Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Povídky
Na konci číhá smrt
Klára Feikusová (klara.feikusová@seznam.cz)
Běžela. A on s ní. Nikdy ji neopustí. Do nejdelší smrti ne.
Utíkala. Nebo spíš utíkali. Ona a on. Její věrný druh. Nesmí ji nechat samotnou. Ne. Zvláště dnes.
Prchali s nimi v zádech. Nesměli je dostat. To by znamenalo smrt. Konec. Nic.
Zrychlovali s každým výstřelem, který minul jejich záda. Nohy je nesly samy, ač je bolely a nepřestávaly bolet. Není chvíle pro odpočinek. Možnost uniknout jim je minimální. Avšak ona se naděje nevzdává. A pokud tak činí ona, její věrný druh taktéž.
Potrhané sukno pod kolena jí bránilo v běhu. Dávno už ztratila dřeváky a běží lesem bosa. Jako on. Ale její přítel je na to zvyklý. Nikdy nenazul na svou nohu botu. Byl to totiž pes. Přítel nejvěrnější.
"Gudrun Krampschová, stůjte! Stát!" řval za jejich zády o padesát metrů dále náčelník gestapa. Žena běžící co nejdál od nich, ona, Gudrun Krampschová, židovka, dcera německého politika, prchala pryč od gestapa, jež bylo zhoubou její rodiny.
"Ne, ne, ne! Eliasi, poběž!" pobízela společníka, který, ač mohl běžet rychleji, s ní držel krok. Další kulka ho těsně minula, aniž jej polekala. Gudrun to věděla a vážila si toho. Elias byl pro ni vším. On jediný jí zbyl. Matku, otce, sestry, bratra - všechny zabilo gestapo. Jak ty nacisty nenáviděla! Ale jako měla smůlu, byl ten nešťastný rok 1940! A zrovna před týdnem jí bylo dvacet! Byla tak mladičká... ani nepoznala lásku a měla zemřít zbraní nelítostných rasistů! Přitom ji k židovství pojil jen otcův původ. Její otec Gzechiel Krampsch byl z rodiny izraelských emigrantů a působil jako politik ve vládě Německa. Gudrunina matka Karin byla laskavá a vstřícná a to měla Gudrun po ní. Ne jejím vzhledu byste nenašli nic židovského. Měla bílou pleť, světle plavé vlasy, modré oči, malý nosík... byla krásná, leč odsouzená k smrti. To jí připomněla kulka, která jí roztrhla kůži na paži. Gudrun to ale nevnímala, nevnímala trpnou bolest, ani horkou krev, co jí barvila modrý svetr do tmava. Krvavá skvrna byla čím dál větší. Gudrun se ohlédla. Měli značný náskok, ale nutně potřebovali odpočinek. Jestli si neodpočinou, do večera jsou jejich. V dáli (asi pět kilometrů odtud) se rýsovaly zubaté skály. Tam jim mohou uniknout. Dívka zrychlila, ač toho nebyla příliš schopna a běžela ze všech sil.
Pokud na Gudrun nebyl její původ znát, Eliasovi jste ho zapřít nemohli. Byl to krásný představitel velkého špice, národního plemene. Byl svalnatý, s ušima vztyčenýma vstříc nebi, ocasem přehozeným přes záda a bohatou odstátou srstí tmavě játrové barvy. Elias byl čistokrevný, jak se k bohatým rodinám patří a dostala jej Gudrun k svým osmnáctinám. Pes to byl ukázkový a povahu měl dokonalou - milou, oddanou, přizpůsobivou a ostražitou. Pro své pány by byl schopen zemřít i zabít, miloval je z celého srdce a zvláště Gudrun. Ač nedělal rozdíly mezi hlavou rodiny, paní Krampschovou, ani mezi jejich Esther, Judith, Konradem či samotnou Gudrun, byl jí oddán asi nejvíc. Neboť to byla Gudrun, kdo ho nejvíc opečovávala věnoval mu pozornost. Ačkoliv byl Elias "jen" pes, měl v tomto příběhu velké zásluhy.
Uběhla hodina a gestapo čím dál nevrlejší a netrpělivější své oběti pomalu dohánělo, spíš bych měla napsat oběť, protože Eliase nepovažovali za předmět svého pronásledování a jejich názor naň byl asi tento: 'Toho čokla odprásknem, není si třeba dělat z něj hlavu, my chcem tu špinavou holku.'
Těžko říci, kdo z nich doopravdy stál o její odstranění. Jenže generál řekl - zabít Krampsche i s rodinou, je to žid a jaká ostuda, že byl politikem! Nacisté neměli slitování, a ač měli na práci lepší věci než pronásledovat jakousi holku, museli se jí zbavit, a to co nejdřív.
Už se smrákalo a skály byly čím dál blíž. Náčelník vzteky zavyl: "Tak vzdej se, ty hlupačko, stejně tě zabijem!" a jeden z jeho mužů minul Eliasův chvost. Oba prchající zasypal déšť kulí, ale nezasáhl je! Elias byl až příliš hbitý a Gudrun uhýbala před smrtelnými zásahy za stromy. Tím se ale muži víc přibližovali. Ještě že už skály byly jen kilometr před nimi! Gudrun zrychlila, následována věrným druhem.
Červánky zbarvily nebe do oranžovorůžové spleti barev a oblaka vzala za sebe jejich barvu. Slunce zapadlo za zády pronásledovatelů nejspíš neschopno dál přihlížet tomu hroznému výjevu.
Když se Gudrun dotkla prvních skal, zastavila se. Nelenila však a vrhla se do bludiště z pískovce a vápence. Elias běžel věrně za ní a gestapo tak sto metrů za nimi jen klelo. "Však my tě dostanem!" vyslal vzteklá slova do skal náčelník nepřestávaje pronásledovat mladou dívku.
Gudrun nalezla, co chtěla - úzkou soutěsku (Skotové by řekli glen), kterou se snadno protáhla a pokračovala se psem v patách. Soutěska nebyla jediná, a navíc byla jedna z nejnáročněji položených a neužších ze všech, co zde byly. Přesto jí Gudrun prošla, a když soutěska končila, zastavila se. Naštěstí se trochu rozšířila, takže se mohla Gudrun posadit. Úlevně si oddychla a pohladila vděčně psa po hlavě. Elias si jí lehl pod ztěžklé nohy jako podnožka a nechal se hladit rukou mladé židovky. Bylo ticho. Hluboké a utěšující. Gudrun za něj byla nesmírně vděčná. Konečně jí v uších nezněl hvizd kulek, ani křik nacistů. Ne. Slyšela jen vlastní přerývavý dech a ten Eliasův. Pomyslela si, že by se měli napít. V jeskyňce bylo vlhko, takže se jim podařilo nachytat kapky vody a uhasit žízeň. Elias neváhal ani olizovat mokré stěny. S hladem se museli smířit a řídkým vzduchem šetřit.
Naštěstí byla v horní části vápencové stěny díra velikosti pěsti, kudy sem vnikalo trochu světla a vzduchu. Gudrun si z potrhaného kusu sukně udělala obvaz ne nezaschlou ránu na rameni a začala dlouze hladit psa po drsné srsti. Když ho však podrbala na levé pleci, ucítila na prstech mazlavou tekutou hmotu. Krev! "Ach, příteli můj, ty krvácíš?" zděsila se Gudrun a v mizícím světle (nebe tmavlo do tmavomodra) mu ránu prohlížela. Těsně pod kůží měl nepříliš hlubokou ránu po kulce, která přišla zezadu. Kulku v těle díkybohu neměl, zřejmě si ji vykousal, ale bylo nutné mu ránu vyčisti. Gudrun si tedy utrhla kousek ze sukně a namočila jej do té trochu vody, co zde byla. Pak ji přiložila k ráně. Plec mu ovázala šátkem, jež našla v kapse svetru. Omlouvala se v mysli oddanému příteli a děkovala mu za jeho odvahu a věrnost. Nebyla schopna vypovědět, jak je šťastná, že je s ní alespoň on! Přítel nejvěrnější. Pes. Pro ni to ale nebyl jen pes! Živá bytost. Takový zvláštní člověk. Ale jen s dobrými vlastnostmi. Opek těch vrahů z venku. Ne. Elias nebyl člověk. Pro ni byl pes a to pes ryzí. Jako malá si totiž vymyslela, že pes je stvoření boží, do které je vtělená zhmotněná láska a věrnost. Elias to jen potvrzoval. Byl to pes jaksepatří.
Z otupělého spánku ji probudil hluk .Elias vrčel a z venku se ozývala spleť hlasů. Nacisté prohledávali skály? Ne, usadili se, rozbili tábor. Byla už totiž zima, černočerná noc a i oni byli znaveni. Prohlídku nechali na ráno. Jak to vypadalo, tábořili nedaleko. Gudrun opatrně vstala a co nejobezřetněji vykoukla ven dírou ve stěně. Ne. Od gestapa ji dělila pouhá stěna! Jen ta stěna. Byli venku a sem se nesly jejich hlasy. Debatovali o válce, co započala před rokem, o Hitlerovi, o Krampschových, Gudrun a o tom, co jim přinese zítřek. Myslili si, že jednají správně, když vraždí židy, když okupují "nepřátelská" místa, věřili slovům Adolfa Hitlera, jeho úsudek považovali za správný. Nepozastavili se nad masakry, co se jim děly před očima. Nepochybovali, že to vše je ku prospěchu země. Jejich země. 'Jako by to nebyla i má země! Můj domov i rodiště!' pomyslila si hořce Gudrun. Jejímu otci se samozřejmě nelíbilo, že jsou jeho prapředci takhle utlačováni a to byl taky jeden z důvodů, proč ho zabili i s rodinou. Až na Gudrun. A chtěli se zbavit,v jejich očích, "toho spratka".
"Ach, Elísku můj, kamaráde! Co s námi bude?" ptá se. Na to není snadná odpověď. "Řekni, psí příteli! Víš, co náš osud chystá?" psovi šeptá. Nelze říci teď. "Mlčíš, já vím - ty nic lepšího udělat nemůžeš!" Už se neptá. Ne budoucna, ale přítomna si hleď. "Strachy mluvit nemůžu! Pomoc, volám sama!" Strach ji deptá. Gestapo nemá slitování, duši tvrdou jako měď. "Blíží se snad? Co to za hluk? Pomoc!" hrůza jímá ji. "Otče, na pomoc mi pojď, z ráje ke mně sleť!" Avšak jeho tělo, ženy, děti pomalu a jistě tlejí.
Gestapo se nerozhodlo prozkoumávat okolí již teď, ale dva hlídkující muži se šli projít kolem tábora a právě šli kolem vstupu do soutěsky. "Hele, Heinzi! Nějaká díra!" upozornil jeden z nich. "No a co? Snad si nemyslíš, že by tam mohlo být něco zajímavého..." Tím myslí mě, pomyslila si ve smrtelné hrůze Gudrun. "Nu proč ne?" podivil se nacista. "Gordone, tam by se nevešla ani ta coura, o níž nám jde. Vidíš, jak je to úzké..." "Nu a?" opakoval natvrdle nacista. "Hochu, víš, co znamená jméno Gordon?" otázal se uštěpačně Heinz. "Ne..." podivil se druh. "Hloupý!" odsekl Heinz a štěkavě se rozesmál. Gordon uraženě odkráčel vzdávaje se své myšlenky. Gudrun se tak ulevilo! Celou dobu držela Elia za hruď, aby se neběžel na nacisty vrhnout. Celou dobu jejich rozhovoru byl napnutý jako struna a krk se mu vrčením zlověstně chvěl. Jelikož, jak se zdá, nebezpečí pominulo, ulehla Gudrun s Eliasem pod koleny. Propadla se mraky říše snů a usnula, byť na vápencové matraci se spalo strašně. Ani sny jí nedopřály klidu, nacisté ji pronásledovali i tam. Zrovna se chtěla rozkřičet hrůzou, když ji Elias probudil šťouchnutím čumáku. To jim zachránilo (alespoň prozatím) život.
Jen co se rozednilo, jali se Gudrunini pronásledovatelé prohledávat skály. Do jejich úkrytu si netroufli ani ti nejštíhlejší z gestapa (a že jich tam nebylo příliš). Gudrun bylo ale jasné, že donekonečna zde být nemůže. Hledání se protáhlo až do večera. Gudrun s Eliasem museli pryč. Protože gestapo nezmizí, dokud je nenajdou. Pryč. Pryč. Pryč. Nevyhánělo je ale pouze toto. Vyhnal je i hlad. Nesnesitelný a mučivý hlad. Byla už tma. Venku bylo ticho. Všichni jistě spali. Ani žádné hlídky si nevšimli. Gudrun znovu přejela venek pohledem z otvoru ve stěně. Žádné hlasy. Pouze a jedině ticho. Gudrun pomalu vstala. Elias učinil totéž. Potichu se oba plížili k východu. Pro tmu neviděli. Ocitli se venku. Dvacet metrů od nich se povalovalo deset nebo patnáct spících mužů. Pušky ležely vedle nich. Brrr. Pryč od toho. Dali so do tichého chodu ven ze skal. Pryč. Pryč. Pryč.
Tma chránila oba prchající. "Běž, běž, můj věrný příteli! Pojď!" pobízela Gudrun psa. Ani mu to nemusela říkat - špic ji následoval, ať už šla kamkoliv. Nebe, jež mělo barvu tmavého safíru, bylo poseto až snad přespříliš moc světelnými body - jako by chtěly být všechny hvězdy přítomny Gudrunině a Elisově útěku. Gudrun už byla dobrých sto metrů od tábora. Neutíkala, nechtěla vzbudit pozornost. Mohly být tři hodiny ráno. Gudrun nemeškala a co nejopatrněji se vzdalovala od skal. Když už ani neviděla oheň založený gestapem, rozběhla se jako o překot. Do cesty sejí stavěly všemožné haluze, pařezy a kameny, ale Gudrun je překonávala se stejnou ladností jako Elias. Nic platné - před nimi bylo vyschlé koryto řeky - a to Gudrun přehlédla. Sesunula se s nezadržitelným jekotem dolů, a ač nebylo koryto nijak hluboké, dívka dopadla na kámen a ztratila vědomí.
Gestapo sice spalo, ale hlídkující muži křik uslyšeli, nebo si alespoň mysleli, že slyší vzdálený hlas. Probudili druhy a ve spěchu ani neuhasily oheň. Vydali se směrem na západ, kam šli taky Gudrun a Elias.
Špic kňučel a packou škrábal paničku na ruce. Gudrun ne a ne se vzpamatovat. Naneštěstí gestapo, které mířilo sem, byť šli trochu severněji, bylo čím dál blíže. Elias se jen taktak nerozštěkal a pokračoval při buzení dívky. Muži už nebyli daleko. Pes temně zavrčel směrem, odkud se linuly netrpělivé hlasy nacistů, jež si nabíjeli pušky. Gestapo bylo sotva dvacet metrů od koryta, když Elias ve snaze paničku probudit, ji lehce štípl zuby do kotníku. "Au! Co?" Gudrun se probouzela. Vtom je gestapo zahlédlo. Ozvaly se výstřely. Gudrun okamžitě vyrazila. Jelikož už dávno slunce vyvstalo, bylo to zase jako včera. Při světle neměla nejmenší šanci uniknout. Nacisté právě překročili řeku a vyslali za dvojicí novou salvu křiku a kulek. Elias se v tu ránu skácel k zemi.
Naštěstí si toho Gudrun nevšimla a běžela dál. Když dospěli k tělu psa, byli nemile překvapeni. Pes, který dostal kulku do ucha (teď ho měl nehezky potrhané), se vymrštil a s vyceněnými zuby se vrhl na jednoho ze střelců. Muž zděšeně zařval, neboť Elias mu visel za paži a sápal se mu na hrdlo. Gudrun, ač ve smrtelném strachu, se otočila a také vykřikla. Elias se vymrštil a jedním stiskem čelisti poslal muže k zemi. Ten nebyl mrtvý, ale ošklivě krvácel. Ne, že by špicové byli tak útoční, ale jsou to psi hlídací a své majitele brání do posledního dechu. Elias se vyhnul kulce a zaútočil na náčelníkovu nohu. Gudrun v rozpacích uskočila za strom a sledovala odvážné počínání svého druha. Elias rozdrásal muži nejen kalhoty, ale i lýtko a strhl ho k zemi. Muž pustil zbraň a chytil se za krk - chrániv si jej málem se zardousil. Když nad sebou spatřil vzteklého psa, držel se ještě urputněji. Zfialověl a oči mu div nevypadly z důlků.
Gudrun se dala na útěk spatřivše, že druhové nacisty si netroufají vystřelit. Co kdyby trefili šéfa? Ten upadl do sebou způsobeného bezvědomí. V mdlobách se pustil, pes uctil jeho stav a nechal jej být. Místo toho skočil po muži nejblíž omdlelému nacistovi. Ten uskočil a pozvedl svou zbraň. Elias vyskočil, vzápětí však padl k zemi, zasažen přímo do srdce. Dopadl měkce do spadaného listí a jeho otevřená tlama dosud naháněla hrůzu. Gudrun slyšíce výstřel se otočila a zařvala žalem. Elias! Mrtev! Znělo jí v uších. Nacisté si uvědomili účel jejich pronásledování a zanechávajíce dva muže na zemi, vrhli se za Gudrun. Dívce se oči zalily slzami, ale utíkala vpřed. Muži ji za chvíli dostihli. Gudrun Krampschová stojíc u letního buku padla na kolena a sepjala ruce. "Otče můj, prosím vás, abyste se nehněval, že tak brzy za vámi přicházím, a vy, má milovaná matičko, vězte, že jsem to nechtěla. Ach, Conrade, Esther i ty, Judith, zase budeme spolu! A ty, věrný příteli Elíčku, setkáme se, už jdu..."
Nelítostný nacista vypálil a nejednou. Ostatní se přidali. Překrásné tělo Gudrun Krampschové, sic provrtané nesčetnými kulkami, spadlo na zem a otevřené modré, ale již vyhaslé oči této mladé dívky, jakoby hleděly na své katy. Ti se bez výčitek otočili, zanechávajíce mrtvolu ležet stejně jako těla psa. Vrátili se pro chromé a pak do nejbližší vsi. Takových vražd ještě bude... Gudrun ležela pod bukem zkrvavená, mrtvá, s rukama pohozenýma kolem sebe a s nohama pokrčenýma... z těla jí vyprchal život, pro něhož zemřel i pes Elias. Bolest, lítost i naděje odešly se životem a nyní tu ležely jen dvě mrtvoly. Jedna lidská, druhá psí. Jestli někdy projdete kolem toho buku, provrtaného kulemi stejně jako tělo, co pod ním leželo, pomodlete se k Bohu za duši nešťastného děvčete a jejího věrného psa.
Život je cesta. Na každém konci cesty číhá smrt. Ta od Gudrun a Eliase byla až moc krátká. Dávno je už po válce. Měla milion obětí. Můžeme jen litovat.
Publikováno 5.1.2007. 2007, pro www.spicove.cz