Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Prší, prší, jen se leje (27. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
... už několik dnů. A kdybych chtěla prznit klasika - tento způsob léta zdá se mi býti nešťastným.
Letní déšť po teplém dni je voňavý a romantický, zvláště když bubnuje o stanové plátno nebo šumí po ránu za otevřeným oknem a přivolává ranní zdřímnutí. Déšť, který trvá několik dní, je záležitost tragická, jestliže jsme vedoucí oddílu malých skautů na stanovém táboře nebo máme-li doma smečku čtyřnohých, chlupatých nezvedenců, plných energie. Dětem je možné například rozdat pastelky nebo vymyslet bojovou hru. Psům je rovněž možné rozdat pastelky a za chvíli smést třísky do odpadků. Situaci to ovšem neřeší.
Drama začíná ráno. Otevřeným oknem slyším šumění, zavřenými dveřmi slyším povyk. Čuráát, obsluháá. Je třeba se po skupinách srotit u dveří, vyletět do prostoru stylem - Ke startu! Připravit! Pozor! Teď! Je třeba se vyvenčit, proletět v trávě, trochu se porvat, seřvat sousedova mastifa (sice už odjel bydlet do města, ale naši psi ho podezírají, že je ukrytý v trávě na sousedově zahradě...), prostě, ráno je pro psy naplněné vzruchem a prací. Jenže ouha. Ono prší. Otevřu dveře, velím "čurat"! Psi vyběhnou několik kroků - zrada. Mokro, prší, fuj. Otáčí se po mně s ksichtíky staženými odporem, protože za to všechno můžu já. "Tam nejdeme ani náhodou!! Ses zbláznila??!!" Obzvláště mazaní jedinci brzdí už ve dveřích...
Naháčci se dají vyhnat jen za výhružného povyku z mé strany. Běhají mokrou trávou, tváří se ublíženě, snaží se vznášet nebo alespoň chodit po třech. Rychle vyřídí, co se od nich očekává. Všichni co nejrychleji domů. S sebou přinášejí otisky mokrých tlapek (v lepším případě), blátíčko (v horším případě), jemný odér mokrých psů a nevyužitou energii. Bojovou hru si uspořádají sami, místo mastifa seřvou i mne tak, že mám pocit, že jsem za ně vdaná. Provětrají hračky, které už dávno nepískají... a na chvíli si odpočinou. Tento stav se opakuje několikrát denně, protože naši psi jsou zvyklí courat, jak je napadne. Čí je to vina, kdopak je rozmazlil, že?
V nevyšším zoufalství jdu vařit morkovou kost. Velikou kost z krávy. Myslím dokonce, že se jedná o část kosti stehenní, ale mohu se mýlit. Dobytčí anatomie není moje silná stránka. Každopádně je ta věc obrovská a částečně kouká z mého největšího hrnce. Tedy ne, že bych se chtěla neuroticky přežrat morku, ale miláčkům místo pastelek. Už to vědí, už to cítí, nosy mají natažené a v očích naději. Pak TO přijde. Absolutní blaho koncentrované v jedné obrovské kosti. Ticho je rušeno jen vrčením, mlaskáním, strouháním, hlodáním atd. Během dvou dnů je kost obraná "na kost", ale ještě mnoho dní bude poskytovat radost optimistům, kteří budou doufat, že když budou hlodat a hlodat, tak se prokoušou někam dovnitř. Podlaha v kuchyni zdá se stálým smýkáním kostí čerstvě naleštěná, jako výsledek mého uklízecího úsilí. Takhle naleštěné bývají jen zámecké parkety. Třeba bych si mohla pořídit filcové pantofle a zpestřit si deštivý den klouzačkou (neznám nikoho, kdy by se jako dítě na výletě nesklouznul na parketách v navštíveném zámku). Psi jsou lehce zmaštěni, ale šťastni. Jejich pach dostává ještě mírný buket po loji...
Sláva - přestává pršet, marš ven, bando a kost si vezměte s sebou. Psiska se jsou povalovat na sluníčko. Dvorek po tomto létě vypadá jak archeologické naleziště z dob lovců mamutů. Já se na sluníčko opravdu povalovat nepůjdu... Hadr a jedu. Prostě klasika.
Publikováno 8.2.2007. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.