Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Rozhovory
I Rumburak má svého lékaře (rozhovor s MVDr. Lubomírem Palkovičem)
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Filmy, v nichž se vyskytují po boku lidí zvířata, patří k divácky nejvděčnějším. Asi proto, že němá tvář náleží k těm příjemnějším stránkám života také ve skutečnosti. V řadě filmů bychom objevili čtvernožce - nejčastěji psa - dokonce v hlavní roli. Na plátně a na televizní obrazovce ovšem excelují kromě nejbližších domácích přátel člověka také méně obvyklí představitelé fauny, například ptáci nebo hadi.
Kdo zvířecí hrdiny podle scénáře připravuje, se obecně ví. Jsou to odborníci, kteří důvěrně znají zvířecí zvyklosti, dokážou vybrat nejvhodnější jedince a pak s nimi trpělivě trénovat, dokud nepředvedou požadovaný výkon. U nás jsou v tomto oboru asi nejznámější Václav Tomšovský a Viktor Čahoj, jejichž rukama prošla většina slavných chlupatých nebo opeřených hrdinů. K nácviku takových kousků se ovšem hodí zvířata v dobré kondici - a o tu se stará veterinární lékař. MVDr. Lubomír Palkovič.
Spolupracuje s pány Tomšovským a Čahojem už více než deset let. Mezi jeho pacienty patří zvířecí herci; nejznámější a nejstarší z nich je patrně Rumburak. A protože se právě teď objevil na obrazovce Jiří Lábus a jeho magická proměna v krkavce Rumburaka, zeptali jsme se MVDr. Palkoviče, jak se potkal nejen s tímto opeřencem, ale především s muži, kteří zvířata do filmu připravují.
Rumburak v doprovodu svého pána (Viktor Čahoj) u svého veterináře
Před lety mě jedna moje kolegyně seznámila s Václavem Tomšovským. V té době se točil seriál „O zvířatech a lidech“. Šel jsem do televize jen na záskok, ale s Vaškem a Viktorem jsme si padli do oka a naše spolupráce trvá dodnes.
Co pro ně děláte?
Zajišťuji běžný veterinární servis. Složení mých pacientů už ale tak běžné není. Nejčastější jsou psi, ovšem mnoha plemen, a kočky. Setkal jsem se s krajtou, anakondou, aligátorem, krkavcem, orlem, jestřábem, sovou, netopýrem, kunou, liškou, opicí a dalšími. Většinu z nich Václav a Viktor chovají sami, ale některá si půjčují jen na dobu natáčení. Zásadou je, aby tato zvířata byla zdravá, očkovaná, odčervená, zkrátka celkově spokojená.
Vaším pacientem byl už zmíněný Rumburak. Co se mu stalo?
Najednou přestal jíst. Ukázalo se, že si poranil měkké patro a vznikl tam hnisavý zánět. Dostal tehdy antibiotika a pár dní se musel spokojit s jemnou kašičkou.
Většina lidí ví, jak se ošetřuje pes nebo kočka. Ale krkavec velký není běžný pacient. Jak k takovým klientům veterinář přistupuje?
Tak velké ptáky chovají jen zkušení ornitologové a ti je umějí zklidnit a šikovně fixovat, aby mohli být dobře ošetřeni. Navíc náš Rumburak byl filmový hrdina zvyklý plnit určité příkazy a blízkost člověka mu nečinila žádné obtíže. Je namístě říct, že krkavec nebyl jediný - v roli Rumburaka se střídali tři nebo čtyři.
Dva zvířecí herci z filmu Tmavomodrý svět: kokřice Barča patří Ondřeji Vetchému a pes Bingo Václavu Tomšovskému
Zúčastňujete se také natáčení?
Nebývá to zas tak často, ale několikrát do roka se mezi filmaři ocitnu. Moje přítomnost je nutná, když se jedná například o scénu s mrtvým zvířetem. Ale víte, že jsem si dokonce zahrál? Bylo to v seriálu „O zvířatech a lidech“. Děj, jak si asi čtenáři vzpomenou, se odehrával na veterinární klinice a režisér i herci potřebovali průběžně konzultovat scény třeba na operačním sále. Ruce, které aplikují injekce, nepatří Ivaně Chýlkové a Petru Nárožnému, ale mně.
Počkejte ale - jak jste to myslel s tím mrtvým psem?
Jakmile se ve scénáři například objeví scéna s umírajícím, zastřeleným, otráveným nebo jinak utýraným zvířetem, musí zvíře po určitou dobu skutečně vypadat jako mrtvé. Zažil jsem také scénu, kdy mělo zemřít v rukou svého filmového pána. Vypadá to srdceryvně, ale zvířeti se ve skutečnosti nesmí zkřivit jediný chloupek. Když divák zatíná pěsti nebo zavírá oči hrůzou, jsem obvykle na place s filmaři.
Nevyžadují občas režiséři scénky, které hraničí s týraním zvířat, jen aby dosáhli co největší věrohodnosti?
Ne, byl jsem až překvapen, jaké péče se všem zvířatům v průběhu natáčení dostává. Celý štáb se podřizuje zvířecímu herci a jeho potřebám.
Barča v náručí skutečného i filmového pána ve filmu Tmavomodrý svět
Jak se při takových drastických scénách chovají herci?
Lidé kolem filmu - a o hercích to platí obzvlášť - jsou senzitivní a tyto scény velmi prožívají. Myslím si, že scéna s mrtvým nebo umírajícím psem je pro ně jedním z nejhorších okamžiků natáčení. Když měl například Lukáš Vaculík přenést otráveného psa několik metrů v náručí, nechtěl se k němu ani přiblížit. Musel jsem mu odpřísáhnout, že je živý a že se mu určitě nic nestane. Také pohled na Jiřího Štěpničku, když měl na pokyn režiséra už asi po šesté „zastřelit“ starého německého ovčáka, byl všeříkající.
Pro laika je vaše úloha nezáviděníhodná. Sotva se objevíte u natáčecího štábu, je téměř jisté, že zvířecí hrdina zemře. Máte mezi herci, s nimiž jste natáčel, přátele?
V době natáčení seriálu „O zvířatech a lidech“ jsem se spřátelil s Honzou Potměšilem a kamarádíme se dodnes. Při jednom nočním natáčení jsem se seznámil s velkým a nekompromisním ochráncem všech zvířat (včetně blech) Ondrou Vetchým. Přišel jsem samozřejmě točit scénu s „mrtvým“ psem a ještě jsem ve tmě nechtě rozšlápl hlemýždě. Vypadalo to, že se z nás stanou úhlavní nepřátelé, ale opak je pravdou. S Honzou a Ondrou se setkávám často a někdy nám to vydrží až do rána.
Publikováno 12.6.2003. 2000, uveřejněno se souhlasem autora.