Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Vaše příběhy

S Becky u moře

Jana Máčalíková (jana.macalikova@tiscali.cz)

Už jsme se vrátili z dovolené a tady jsou naše zážitky z cestování se psím členem rodiny.

Becky u moře

Abych vzala vše od začátku, musím se vrátit asi měsíc dozadu. To jsme se vydali na veterinu, abychom s dostatečným předstihem vyřídili psí cestovní pas. Pan doktor K vzal do ruky čtečku, projížděl psíčka asi čtvrt hodiny, spálil dvoje baterky a čip nenašel. Vyřešil to rázně. Usnesl se, že když máme čip zapsaný v rodokmenu, tak psík očipovaný je a on nám to bude věřit. Do pasu opsal číslo čipu z rodokmenu, zaplatili jsme 150,- Kč a pas byl vyřízen na počkání.

Můj muž je velmi pečlivý člověk a den před odjezdem nápadně zneklidněl. Vrtal mu hlavou ten nenalezený čip. Co když se bude situace opakovat na hranicích? Naložil Becky do auta a jel do vedlejšího města (8 km) k jinému veterináři. Pan doktor Z nevzal čtečku do ruky, dokud manžel neodkýval, že souhlasí s poplatkem 50,- Kč. Projížděl psíčka čtvrt hodiny, spálil baterky, vzal 50,- Kč a čip nenašel. Pokoušel se muže přesvědčit, že se Becky porvala s jiným psem a měla tak velké tržné rány, že jí čip prostě vypadl. Nedal si tento odborný výklad vymluvit. A ještě nám přidal dobrou radu: "Klidně to riskněte a jeďte, to vám stejně nikdo kontrolovat nebude. A jestli bude, tak máte smůlu. Při cestě tam se můžete vrátit, ale při cestě domů vás třeba nenechají vyjet z Maďarska."

Doktora Z jsme vyškrtli z telefonního seznamu, ale problém to neřešilo a manžel to nevzdal. Zase naložil Becky do auta a jel na 25 km vzdálený hraniční přechod na Slovensko. Napadlo ho, že nechá čip najít rovnou celníkovi. Celník na hranicích nechápal, co po něm chce. "My žádnou čtečku nemáme. A vůbec, na co by nám byla, máte přece ve psím pase fotku!"

Teď nechápal zase manžel. Čekal, kdy se spolu s celníkem zasmějí tomu vtipu, ale po chvilce mu došlo, že to nebyl vtip. Skočil do auta, přijel domů a začal hledat samolepku vlčího špice, kterou jsme koupili na minulé výstavě, Když fotku, tak fotku. A ať mně někdo dokáže, že na ní není náš pes! Oni chtějí poznat psa podle fotky!!!

Becky u moře

Chvilku trvalo, než jsme začali zase racionálně uvažovat. Vytvořili jsme si pracovní teorii o čipu, který umřel, pokazil se, nebo nějak jinak přestal fungovat, protože rvačku a tržné rány bychom u vlastního psa prostě nepřehlédli. Je večer a zítra odjíždíme. S velkou nechutí jsem v telefonním seznamu rozluštila číslo na doktora Z a na druhý den ráno, na den odjezdu, jsem domluvila přečipování. Byl ochotný to udělat za podmínky, že si za běžný poplatek necháme u něj vystavit i nový pas. Už jsme neměli co ztratit a rozhodli jsme se udělat poslední pokus. Zase jsme i s psíčkem skočili do auta a jeli do vedlejšího města (25 km) k paní doktorce Zuzance, kterou jsme neznali, ale věděli, že tam je. Bylo šest hodin večer a paní doktorka jako dřevorubec řezala na dvorku dříví. Byla velmi milá, nechala dřevo dřevem, šla s námi do ordinace, vzala čtečku a na první šup jí čip zapípal. Byl na svém místě a byl funkční. Otázka "Co jsme dlužní" ji málem urazila. "Za co by jste mně měli platit? To přece nestojí za řeč!" Usínali jsme s pocitem, že máme všechny formality v pořádku a nebudeme si před každým hraničním přechodem okusovat nehty ze strachu, co bude.

Je pátek odpoledne, za čtyři hodiny odjíždíme. Pořádně před cestou vyvenčíme psíka a pak dobalíme. Vyšli jsme na naši obvyklou trasu do polí, ať se Becky vyběhá. Jako obvykle vběhla do řepkového pole - vyběhla a my jsme viděli, že je zle. Začala třepat hlavou a třepat nepřetala. Diagnóza byla jasná. Osina nebo kdovíco v uchu. A zase na veterinu k nejbližšímu doktorovi K. Oholená nožička (pane doktore, prosím Vás, jenom trošičku, my jedeme za dva týdny na výstavu!), narkóza, sonda do ucha, nic není vidět, psík už se probouzí, další dávka uspávacího prostředku, už něco táhnu, vypláchnout ucho a než se psík probral, odborný výklad o tom, jak má náš pes pitomé uši, protože mu není vidět až na konec zvukovodu a stejně vás v autě po narkóze pozvrací. "Můj kamarád provozuje psí hotel, dám vám kontakt a nechte ho tam. Dostanu 840,- Kč." Byli jsme unavení a otrávení a ještě jsme ani nevyjeli. Ignorovali jsme doporučený psí hotel, znovu jsem přesvědčovala sama sebe, že jde o komerční záležitost (jsme kamarádi, budeme si dohazovat kšefty) a opakovala si argumenty, proč bude Becky s námi líp.

Becky u moře

Cestovali jsme dlouhých 22 hodin a chlupáč byl naprosto v pohodě. Naše původní představa byla, že jí bude patřit v autě celý kufr a my se sbalíme do boxu na střeše, ale když jsme odnosili do auta celou tu hromadu, kterou jsme postupně vršili v jídelně, byl i kufr plný až po střechu. Becky šla na zadní sedadlo mezi nás. Většinu cesty mně prospala na klíně a byla naprosto klidná a velmi hodná. Zastavovali jsme přibližně kažné tři hodiny a já a Becky jsme asi tvořily zajímavou dvojici, soudě podle zájmu, který jsme budily. Ten dvacetikilový pes na mém klíně dokázal způsobit, že mně během těch tří hodin zdřevěněly nohy. Psí holka vyskočila z auta prospaná, odpočatá a dobře naladěná a já se za ní táhla a rozcházela dřevěné nohy. "Jé, to je hezký psík. Ale ta ženská, chuděra, ta musí být po obrně!" Tak nějak to vypadalo. V autě jsem měla po ruce kromě misky s vodou i mokrý ručník, kterým jsem Bekyně potírala hlavičku, aby jí nebylo moc horko.

Bydleli jsme v malé klidné vedničce v domku přímo u moře (do vody 30 metrů). Každé ráno a večer jsme za příjemného chládku vyšli se psí holčičkou do kopců mezi vinohrady, kde se vyběhala a dny pak prolenošila s námi u domku na terase, kterou příjemně zastiňovaly čtyři vzrostlé borovice. Do vody nechodila, ale když jsme se šli koupat my, dělala nám doprovod až k vodě a tam na nás čekala.

Becky u moře

Při naší první cestě na pláž to vypadalo slibně. Becky zaujaly vlnky, které narážely do břehu. Vlezla po kolínka do vody a chytala je pacičkama. Pak se ale přihnala jedna vlnka větší než ostatní a šplouchla jí přímo do čumáčku. Muselo to být velmi nepříjemné, soudě podle rychlosti, jakou oběhla na pláži několik koleček (pejsek na tryskový pohon) a se slanou vodičkou přestala komunikovat.

Bylo zajímavé pozorovat chování našeho chlupáče v jiném prostředí, než je domácí dvorek. Znovu nás překvapovalo, jak jsou špiclíci chytří pejsci. Jeden den jí stačil na to, aby bezpečně poznala své nové teritorium a strašně zodpovědně si nás hlídala. Když se někdo přiblížil na její vkus příliš blízko k nám, okamžitě mu to hlasitým štěkáním rozmluvila. Ve dne to nevadilo, ale když spustila na kolemjdoucí v noci, natahoval manžel rychle ruku z postele, aby jí chytil čumáček dřív, než bude celá ulice vzhůru. To chytré zvířátko se takto potupně nechalo umlčet jenom párkrát. Pak přišlo na to, že se otočí - ocásek namísto hlavičky a hlavičku místo ocásku. Když pak spustilo hlasité buf buf buf, musel manžel potmě přeručkovat od ocásku k čumáčku a než ten gymnastický výkon provedl, ztichla Becky sama. Večer usínala na zemi vedle naší postele a když jsme se ráno budili, spala na zádech!!! mezi námi.

A závěr? Měli jsme mimořádně šťastnou ruku při výběru místa pobytu. Klidný "zapadákov" bez komerčních pláží ohraničených magistrálou. Ani jednou jsme nelitovali, že máme Becky s sebou. Byla velmi klidná, pohodová a hodná. Ostatně nebyli jsme sami, kdo přicestoval se psem. Naučili jsme se poznávat lidi podle jejich pejsků a tak jsme měli v sousedství labradorovi, boxerovi, retrývrovi...

Publikováno 7.7.2005. 2005, pro www.spicove.cz

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.