Zde se nacházíte: Veterina > Epilepsie
Život s epilepsií
Sylvie Wágnerová (kuba@pejsek.cz)
Co vám mám povídat. První epileptický záchvat, který Kulíšek měl, jsem obrečela. Byl to šok. Proč zrovna můj Kulíšek?
Malý voříšek, který se narodil v psím útulku, a když se pak dostal k hodnému pánovi, ten mu po dvou letech zemřel. Dostal se k nám a zdálo se, ze konečně našel ten pravý psí ráj. Ale přesně podle přísloví o čertu a větší hromadě, postihla Kulíška další rána. Zákeřná a nevyléčitelná nemoc. Nemoc, jejíž projevy se v nejlepším případě dají omezit na minimum podáváním léků (které ovšem zase nejsou příliš šetrné k játrům).
Veterinář, se kterým jsme první záchvat okamžitě konzultovali, nás uklidnil, stručne nám objasnil situaci a řekl, ze prvních několik záchvatů ještě nemusí znamenat tragédií. Bohužel nezůstalo jen u nich, a tak jsme se po prostudování dostupných materiálů o epilepsii rozhodli dovézt Kulíška na vyšetření na kliniku Jaggy v Brně. Je to jediné veterinární zařízení u nás, které se na epilepsii psů přímo specializuje. Tam udělali Kulíškovi neurologická vyšetření, krevní testy, vyšetření mozkomíšního moku a EEG. Kliniku Jaggy mohu vřele doporučit všem, kteří se potýkají s podobným problémem svého pejska. Péče zde samozřejmě není zadarmo, ale již podle prvního setkání s kterýmkoliv z lékařů poznáte, že pejska dáváte do dobrých rukou. Jejich přístup je profesionální a velmi vřelý zároveň. Určitě chápou, s jakým strachem k nim většina páníčků nese svou psí ratolest. Myslím, že já jsem se bála za Kulíška. Dvě hodiny strávené v čekárně daly mé nervové soustavě na frak. Napadlo mě dokonce, zda mě bude mít Kulíšek ještě vůbec rád, když jsem ho tak zradila a vydala ho napospas cizím lidem.
Jeho vyšetření dopadla dobře, což v tomto případě znamená, že se nepotvrdil ani nádor na mozku ani žádný jiný problém. Nemoc, kterou Kulíšek trpí, je epilepsií idiopatickou, tedy epilepsií bez detekovatelného příčinného onemocnění. Léčba takového onemocnění je doživotní a kromě podávání antiepileptik se s ní mnoho nenadělá.
Cestou domů z kliniky byl Kulíšek asi velmi vyděšený, část vyšetření je prováděna pod narkózou, byl ještě částečně omámený, a dostal další záchvat. To rozptýlilo mé pochyby o tom, zda mu mám léky začít podávat. Epileptické záchvaty jsou pro pejska (ale nejen pro něj) velmi vyčerpávající. Kdo někdy viděl vyděšené a dezorientované zvířátko po epileptickém záchvatu, asi mi dá zapravdu. Musela jsem proto zvolit menší zlo a Kulíšek začal pravidelně 2x denně užívat antiepileptika. Naštěstí si pilulku bere bez problému, vždy zabalenou do lákavého a voňavého obalu. Jak jsme byli upozorněni, pejsek má po nich větší chuť k jídlu, proto je třeba ho trochu omezovat, abychom si z epileptika neudělali ještě obézního chudáka.
Po relativně delším čase však přišel opět záchvat, a ne jeden, ale rovnou celý řetězec. Dvě noci jsme pořádně nespali, protože Kulíšek měl každé asi tři hodiny své potíže. Záchvaty byly krátké, ale pejsek byl po nich jakoby duchem nepřítomný, běhal bezhlavě po bytě, narážel do stěn, nepoznával mě. Až po několika minutách si asi uvědomil, kde je a kdo je ta rozespalá osoba, která na něj ustavičně mluví, i zorničky se mu zúžily do normální velikosti a začal trošičku vrtět ocáskem. Teď je druhý den bez záchvatu, ale jeho chování ještě stále není úplně uvolněné a normální, tiše kňučí, úzkostlivě si hlídá moji přítomnost, je mi doslova stále v patách. Má neuveřitelnou chuť k jídlu, nebýt jeho lesknoucí se srsti a zakulaceného tělíčka, člověk by mu málem uvěřil, že ho trápíme hlady. Nosíkem nakukuje do lednice, jakmile ji otevřu, ve spíži se dobývá do kbelíku s granulemi. Naše druhá psí ratolest Sandy toho samozřejmě využívá ve svůj prospěch a nikdy nedopustí, aby se na ni s čímkoli na zub zapomnělo.
Po konzultaci s klinikou teď vyčkáváme, pokud se objeví další potíže, budeme muset zvýšit dávku léku. Stále doufám, že to nebude třeba a Kulíšek bude mít zase na nějaký měsíc od záchvatů pokoj.
A abych nezapomněla - Kulíšek mě má rád pořád, možná ještě o něco víc. Zkušenost na klinice nás hodně sblížila. Když jsem si ho odnášela domů v náručí, ješte unaveného narkózou, s vyholenou srstí na hlavičce, vyděšeného a zároveň odevzdaného, proběhlo mezi námi spoustu rozhovorů beze slov. Věděl, že jsem to udělala pro něj. Věděl, že v mém náručí je úplně bezpečný. A já věděla, že to ví.
Veškeré odborné informace jsou čerpány z článku MVDr. Šrenka Epilepsie psů a z ústní konzultace s tímto veterinářem z kliniky Jaggy.
Publikováno 6.12.2004.