Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Špicí babička Pegy
Věra Juchelková (pegj@seznam.cz)
Jsme ze Žatce, kde jsou nebo byli pokud vím asi tři chovatelé špiců. Pan Knížka, od kterého Pegy máme, se tomu už nevěnuje. Pegy i když je čistý šic, papíry nemá. Byla z neplánovaného vrhu, ze dvou štěnátek: hnědý kluk a černá holčička. Máma byla taky černá, táta vlkošedý... bráška zemřel do roka, měl nějaké problémy s ouškama.
Pegy má oči jako baterky
Pegy se narodila v říjnu 1994, na Vánoce jsme ji měli doma. Za svých 11 let života si zažila hodně bolesti. Od začátku máme stále stejného lékaře, kterého respektuje a snad má i ráda... právě on mě při posledním očkování přivedl na tuto myšlenku, když prohlásil, že na to, co všechno si prožila, je pořád v kondici, v pohodě a spokojená... to člověka potěší. Potěšilo mě, že si pamatoval a vyjmenoval naše bolístky.
Hned první co nás potkalo bylo, když dcera venčila naše půlroční štěňátko, přiběhl vlčák a trochu ji pomačkal. Jeho panička ji zřejmě zachránila a vysloužila si za to slušné kousnutí. Po půl roce se to opakovalo, vlčák se urval z karabiny a Pegy vytrhl z náručí, opět dceři. Celá ulice je slyšela, jak obě strašně řvaly. Obě tato setkání s vlčákem pro našeho pejska znamenala ohrožení na životě. Doktor udělal, co bylo v jeho silách, několik operací, uzdravování a díky tomu náš pes přežil. Bylo nám doporučeno, aby Pegy raději štěnátka neměla, protože vnitřní zranění byla vážná.
Díky tomu všemu byla psychika Pegy otřesena, pustila k sobě jenom rodinné příslušníky, ale běda tomu, kdo by se k ní chtěl vetřít. Pak byl nějaký čas klid a pak to zase začlo, operace zadní nožičky - kloubu, zánět dělohy a kastrace, záněty očí a slepota.
Její páníček byl poslední člověk, který byl ochotný psa do domu přijmout. Asi nemusím dodávat, že právě on je dneska jejím hlavním člověkem, kterého nade vše miluje. Já ji jenom venčím, chodím k doktorovi a ochraňuju před vším zlým. Jsem tedy poslední v žebříčku lidí, ale já to ráda přijímám.
Díky její vzteklé povaze nebyla nikdy šance nechat ji někým hlídat. Jediná možnost byla u mých rodičů na venkově, kde to miluje. I dneska, když nevidí, se pohybuje kolem baráku celkem v pohodě a jen někdy zabloudí do rohu zahrady a neví kam.
Je to náš inteligentní pejsek. Naučila se nás poslouchat, děti jí hodně vyprávěly, takže ona rozezná během řeči jednotlivá slova a samozřejmě na ně reaguje skákáním nebo štěkotem. Musíme si dávat pozor na pusu...
Pegy je všeravec, sežere úplně všechno a přirovnala bych ji k bernardýnovi Bohoušovi :o) Bohužel má i trochu nadváhu, ale snažím se o redukci potravy - ale vysvětlujte to páníčkovi.
Postupem času jak se jí dcera věnovala, naučila ji panáčkovat, prosit, plazit, podávat pac. Včera jsem to znovu zkusila. Můj černoušek i panáčkoval, i prosil. I když jsem se toho hrozně bála, naučila ji dcera chodit bez vodítka a nikdy se nestalo, že by utekla. Teď, pokud jdeme někam dál, nasadíme jí kšíry, na kterých jí reguluju při chůzi. Nechá si to v pohodě líbit.
Pegy
Letošní dovolenou absolvovala s námi. Nechtěli jsme ji nechat babičce na krku, ta tu péči moc prožívá a pak je unavená. Pegy s námi objela celou republiku, po známých, příbuzných i ve stanu. Kvůli ní jsme jezdili po nocích nebo když ještě nebylo tak vedro, pořád jsme zastavovali nebo hlídali, jak se jí daří. Byla šikovná, v cizích bytech se chovala úplně normálně, během chvilky znala trasy kudy se dostane od jednoho k druhému. Dokonce i cizí lidi, pokud jí dají čas, připustí k sobě nebo je sama vyhledá. Trochu se její povaha změnila.
Na závěr bych se ještě chtěla zmínit o psech dcery a rodičů. Oba dva psi respektují to, že Pegy nevidí a chovají se k ní velice ohleduplně. Má mezi nimi výsostné postavení a i dneska, pokud se jí něco nelíbí, vycení na ně zuby a oni couvnou, i kdy jsou větší. Dcera má německého pinče, kterého si pořídila 3 měsíce předtím, než Pegy oslepla. Je to uragán, zpočátku byla i strašně zlá, ale na Pegy si nikdy netroufla. Dokonce jsme zaznamenali, že jí vyplivovala sousta, která jsme jim dávali. Jenže Pegy to samozřejmě neviděla, tak si to zase sebrala.
A ještě něco, od té doby co Peg nevidí, občas se nám doma vyčůrá. Dříve věc nevídaná. Je to její protest proti něčemu - že přijde dcera se psem, že se jí dost nevěnujeme... ale vždycky, když jsme doma. Museli jsme proto vyhodit i koberec, který byl nasáknutý močkou.
A opravdu poslední věc. Když přestala vidět, byla to rána. Zavolali jsme ji k sobě a ona mazala, ale nezastavila se před námi, vrazila do nás. To byl první signál. Ani jídlo neviděla, což bylo alarmující. Doktor dělal vyšetření, bral krev, vyloučil cukrovku a v podstatě na nic nepřišel. Asi dva roky po sobě měla někdy v červnu alergii na něco. Dostali jsme kapky, vždycky to nějak vyléčili, ale nevím, jestli to nebyla prapříčina toho, co následovalo. Zpočátku Peg viděla světlé body - nárážela do bílé zdi, bylo to v lednu, tak i do kupy sněhu. Brečeli jsme kolem ní a navzájem se utvrzovali, že jí nedáme, pokud ona sama to nevzdá. Je to bojovnice. Má spoustu gumových hraček, se kterými si hraje jako nikdy předtím - a vy na mě vyrukujete s babičkou.
Někdy nás ničí svým apetitem, když se neodbytně dovolává jídla i v dobu, kdy by jíst zrovna nemusela. Takže pořád jí chutná, pořád má nadváhu (ale snižujeme ji), pořád si hraje, pořád má dobrou náladu a pořád miluje svého páníčka. Její zdraví (ťukám) je pohodové. K doktorovi přesto běháme často, protože náš pes ztrácí pud sebezáchovy v okamžiku, když jde o jídlo nebo se vrátí domů její lidičky. Letí bez rozmyslu a bourá do všeho, co ji přijde pod nožičky. Trpí tím její oční bulvičky, pořád je má zalité krví. Injekce a kapičky jsou stále aktuální. Ale je trpělivá a nikdy nefňuká. Tak taková je naše Pegy.
Při psaní jsem si uvědomila, co všechno bych mohla o našem pejskovi sdělit, ale to by bylo na knížku. Jsme šťastní, že ji máme.
Publikováno 5.2.2007. 2006, pro www.spicove.cz