Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Mauréé (1. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Je paradoxní první kapitolku Psího života věnovat Mauréé - naší milované černé kočce. Jenže příčinou, bohužel, je to, že na loňského Štěpána odešla lovit myšky do jiné časové roviny. A nám se stýská.
Mauréé byla vždy jedinečná. Importovala se k nám ze Slovenska před bezmála 17 lety jako malé, černé, strupaté kotě. Jméno dostala po černé kočce Baby Jagy z Mrazíka. "Kožíšku můj černý... služebníku věrný... Mauréééé." Zpočátku rodina zatvrzele odolávala a ona žila na půdě, na zahradě... jak to běžné venkovské kočky dělají. Postupně se jí podařilo strčit svou černou tlapku mezi dveře, rodinu zviklat a dobu poleženíčka na pohovce prodlužovat až do naprosté dokonalosti. Povalovala se kdykoli a kdekoli ji napadlo a zpitomělí původní obyvatelé domu ji uctivě obcházeli. Obrázek "mrtvé a vycpané" kočky, ležící na zádech v prostřed obývacího pokoje, patřil k těm běžnějším. S oblibou spávala na opěradlech pohovky, kde ležela a tlapky měla spuštěné dolů a předla tak, že kdokoli usedl v její blízkosti hypnotizovaně usínal.
Se psy žila na hromádce celých těch 17 let. Doma se potkali - pes a kočka, uctivě očichali... kočka napřáhla packu, vytasila drápy... zasekla do špicího kožichu, přitáhla si nepřítele k sobě - a jak ho myla, tak ho myla, jazykem mu očistila nos, oči, učesala límec... kam dosáhla. Venku si se psy ráda hrála - obě strany to zcela zřetelně braly jako ohromnou zábavu - kočka vyletěla psům pod nosem a skočila na místo, kde ji psi dobře viděli, ale o chloupek na ni nedosáhli. Tam si sedla, mrskala ocasem a - přísahám - že se smála, jak si psiska můžnou ztrhat hlasivky. Vyčkala, až ztratili zájem - a šup - zase na jiné místo stejné kvality - aby na ni nemohli, ale dobře ji viděli. Někdy se nezadařilo a psi byli rychlejší. Lapili prchajícího "nepřítele" a chystali se jej "trhat" za strašlivého řevu. Ovšem Mauréé sebou švihla na zem a předstírala mdloby. Ani se nehnula. Když nereagovala ani na strkání nosem do kožichu ze všech světových stran, psi šli hledat jinou zábavu a ONA šla hledat to nejslunnější a nejteplejší misto ve svém revíru. Se štěňaty zacházela trpělivě, nechala se ohlodávat a tahat za ocásek, za kožich a občas také nezvedence umyla.
V posteli s námi nespávala - protože nechtěla, ač jsme ji podbízivě zvali. Někdy ovšem vykonala zdvořilostní postelovou návštěvu. Přišla, vyskočila ležícímu na hrudník, šťouchla mokrým nosem a žádala svoji porci pozornosti, hlazení a muchlování. Když dosáhla svého, hrdě odešla. Radost měla i z "drobného hlodavce" morčete Adély... a což teprve když jsme dostali na hlídání celou - báječně velkou - klec se 2 morčaty! Chodila lehávat ke kleci "na televizi" - koukala na morčata, která nějak záhadně pochopila, že jim žádné nebezpečí v kleci nehrozí a evidentně se před Mauréé natřásala. Připomínalo to vtípek - šel zajíček k liščí noře... liščata, liščata, jsou rodiče doma?... kdepak, zajíčku, jsou na lovu!... Zajíček na to: potvory! zrzavý! potvory! zrzavý! Morčata pravděpodobně tento vtip znala, protože se producírovala naprosto nehorázně. Ale Mauréé to bavilo a nás taky.
Měla ještě řadu skvělých vlastností a vysokou inteligenci hraničící s genialitou, o které by se dalo napsat ještě mnoho. Proto jí tímto uděluji in memoriam titul Doc. Dr. Prof. Mauréé CSc.
Je příliš absurdní, že už nikdy nepřijde - po tolika letech, je to příliš absurdní na smutek.
Publikováno 15.1.2004. 2004, pro www.spicove.cz