Zde se nacházíte: Veterina > Čipování
Identifikační značení psů
Vladimíra Tichá (vticha@volny.cz)
Vstup do Evropské unie s sebou přinesl mnoho změn, které není jednoduché sledovat. Z hlediska majitelů psů jsou například důležitá ustanovení, která se týkají cestování se psem a která, pokud nedojde ke změně, vstoupí v platnost od července 2004. Stanovené požadavky vyplývají z kapitoly IV, článku 15 nařízení EP a Rady (ES) č. 998/2003 o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS . Mimo předpisů lišících se podle země, do které nebo ze které se se psem cestuje, je jednoznačně požadováno identifikační označení zvířete. Stejným problémem se zabývá novelizovaný Zákon na ochranu zvířat proti týrání, který dává pravomoc městům a obcím nařídit identifikační značení psů. Jsou města, která mají tento požadavek ve svých vyhláškách již zakotven, jsou jiná, například Praha, která se k tomu teprve chystají. Někteří majitelé psů identifikační značení vítají, někteří se naopak brání. Důvodem je jednak otázka finanční a hlavně pak obava o psa: "Bude ho to bolet, a co když to bude mít nějaké následky?".
Otázku financí řeší většina měst určitou slevou v poplatcích ze psů. Druhý problém, tedy "co na to náš pes", by se dal přirovnat k očkování. Dostávat injekce určitě netěší člověka ani psa, ale malou nepohodu způsobenou vpichem jehly bohatě vynahradí schopnost ubránit se nepříjemným a leckdy i smrtelným chorobám. Označování psů není žádné samoúčelné trápení, ale je z hlediska chovatelského i správního opatřením důležitým a také prospěšným pro všechny zúčastněné včetně samotného psa. Způsoby identifikačního značení psů jsou v podstatě dva – tetování a čip.
Tetování je běžné kynologické i nekynologické veřejnosti záležitost dobře známá. Je to činnost, při které se do kůže tenkou jehlou vpravuje barva. V případě psů se používají buď tetovací kleště nebo tetovací tužka. O tom, zda, jak a jak dlouho bude tetovací číslo čitelné, rozhoduje řada faktorů. Některé je možné ovlivnit a některé ne. Do kategorie neovlivnitelných patří individuální schopnost jedince tetovací barvu coby cizí element z těla vyloučit. Dobrou a dlouhodobou čitelnost tetování naopak může ovlivnit technika jeho provedení. Do této oblasti patří použitý nástroj, typ a barevný tón tetovací barvy a také samotný postup práce. Velmi důležitý je i přístup majitele tetovaného zvířete.
K tetování se zhruba využívají dvě místa na těle psa – ušní boltec a předkolenní řasa. Tetování do ucha i do předkolenní řasy mají své příznivce i odpůrce. V případě uší se chovatelé bojí zkroucení chrupavky nebo následné vady v nesení ucha, tetování do předkolenní řady může být vzhledem k tomu, že jde o citlivější oblast, o něco bolestivější. Obecně lze říci, že více plemen bývá tetováno do ucha. To platí nejen pro Českou republiku, ale i pro ostatní státy, ve kterých se ještě psi tetují. Z hlediska praktického provedení je důležitý věk psa. Tetování štěňat nebývá žádným problémem. Trochu jiná je situace u dospělých psů. Tam už tetování do ucha není tak jednoduché. Svoji roli hraje i potřebná fixace psa, a proto je častěji využívána předkolenní řasa nebo při použití tetovací tužky neosrstěná část břicha. Je otázkou, zda je vůbec možné a také ohleduplné staršího psa tetovat bez anestezie.
Čipování je moderní způsob označení použitelný nejen u psů, ale i u jiných druhů zvířat. Jde vlastně o záležitost frekvenční techniky. Čip je malý, několik milimetrů dlouhý váleček. Je z nedráždivého a pro živý organismus dobře snášenlivého materiálu a obsahuje anténu a několikamístný kód. Matematik by asi odhadl, kolik kombinačních možností v případě číselných kódů existuje, z hlediska chovatele je daleko důležitější informace, která říká, že pravděpodobnost, že by se kód opakoval, je skoro nulová. Čip nemá vlastní zdroj energie a nebezpečí, že by vyzařoval něco, co by ohrožovalo organismus psa, tedy nehrozí. Čip je vpravován pod kůži označovaného zvířete pomocí speciální injekční jehly, a to většinou na levou stranu krku. Přílohou každého čipu je několik samolepek s příslušným kódem. Ty se podle potřeby vlepují do přihlášky vrhu, průkazu původu psa, do očkovacího průkazu nebo do psího "pet" pasu, a také slouží jako administrativní podklad pro evidenci.
Trochu větší nároky než tetování klade čipování na oblast technickou nebo spíše na nezbytně nutné zázemí. Čip určitě nelze jako tetování přečíst kdykoliv a kdekoliv prostým lidským okem, k jeho identifikaci je potřebné vybavení, obecně nazývané čtečka. Ta vysílá elektromagnetické záření, na které čip reaguje. Zvíře označené čipem do určité míry připomíná zboží v dobře vybavené samoobsluze. Pokladní přiloží čtečku k čárkovému kódu na zboží a na pokladně jí naskočí příslušný obnos. V případě psa se na obrazovce čtecího zařízení objeví kód příslušející použitému čipu, který se může skládat z čísel, jsou však i kódy obsahující písmena.
Rozdíl mezi tetováním a čipováním není jen v provedení samotného označení, ale velmi důležitá je i otázka nezbytné manipulace se psem v okamžiku, kdy se má identifikační označení číst. V případě tetování není vždy jednoduché zjistit, zda pes vůbec a kde případné tetování má. Zkuste ztracenému, vyděšenému a někdy i agresivnímu nešťastníkovi prohlížet břicho a hledat na něm číslíčka. Manipulace se čtečkou je daleko jednodušší a dalo by se říci, že z hlediska bezpečnosti práce se psem i výhodnější. Čipování má určitě velkou budoucnost, přesto má i své odpůrce. Roli zde hraje strach z nového, lidé se bojí reakce psího těla na cizí předmět, občas se ozve hlas, který říká, že ani čip není stoprocentní identifikace a že i s ním si nepoctivci dokážou poradit. Zkušenost učí, že k podobným obavám moc důvodů není. Velkým problémem dříve byla otázka čtecích zařízení a pochybnosti o tom, zda čtečka od jednoho typu čipu přečte kód čipu jiného. Celý problém zjednodušil a takřka odstranil předpis EU, který požaduje, aby použité čipy odpovídaly takzvaným ISO normám. Jde o ISO normy č. 11784 a 11785. V praxi to znamená rozumné sjednocení a z něj vyplývající možnost jednou čtečkou číst všechny čipy odpovídající uvedeným normám.
Čistokrevná kynologie má v identifikačním značení psů určitý předstih. Požadavek na označení štěňat je jednou z podmínek pro vystavení průkazů původu. Většina plemen se zatím tetuje. Důvodů k tomu je několik a všechny jsou pochopitelné. Do této oblasti patří například relativně snadná kontrola psů na zkouškách a výstavách (u psa s majitelem výše uvedený problém bezpečnosti práce odpadá). Pro mnoho chovatelů je jednodušší nechat štěňata tetovat, protože tento úkon může provádět poradce chovu v rámci kontroly vrhu, čipovat však smí jen veterinární lékař. Svou roli možná hraje i to, že tetování je z finančního hlediska méně náročné. Pravdou však je, že výše uvedená směrnice Evropské unie uznává tetování jen po přechodnou dobu osmi let a že se vysloveně negativně staví k tetování nečitelnému. Pravdou také je, že hodně států používá jako identifikační označení čipy, a že už teď mnoho našich chovatelských klubů přemýšlí o tom, zda by nebylo z hlediska psů i jejich majitelů lepší se k nim připojit.
Publikováno 12.6.2006. 2004, uveřejněno se souhlasem MVDr. Čápa (server www.veterina-info.cz)