Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Vzpomínka na Falka - záchranáře
Mgr. Alexandra Benáková (benakova@gehe.cz)
Pokud máte doma špice, jistě vás nemusím dlouho přesvědčovat, že špic je krásný, chytrý, učenlivý, že je to ten nejlepší kamarád do nepohody. Bude se s vámi ochotně mazlit, spát s vámi v posteli, ve stanu a třeba i na kameni, rád s vámi půjde na dlouhý výlet i do společnosti, kde se bude chovat naprosto vzorně, tiše a nenápadně, udělá zkrátka cokoli, jen aby mohl být s vámi a abyste ho příště nenechali doma.
To je totiž asi opravdu jediné, k čemu se špic nehodí - aby byl sám. Má-li doma další psí kamarády, je to pochopitelně jiné, ale když máte jenom jednoho, potřebuje zaměstnat od vás. Jednou ze skvělých možností je i "psí škola" - výcvik nebo agility, kde se temperamentní špiclík dokonale vyřádí a ani vy se nebudete nudit.
Chtěla bych se s vámi podělit o vzpomínky na mého prvního špice, kterého jsem měla skoro čtrnáct let. Byl to krásný střední černý pes Falko, alias Hirro od Dvou ořechů z chovatelské stanice paní Olgy Dolejšové, narozený 27.12.1987. Chodili jsme s ním nejen na výstavy, ale i na cvičák. Kromě titulu "Šampion ČSFR" a mnoha jiných výstavních titulů měl v PP zapsané i zkoušky: ZOP (základní ovladatelnost psa), ZPU (základní pracovní upotřebitelnost) a ZMMP (základní minimum malých plemen) a věnovali jsme se s ním i výcviku pro záchranné a lavinové psy. I když je dnes už ve psím ráji, byl to Pan pes, na kterého se nezapomíná.
Dnes už nebývá takovou vzácností potkat na cvičáku špice. Myslím, že ze všeho nejvhodnější je určitě agility, protože tady jsou špiclíci opravdu velmi šikovní a úspěšní. Však o tom také můžete číst na špicích stránkách. V dnešní době opravdu není problém přihlásit se do "psí školy" a naučit zde pejska základní poslušnosti. Pokud si zaplatíte, můžete cokoli. Ale tenkrát, před patnácti lety, bylo vše jiné. Výcvik psů zajišťoval především Svazarm, ale zde uznávali pouze služební plemena, a pouze výjimečně jste našli cvičák, který patřil Českému svazu chovatelů, kam mohli chodit i psi neslužebních plemen. Agility k nám dorazilo až mnohem, mnohem později. A tak vám nebudu vyprávět jen o záchranařině, ale o mých zkušenostech s výcvikem špice obecně a také tom, jak to bylo tenkrát.
Já sama jsem vlastně nikdy o výcviku neuvažovala. Proč taky? Když jsem Falka dostala od rodiny jako dárek ke třicátým narozeninám, byl to pro mne a mou tehdy šestiletou dceru hlavně kamarád a společník. Na cvičák jsem se pak dostala díky mé sestře, která měla o půl roku staršího vlčího špice Arga (podle papírů Frid Hazpo). Falko s ním vlastně vyrůstal. Když Argo začal dospívat, nastaly s ním problémy: vůbec sestru neposlouchal a především s ní vláčel na vodítku takovým způsobem, že málem upadla. Zkrátka ho přestala zvládat, a proto začala hledat nějakou možnost výcviku pod odborným vedením.
U nás v Praze 7 máme nejblíže cvičák na Trojském ostrově u Stromovky. Ten byl ovšem svazarmovský a sestře tam tenkrát řekli: "My malá plemena neděláme!" Posuďte sami: je snad vlčí špic malé plemeno? Nu což, hledali dál, až jim jedna známá pejskařka z parku pověděla o cvičáku v Praze 6 na Sedlci, který patří svazu chovatelů, a tam je vzali. Začali pak s Argem chodit na cvičák, kde ve vzácné shodě probíhal současně výcvik psů neslužebních plemen ze svazu chovatelů i těch služebních ze Svazarmu, který s "chovateli" cvičák sdílel. Tenkrát stačilo zaplatit nevysoký roční členský příspěvek a mohli jste zdarma dvakrát týdně docházet na cvičák. Bylo zde několik družstev a v každém z nich se psi podle plemen i velikosti učili základní poslušnosti. Byla zde možnost i přihlásit se na zkoušky Českého svazu chovatelů (ZOP nebo ZPU) či Svazarmu (ZMP nebo ZMMP, popřípadě i další, vyšší zkoušky z výkonu).
Jednou ze společných aktivit Českého svazu chovatelů a Svazarmu byly letní výcvikové tábory. Ten v roce 1988 se konal ve Valticích na jižní Moravě. Sestra nechtěla jet na psí tábor sama, a tak ať prý vezmu Falka a jedu s ní, že bude legrace. Nebyla jsem proti - jako učitelka jsem měla dlouhé prázdniny a když jsem slyšela o Valticích, nebylo co řešit (milovníkům vína je to jasné, že?).
Tak se Falínek v necelých osmi měsících ocitl prvně na cvičáku a hned mezi samými velkými psy. Bylo to komické: na táboře byli kromě vlčího špice Arga dva němečtí ovčáci, jeden československý vlčák, jeden boxer a dva čuvači. Falko byl mezi nimi trpaslík, a když jsme trénovali například odložení a on ležel mezi těmito obry, byl to pohled pro bohy! Kromě Arga tu byly naštěstí samé feny, takže jsem se nemusela bát, že mi některý pes Falka napadne. Když se učil skákat přes překážky, přenášeli jsme ho na kšírkách, aby pochopil, co se po něm chce. Ale musím říci, že byl velice šikovný a učil se rychle, hlavně od ostatních psů.
Při obranách si ovšem záhy získal titul "vzteklý špiclík" - zásadně totiž nekousal do hadru či do peška, ale do ruky! No nic, příště si figurant určitě nikdy nezapomněl vzít kožené rukavice! Vyzkoušeli jsme i stopu a zjistili, že Falka neobyčejně baví. Vzpomínám si, jak při té úplně první, "dětské", měl smůlu: připravila jsem mu krátkou stopičku s nakladenými piškoty, jenomže na ně nalezli mravenci, a když si je pak Falínek sbíral, poštípali ho chudáčka do jazyka. Naštěstí ho to nijak neodradilo a nezanechalo v něm špatné vzpomínky pro příště. Falka bavily také překážky - kladina, přeskok i áčko, ale nejvíc ze všeho ho ovšem bavily všechny disciplíny, kde se dalo na něco či na někoho štěkat.
Kromě disciplín, které jsou součástí zkoušek, jsme se tu učili i spoustu praktických věcí, které se hodí v každodenním životě, zvláště ve městě. Například to, aby se pejsek nenechal odvázat a tím pádem ukrást třeba před obchodem. To ho uvážete ke sloupu a když odcházíte, dáte mu povel: "Hlídej se!" Figurant se pak pokouší psa odvázat, ale on se nesmí nechat. Nebo se pes učil, že si nemá brát potravu od cizích lidí a ani nic sbírat a žrát ze země. Taky velice užitečná věc, nemyslíte? Co se ale špic vůbec učit nemusel, bylo hlídání - ať už se jednalo o paničku nebo předměty. Nezapřel v sobě, k jakému účelu původně sloužil. A Falko to bral neobyčejně vážně: až jsem se bála, aby někoho nekousl doopravdy.
Tábor skončil, ale vedoucí nás pozvali, abychom dál chodili na cvičák v Praze. Falko prý je šikovný pes a má na to, aby složil zkoušky. Pro mne bylo nemalou motivací to, že pokud by zkoušky opravdu složil, získali bychom pak nárok na snížení poplatku ze psa: namísto v Praze obvyklých 1000,- bychom platili jen 400,- korun, což už je pořádný rozdíl! V té době existovala taková vyhláška, záleželo však na konkrétním obvodním národním výboru, zda ji také uznával. Praha 7 patřila k těm, co ano. Škoda jen, že tato vyhláška byla po roce 1989 zrušena... Myslím, že to bylo velice moudré, vychovaný pes se základním výcvikem přece do města patří! A nemusí se pak denně řešit případy průšvihů s neukázněnými a nezvládnutými psy, zejména větších plemen.
Tak jsme v září 1988 začali chodit každou sobotu na cvičák v Sedlci. Byly to krásné časy. Falko se do školy vždycky těšil a pro mladého psa to byla opravdu vynikající příležitost, jak vhodným způsobem vybít a usměrnit svůj temperament. Domů se vracel utahaný a zbytek dne prospal. To, co se zde naučil, nebylo rozhodně k zahození: ať už již zmíněné nenechat se ukrást a nic venku nesbírat, ale taky ovladatelnost na vodítku, chůze u nohy, odložení, štěkání na povel či "sedni-lehni-vstaň". Když tohle všechno váš psík umí, můžete s ním jít bez obav kamkoli. Vůbec už nemluvím o výstavním kruhu - i tady je vycvičený pes rozhodně předností. Naučit ho ovšem vše, co je třeba, vyžaduje spoustu trpělivosti, času a hlavně důslednost.
Se špicem je to těžší proto, že nemá poslušnost geneticky zakódovanou jako například německý ovčák. Spolupracuje s vámi, aby vám udělal radost, protože vás má rád, ale jen když chce on sám! Pokud ho něco nebaví nebo usoudí-li, že už něčeho bylo dost nebo tohle že je blbost dělat, pak s ním nehnete. Zvláště je-li pro něho momentálně mnohem zajímavější očichávat krtiny či běžet na něco štěkat než přijít na zavolání nebo přinést aport. Ze mne si například na cvičáku dělali psinu, že bych potřebovala síťku na motýly, abych ho vůbec někdy chytila! Dá to zkrátka hodně práce, než špiclíčka přesvědčíte, že poslouchat je výhodnější než neposlouchat. Jsem moc vděčná naší instruktorce Janě Kunzlové, která mi se vším poradila. Ona dokázala vždy vymyslet nějaký trik, aby pejsek nakonec udělal, co po něm chcete. Pod jejím vedením se nám podařilo zhruba za půl roku to, že Falko poslouchal natolik, že jsme se mohli přihlásit na první zkoušku - "chovatelskou" ZOP, po jejímž složení jsme už mohli požádat o slevu na poplatcích.
Falko však byl v družstvu mezi samými čuvači, dalmatiny, bobtaily a jinými převážně velkými psy, což nebylo to pravé ořechové, a protože u "svazarmovců" se mezitím rozrostlo družstvo malých kníračů, doporučili nám, aby se Falko přidal k nim. Tady jsme ale zpočátku sklidili nejeden posměšek ze strany některých majitelů kníračů ve stylu: "Co tu ten blbý špic dělá, vždyť na to nemá, aby dělal výcvik pro služební plemena!" Jenomže on jim to ukázal! Pravda, ne hned, ale hned na dalším letním táboře ve Smržovce. Zde jsme se téměř dva týdny intenzívně připravovali na zkoušky, které se konaly na závěr tábora. První zkouška byla ZPU pro plemena Českého svazu chovatelů a druhá byla svazarmovská ZMMP. Na tu druhou se připravovalo celkem asi devět psů, hlavně malých kníračů, a představte si, že doporučení ke zkoušce nakonec dostal jeden "blbý" špic, jeden nečistokrevný jezevčík a pouze jeden knírač!
Psi museli kromě poslušnosti, kde byla ovladatelnost na vodítku, "sedni-lehni-vstaň", štěkání na povel, aport, překážka, kladina, odložení a klid při střelbě, a stopy s jedním lomem zvládnout ještě speciální cviky, což je u malých plemen vyhledávání a rozlišování předmětů. Všichni tři jsme zkoušku udělali. Falko obstál i u chovatelské zkoušky, kde byla kromě obdobné poslušnosti a stopy i zkouška z hlídání - a to bylo pro špice něco! Tomu byste tedy rozhodně nic neukradli. S Falkem byl jen jediný problém, že blafal, když mu ještě nikdo nic nebral, za což se strhával bod. Naštěstí nikdy neudělal to, že by figuranta pronásledoval, za což by dostal nulu. Z tábora jsme tedy odjížděli se dvěma zápisy v PP o složených zkouškách a mohli jsme s výcvikem skončit.
My jsme však chtěli chodit na cvičák dál, protože mi bylo dobře s partou lidí, které jsme tu poznali. Jenže co dál? Další zkoušky Svazu chovatelů i Svazarmu se mi pro mého špice nezdály moc vhodné, protože obsahovaly takové disciplíny, jako jsou obrany nebo chůze po žebříku. Ne že by se Falkovi obrany nelíbily - ba právě naopak! Šupáka byl ochoten sežrat kdykoli. Jenomže on všechno přeháněl, a aby mi pak napadal lidi ve městě na potkání, kdykoli někdo udělá prudký pohyb, to jsem opravdu nechtěla. Také jsem se bála, aby si Falko nevyrval zuby při zakusování do pešků a rukávů - chtěla jsem s ním přece chodit na výstavy! Ani chůze po žebříku nedělala Falkovi příliš velký problém. Jenže já měla hrozný strach, že mi spadne a zmrzačí se: tato překážka je stavěná také pro velké psy: šprycle daleko od sebe, výška pomalu dva metry... A tak jsme chodili na cvičák vlastně "jen tak", pro zábavu.
Pak ovšem Kunzlovi začali cvičit své čuvače pro práci záchranných psů. I čuvač je totiž plemeno, které se nehodí k výcviku, kde jsou obrany a jiné "kousací" disciplíny. Mně se na tom líbilo, že veškeré úsilí směřuje k tomu někoho najít, "zachránit" a nechat se pak od něho třeba i pohladit. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme také. Poslušnost byla hodně podobná té, kterou už Falko ovládal, bylo tam jen několik disciplín navíc, jako průchod skupinou osob, odložení za pochodu a vysílání vpřed. Cizí stopu už Falko také zvládal z dřívějška - nové tu bylo jen to, že na jejím konci byl ukrytý figurant. Jednalo se o to figuranta po stopě najít a vyštěkat, a to tedy byl Falko opět ve svém živlu. Těšil se na to víc než na piškoty od "zachráněného" a po stopě spěchal tak, že jsem se vždycky bála, že mine lom. Nejtěžší ovšem byly speciální cviky, což je vyhledávání zavalených osob. Tady už nejde jen o to mít chytrého psa, ale tady musí být chytrý hlavně psovod, který přesně ví, jak a kam psa vysílat v často dosti náročném terénu, aby prozkoumal všechny možné úkryty, ve většině z nichž nikdo není, a aby pak nakonec nalezl a vyštěkal "zavalenou" osobu. Vzpomínám si, jaká to byla hrůza, když jsme to nacvičovali v jednom kamenolomu poblíž Berouna. Falko byl šikovný, panička nemožná a svým orientačním nesmyslem mu kazila, co se dalo... O mnoho víc než v lomu se nám oběma líbilo později na Smržovce. Tady vlastně všechno začalo.
Přišel rok 1990 a tehdy přestal díky všemožným změnám existovat ve své původní podobě jak Svazarm, tak i Český svaz chovatelů. Naše parta na cvičáku se postupně rozpadla, protože každý teď měl jiné starosti, než chodit každou sobotu se psem na cvičák. Zbyli jen Kunzlovi a s nimi i čuvači. Jejich klub pak v létě pořádal letní tábor ve Smržovce, a prý, jestli chceš, pojeď s Falkem. No proč ne, Smržovku jsem měla moc ráda, a tak jsme jeli. Vy, kteří s námi jezdíte na naše špicí tábory a znáte to tam, víte, o čem mluvím.
Pro vás teď malé odbočení, jak to tam tenkrát vypadalo. Nebyl tu zdaleka takový komfort pro pobyt jako je dnes. Nová klubovna ještě nestála a my měli k dispozici pouze klubovnu starou, která dnes slouží už jen jako sklad kynologických potřeb. O teplé vodě jsme si mohli nechat zdát - byli jsme rádi, že jsme měli aspoň studenou z hadice u plechového koryta. Koupat jsme se chodili do říčky Kamenice nebo jezdili do bazénu v Jablonci, kde byly sprchy s teplou vodou. Jako WC sloužila dřevěná budka v lese. Pro sebe i psy jsme vařili venku u stanů na propanbutanových vařičích. Tábory byly většinou čtrnáctidenní a hlavní tu byl výcvik. Ráno jsme vstávali brzy, protože jsme chodili na stopy, a to musela být ještě rosa. Pak následoval výcvik poslušnosti. Kolem desáté hodiny dopoledne jsme končili, protože na psy bylo moc horko a byli unaveni. Cvičení pokračovalo v podvečer, kdy byly na programu speciální cviky.
Vy, kteří znáte současnou podobu z našich špicích táborů ve Smržovce víte, že je tu krásná nová klubovna s krbem, vybavenou kuchyňkou, sprchou a dvěma WC... Už v době, o které vám vyprávím, bylo rozhodnuto, že Smržovka se stane centrem pro výcvik záchranných a lavinových psů, a proto začala náročná přestavba kynologického areálu. V sousedním lesíku vznikly záchranářské jámy pro nácvik vyhledávání osob. Nevykopaly se pochopitelně samy - vím, že sem ve volném čase jezdili např. záchranářští kynologové z Hejnic. V okolí cvičáku jsou ideální terény pro nácvik stop (nebo spíše byly, protože dnes díky restitucím většina luk někomu patří, takže na ně nesmíte ani šlápnout, nebo spíš zarůstají plevelem či bodláčím...). V zimě se tu navíc dlouho drží sníh, až téměř do jara, a tak jsou zde i dobré podmínky pro soustředění, závody či zkoušky lavinových psů. Chyběla už jen ta klubovna, a díky tomu se její výstavba určitě urychlila. Bylo to ovšem hlavně díky úsilí místních pejskařů a jejich předsedkyně Jany Šilhánové, která by pro psy a cvičák dala duši, a protože je navíc členkou městského zastupitelstva, ztratila nejedno slovo na příslušných místech, aby se záměr nakonec uskutečnil. Klubovnu si postavili místní kynologové docela sami a jsou na ni náležitě hrdí. Dnes sem kromě záchranářů jezdí i agiliťáci, a když tu máme tábor my, na překážkách rádi skáčou i naši špicové. Falko tu skákal ještě ve svých 12 letech!
Na Smržovce jsme tedy začali trénovat záchranařinu a zde Falko také skládal zkoušky. Právem si tu vysloužil úctu a uznání, protože na stopě byl lepší než leckterý německý ovčák či jiný pes služebního plemene. Tady se nám nikdy nikdo neposmíval, "jé, blbej špic, co tu dělá?" apod. Naopak říkali: "jé, to je ten záchranář, ten je fakt dobrej!" Místní pejskaři už nás tu znali, protože od roku 1989 sem jezdíme prakticky každý rok. Jednou jsme se tu z recese zúčastnili závodů služebních psů podle ZVV1 a dostali i diplom! Jednou v zimě jsme si zase zkusili jen tak pro zajímavost zkoušku pro lavinové psy. Ačkoli se Falko něco takového nikdy neučil (kde taky, u nás Praze?!), ostudu rozhodně neudělal: ve všech disciplínách dosáhl potřebného bodového limitu, až na prohledávání lavinového pole: to jsme neznali ani jeden z nás a hlavně časový limit byl neúprosný. Osoby v úkrytech ovšem Falko našel ihned a bez zaváhání. Tento ani ne sedmikilový pes tu měl oproti velkým a těžkým psů ohromnou výhodu: bylo to koncem února a velcí psi se do rozměklého sněhu bořili a pohybovali se s velkými obtížemi, zatímco můj špiclík si po sněhu cupital jakoby nic. Taky mu vůbec nevadilo při plnění poslušnosti lehnout si na sníh, což byl zase někdy problém pro boxery.
Když se nad tím zamýšlím, malý pes-záchranář má výhody i v letním terénu. Protáhne se totiž všude tam, kam by se velký pes nedostal, tedy i do velmi těsných prostor. Když je někde terén hodně nepříjemný, může ho páníček snadno vzít do náručí a přenést přes místo, kde jsou střepy, aby si nepořezal pacičky. Nebo když je unavený, může se chvilku nést a odpočine si. Nevím jak vy, ale já jsem zatím neslyšela, že by se malí psi používali v praxi při záchranných akcích. A abych řekla pravdu, já sama bych Falínka nikdy nikam nepustila, na to jsem ho měla příliš ráda! Měla jsem upřímnou hrůzu z toho, že když budu mít registrovaného záchranného psa, bude to pak něco jako "branná povinnost" a takový pes by musel být v případě potřeby k dispozici. Raději jsem se o to nikdy nezajímala, takže nevím, zda to tak skutečně bylo či je.
Psi-záchranáři musí také mít svoji "uniformu". Nevím, zda jednotnou, ale když jsme se při tréninku v lomu u Berouna setkali s kolegy z Rakouska, byli jejich psi "oblečeni" jinak než naši. Profesionální záchranné brigády dostanou vše hotové, ale já jsem musela pro Falka záchranářskou dečku ušít na míru. Materiál jsem koupila v Tanvaldu: kousek šedivé šusťákoviny, ždibíček bílé na kruh, červenou taftovou stuhu na kříž a suchý zip na zapínání. Šití nebylo snadné: střih žádný, a dečka musela padnout a být pohodlná tak, aby se v ní pejsek mohl dobře pohybovat a nijak ho neznervózňovala. Měla jsem možnost přesvědčit se, že Falko je doopravdy kvadratický, protože jsem vystřihovala vlastně kruh. Dečka samotná je nutnou součástí záchranářského výcviku. Když do ní psa obléknete, hned ví, o co půjde a začne se podle toho chovat. Že nepůjde zakusovat žádného šupáka na revíru, ale zachraňovat hodného pána.
Je samozřejmě jasné, že agresivní pes se pro záchranařinu nehodí, většina psů ale předtím prošla klasickým služebním výcvikem, jehož součástí jsou i obrany a revíry. Jak se to stane, že pes v záchranářské dečce je najednou hodný a když někoho "zachrání", nechá se od cizího člověka často i pohladit? (To může mimochodem rozhodčí u zkoušky i vyžadovat a hodnotí reakci psa.) Falko rozhodně nebyl z těch, že by se nechal jen tak pohladit - byl spíše ostřejší povahy, na cizí lidi vrčel a hladit ho směl jen málokdo. Když ovšem někoho "zachraňoval", byl úplně jiný. Nikdy na nikoho nezavrčel a kousnout by ho taky ani nenapadlo. Měl opravdu zvláštní instinkt a cit pro situaci.
Nejraději ze všeho ovšem "zachraňoval" Zdeničku. Ona se mu někde jako "ztratila" a on ji pak po stopě šel hledat. Měla jsem prima pocit, že by ji našel, kdyby se ztratila doopravdy. Hráli si spolu i na "lavinového" psa: Zdenička se mu někde zahrabala do sněhu, cestou navíc různě poschovávala věci a Falko to pak musel postupně najít. Oba si při tom užili spoustu zábavy.
A když se mne zeptáte, jestli Falko někdy někoho zachránil doopravdy, pak vám řeknu, že ano. Zachránil mne. Přivedl mne mezi prima lidi, díky jemu jsem poznala plno nových přátel - a vlastně i svého muže. Přinesl mi mnoho krásných a šťastných chvil... Falínku, díky!
Publikováno 10.3.2003. 2003, uveřejněno se souhlasem autorky.