Ostatní psíci nechápavě koukali a zklamáni se klidili ze zahrady. Ferda navázal přátelství i se sousedovic číčou, která u nás ráda proháněla na zahradě myšky Někde si asi potají změřili své síly protože dovedli spolu prosedět dlouhé chvíle v trávě čelem proti sobě jak dvě sfingy, aniž by si jakkoliv ubližovali. Jen tři mladí ježci, batolící se po zahradě, jej rozčilovali, když někde o ně zakopl. Nechtěl chápat jejich paličatou uzavřenost a vždy dlouho opatrně dorážel, než jej to omrzelo. Rozjařen býval i tehdy, když kolem naši zahrady táhlo stádo krav. Neohroženě se mezi nimi proháněl a byl celý šťastný, když se mu podařilo přimět krávu k ústupu. Pastýř se nijak neohrazoval, jen se uznale usmíval.
Nakonec jeleni už odtroubili, po stráních se valily vodopády zlata, větší děti odejely z prázdnin a Ferda skoro osiřel. I my jsme nad ním postávali v myšlenkách na návrat a nějaké rozloučení. Co s ním? Do Prahy přece nemůže! Tady jej nikdo ze sousedů nechce, padl i strašný návrh, když už tu děti nejsou, říci, že utekl, a dát jej - zastřelit... Ale přece jen přišla spása. Zastavil se u nás pastýř s návrhem, že když máme s Ferdou starosti, že by si jej vzal. Prý by z něho byl dobrý hlídač jeho stáda, jemu prý pes zašel. Spadl nám kámen ze srdce, moc jsme se nerozmýšleli a Ferdu slíbili. Svou odvahou při zábavě s kravami si tedy bezděčně vykoledoval místo ve státní službě pod penzí - a má po prázdninách! Nelze jinak, musím vám představit i našeho pana pastýře. Je to podsaditý osmahlý bácsi od Prešova. Pase své stádo přímo vědecky, je obklopeno drátěným elektrickým ohradníkem, vždy pečlivě sledováno. I trávu někdy kravám solí, v pohovoru o pastvě je odbornost sama. Navíc ke stádu jezdi ze dvora několikrát denně ve velké černě limuzíně, na hlavě sombrero s gombíky, v koutku věčně trabučko. Za sebou celou rodinu pomocníků k přestavování tyček ohradníku. Letos byl několikrát v Zemědělských novinách chválen jako nejlepší pastevec okresu. Tak se nedivte, že Ferda, když byl pozván, aby si přisedl do auta nového pána, bez okolků vyhověl. Za kousek čokolády se dal polaskat a odejel vstříc nové budoucnosti.
Protože se pak páslo na druhé straně od vesnice, zmizel nám z očí. Bylo nám přece jen trochu naměkko, když jsme slýchali z dálky jeho pronikavý štěkot a představovali si jak pořádá stádo sto padesáti krav, Utěšovali jsme se, že je u dobrých lidí. Pak se přece jen jednou páslo zase na naši straně, nedaleko naši chalupy. Šli jsme náhodou na procházku kolem stáda, trochu zvědavi, co bude. Najednou vidíme, jak nám Ferda letí naproti a s veselým štěkotem a může se radostí pominout Lísá se a vyskakuje, je celý u vytržení, jak jsme jej snad ani neznali. Jdeme k sedícímu pastýři, ptáme se na Ferdu. Dovídáme se, jaký je to dobrý a svědomitý honák a hlídač, až příliš horlivý. Není divu. Má, chudák, tlapky vysoko urousané od běháni v mokřinách. Tak jsme jej i my pochválili a pohráli si s nim a loučíme se. Ferda je však hbitě přivázán k dlouhatánskému lehkému popruhu. Prý aby se učil držet se stáda, ale hlavně asi proto, aby neodběhl k naší nedaleké chalupě. Odcházíme s konejšivým povzdechem. Ferda ovšem pořád s námi. Popruh už se napjal. Ferda se dal do štěkání a my se pomalu vzdalujeme a máváme mu. Pořád z větší a větši dálky. Popruh už je napjat jako struna. Ferda se skoro škrtí a jeho štěkot se nakonec mění ve vyčítavý zoufalý psí pláč.
Publikováno 13.6.2004. Zdroj: Pes přítel člověka, číslo 5/1973, stránka 18-20