Zde se nacházíte: Výstavy > Jak vystavovat
Příprava psa na výstavu
Irena Částková
Stále ještě se na výstavách a zejména na bonitacích setkáváme s tím, že majitelé neumí své psy předvést. A někdy jakoby ani nechtěli! Více než jednou jsem se setkala s názorem že: "pořádnej pes mi nikdy nebude cupitat na vodítku jako manekýna" - obvykle závodníci a nebo "seveřan se vůbec nenechá zvládnout" - obvykle lajdáčtí majitelé, kteří se svému psu nevěnují.
Takže především bych chtěla zdůraznit, že předvádění (někdy se užívá termín "drezúra v kruhu", ale dovedu si představit, že tento výraz spoustu majitelů podráždí) není nic samoúčelného. Rozhodčí, či bonitační komise mají za úkol posoudit kvality předváděného jedince. Těžko posoudit stavbu těla a pohyb psa, který není ochoten zůstat na povel v klidu stát, a který se na vodítku zmítá a táhne. Pes, který propadá hysterii, má-li si nechat prohlédnout zuby, či se na bonitaci nechat změřit, předvádí špatnou povahu - svou a případně i svého majitele. Protože nenechá-li si pes (a navíc plemeno, které by podle standardu mělo být přátelské k lidem) otevřít tlamu ani od svého majitele a zpanikaří, objeví-li se poblíž člověk s tyčí, je, zdá se, cosi shnilého ve vztahu páníček - pes.
O předvádění na výstavách není snad třeba diskutovat. Jednak sám smysl výstavy tkví v předvedení psa v co nejlepším světle, a kromě toho je vrcholnou bezohledností vůči ostatním vystavovatelům přijít do kruhu se psem, který dělá rotyku, prchá, nebo dokonce napadá ostatní psy. A to už nemluvím o tom, že je to netaktní i vzhledem k posuzujícímu. Ten je ostatně oprávněn neukázněného psa vyloučit z posuzování a nesmíme se divit, jestliže svého práva využije.
Především; co se ve výstavním kruhu od Vás a Vašeho psa očekává? Předvedení v klidu a v pohybu, prohlídka zubů, u samců kontrola varlat a na bonitaci ještě přeměření výšky. Pokud je pes od malička vhodně veden, nečiní zpravidla účast psa na výstavách žádné potíže. Majitel takového psa může s klidem následující návod vynechat a věnovat se pouze "Strategii v kruhu". Následující pokyny jsou určeny těm, jejichž dospělý pes z nějakého důvodu postrádá běžnou ovladatelnost. Např. psi určení ke sportovnímu využití, nebo psi majitelů, kteří uvěřili fámě, že malamut či husky je stvoření tupé, neučenlivé a neovladatelné. Bude-li se majitel svému psovi věnovat, ještě se může přesvědčit o opaku.
Předvedení pohybu nevyžaduje žádný složitý výcvik. Základním požadavkem je, aby pes uměl chodit na vodítku u nohy. To se může naučit každý pes za předpokladu, že netrpí nedostatkem pohybu. Pes, který je uzavřen v malém kotci nebo dokonce upoután na řetěz a není pravidelně a dostatečně venčen nebo zapřahán, se jen velmi těžko naučí slušně chovat na vodítku (a jen velmi těžko bude mít dobrou mechaniku pohybu). Nikdo nemusí mít ohavy, že by pes užívaný k práci ve spřežení nebyl schopen se naučit chůzi u nohy, nebo že by proto ztratil chuť k zápřahu. Pes je schopen rozlišit, zda má na sobe postroj a bude se pracovat, nebo jestli má obojek a jde na vodítku. Ostatně venčení na vodítku (a to i mezi tréninkem!) doporučuje ve své knize "Sport psích spřežení od A do Z" za účelem utužení vztahu mezi psem a člověkem a zvýšení ovladatelnosti paní Pečená, a tu snad nikdo nebude podezřívat, že by ze seveřanů dělala "gaučáky". Pes v plném tréningu bude jistě svůj temperament krotit jen stěží a na předváděčku by to nebylo, ale závodní sezóna se s výstavní prakticky nekryje.
Chodit psa na vodítku naučíme celkem snadno a to i dospělého, dosud výcvikem "nezkaženého". Dospělého dokonce snadněji než stěně, protože nemusíme brát ohled na to, že jde o "dítě". Psa (staršího sedmi měsíců - se štěňaty se zachází jinak), důkladně vyvenčeného, nikoli utahaného, opatříme hladkým, nestahovacím obojkem a připoutáme na vodítko. Zvláště ze začátku potřebujeme trochu síly, dost neoblomnosti a značnou trpělivost.
Vykročíme a pes pochopitelně vyrazí kupředu. Se slovy "k noze" ho strhneme zpět. Pokud se pes posadí, eventuelně přetrhneme vodítko, použili jsme asi tak správnou sílu. Pes buď vyrazí znova a celá situace se bude několikrát opakovat než pochopí, nebo bude chvíli opatrnější. Půjde-li, byť jen chvilku u nohy nebo mírně vzadu, chválíme a povzbuzujeme, vždy hojně prokládáme povelem "k noze" proneseným ovšem pochvalným a povzbuzujícím tónem. Zpočátku bude společná chůze se seveřanem vypadat divoce, ale musíme udržovat své tempo a jakmile se pes ocitne o půl délky vpředu, s příslušným povelem ho strhneme zpět. Nikdy nedopouštíme, aby bylo vodítko napnuté a pes za ně tahal. Předpoklad, že psa škrcení se na vodítku přestane bavit, je mylný. Jakmile psa trhnutím dostaneme do žádoucí pozice, vodítko uvolníme apsa pochválíme. Je sice náročné střídat výhružné "k noze!" a jásavé "tak to umí k noze, tak je hodný k noze", ale výsledek se dostavuje dost rychle. Ideální je někam tímto způsobem dojít, např. do parku a tam psa pustit na volno (neutíká-li) anebo alespoň na délku stopovačky a počenichat si v křoví. Zpět domů půjde opět u nohy.
Horší situace nastane, jestliže máme psa plachého, bázlivého, který nevyráží dychtivě dopředu, ale prchá do stran, dozadu, majiteli pod nohy, event. se složí k zemi a odmítá vyvinout jakoukoli aktivitu. S takovým psem musíme začít nácvik chození na vodítku v důvěrně známém prostředí. Pochopitelně odpadá jakékoli škubáni a vláčení psa. Bázlivé zvíře upoutáme na vodítko, stoupneme si před něj a lákáme ho k sobě. Jakmile pochopí, že vodítko není nic strašlivého, začneme ho vodit ven a zvykat na různé rušivé vlivy. Takového psa usměrňujeme vždy velmi citlivě. Pokud se plachý nebo bázlivý pes chová vyděšeně či apaticky i doma, je to bohužel příznak špatného porozumění mezi psem a jeho pánem. Zpravidla i ten nejplašší a nejhysteričtější pes, je-li držen v dobrých podmínkách a fungují-li zdravé vztahy v lidsko-psí smečce, svým pánům důvěřuje a svou příchylnost dává silně najevo. Proto, jestliže má seveřan strach ze svého majitele, je na čase poradit se se zkušeným chovatelem, o němž víme, že se svým psem (psy) stejného plemene vychází velmi dobře.
Psa, který se už slušně pohybuje na vodítku, zvykáme na pohyb v co nejrůznějším prostředí, mezi lidmi a na kontakt s cizími (ovšem hodnými) psy. Pokud se pes chová agresivně, seznamujeme ho nejprve s velmi mladými psy a s přátelskými jedinci opačného pohlaví - zpravidla fenami, protože sklony k agresi jeví obvykle velmi sebevědomí samci. Pokud se pes chová dobře k štěňatům a fenám, zkusíme ověřit, jak zlé je to vlastně s jeho agresivitou. Velmi často se jedná o pouhé imponující chování, jakési, lidsky řečeno, vytahování, a pes nemá skutečný úmysl napadnout svého soka. K ověření potřebujeme sebejistého (ne rabiátního) psa jakéhokoli plemene odpovídající velikosti, který disponuje rozumným a ke spolupráci ochotným páníčkem. Psy necháme, samozřejmě na vodítku, vzájemně se očichat a předvést celý vzorec imponujícího chování tj. vrčení, ježení srsti na hřbetě za vzájemného obcházení se zdviženým ocasem. Sledujeme jak se psi tváří. Vrčení samo o sobě tolik neznamená, bezprostřední nebezpečí útoku signalizuje upřený pohled sokovi do tváře a hlavně vyhrnuté pysky. Nebezpečný okamžik nastává, pokouší-li se jeden pes druhému položit packu na hřbet, nebo na něj naskočit. To může vést k dohadování a vyústit ve rvačku. Pokusí-li se jeden pes druhého napadnout, odtáhneme je od sebe a řádně jim vyčiníme. Protože však seveřané obvykle mají zachovaný smysl pro psi etiketu, na neutrálním území za běžných okolnosti málokdy dojde ke rvačce. Obvykle si odbudou seznamovací rituál a přestanou si jeden druhého všímat. Většinu psů lze naučit slušnému chování bez drastických opatření. Převážná část konfliktů je způsobena neporozuměním mezi psy, kteří mají nedostatek "společenských styků". Nejvíc potíží lze proto očekávat od psů, kteří jsou od útlého mládí důsledně izolováni od ostatních psů.
Dále psa učíme chodit u nohy různými tempy. Jde nám o to, naučit psa aby nám po boku klusal. Každému psu svědčí jiné tempo, s ohledem na jeho velikost a typ. Vedle některých psů musíme běžet, aby oni šli pohodlným klusem a vedle jiných pouze jdeme rychlým krokem. Opět zdůrazňuji, že psa na vodítku nevláčíme ani se nenecháme vláčet od něj. Při učení psa chůzi na vodítku se vyvarujeme trestů. Chůze u nohy je cvik, který od psa vyžaduje sebeovládání, což není zrovna charakterový rys, který by byl v seveřanech po generace pěstován. Protože každý seveřan bude i pří chůzi u nohy sledovat více kde co lítá, než svého páníčka, musíme mu neustále připomínat, že má "k noze". Shora doporučované strhnutí do správné pozice, ač vypadá drsně, není trest, ale jeden z mála podnětů, které zaujatý seveřan vezme na vědomí. A to nemluvím o tom, že značná část, hlavně malamutů, je přívržencem filosofie "nevidím, neslyším, jdu!" nebo, ještě lépe "vidím, slyším, větřím, dohoním!" a ve hře na přetahovanou se statným huskym nebo průměrným malamutem má člověk pramalou šancí. Pokud nám pes jde poklidně u nohy, aniž bychom ho museli co chvíli strhávat zpět a je pouze nutno občas pronést "k noze, pacholíčku, k noze, nespěchej", dosáhli jsme asi tak maxima a víc není ani třeba. Dále už musíme pouze vyladit tempo, aby náš pes vypadal v kruhu co nejlépe. O tom se dále zmíním v kapitole "Strategie v kruhu".
Další disciplína, jenž nás čeká a bývá kolem ní, podle mého soudu zbytečně mnoho povyku, je kontrola chrupu a varlat u psů - samců. Všimněte si, jak zachází nadřízení jedinci (zejména feny) s mladšími nebo podřízenými. Taková fena zvizitýruje podřízeného psa od hlavy k patě, očenichá a případně olíže uši, ověří konečník, přejede kontrolovanému jedinci čumákem po hřbetě, olízne obličej. Případně si ho obrátí na záda, zkontroluje břicho a slabiny, eventuálně provede namátkovou kontrolu v srsti. Takže nechceme po psovi nic proti jeho přirozenosti. Základem je opět důvěra psa ke svému pánovi. Většina husky i malamutů má ráda fyzický kontakt, mazlení a poplácávání, takže by se lidských rukou neměla bát, nebo se jim dokonce bránit (!).
Nejjednodušší situace je u jedinců zvyklých na česání a kartáčování. Takového psa prostě posadíme nebo postavíme, jak je zvyklý při toaletě a nejprve ho hladíme po hlavě a čenichu. Postupně odhrnujme pysky po jedné a druhé straně a nakonec otvíráme tlamu. Tuto činnost doprovázíme zpravidla povelem "zuby" eventuelně "drž klidně," pronášeným klidným, nízko položeným hlasem. Nacvičujeme vždy krátce, ale často, nejméně každý den a jaksi "bezmotivně", třeba si vzpomeneme mezi hrou, nebo když sundáme postroje po práci, nebo kdykoli, ale samozřejmě kvůli tomu nevytrhujeme psa z odpočinku, nebo od krmení. Pes začne prohlídku zubů považovat za sice otravnou, ale nijak důležitou položku v dlouhém seznamu páníčkových vrtochů. Nechá-li si pes otvírat tlamu bez protestů, přizveme si pomocníka, který bude suplovat rozhodčího. Pes si musí nechat od cizího člověka sáhnout (ovšem krátce) do tlamy, protože rozhodčímu sice zpravidla stačí, když mu zuby psa předvede majitel, ale někdy se chce hmatem přesvědčit o skusu nebo o přítomnosti některého menšího zubu.
Prohlídka varlat je už směšně jednoduchá záležitost, ale opět doporučuji nacvičit doma nebo v parku, aby pes nebyl vyveden z míry nezvyklou situaci. Ke stojícímu psovi z boku přidřepneme, jednou rukou ho přidržíme za obojek a druhou mu vsuneme pod břicho, aby si nemohl sedat. To vše opět s příslušným uklidňujícím komentářem. Pomocník sáhne psovi zezadu mezi nohy. Pokud se pes hystericky nezmítá, je celá kontrola varlat dvouvteřinová záležitost. Pokud se pes choulí a stahuje ocas mezi nohy, je možné přidržet ho tak, že se k němu postavíme, opět jednou rukou uchopíme za obojek a druhou za ocas, můžeme psa za ocas i lehce nadzdvihnout "na špičky" a téměř okamžitě pustíme a pochválíme. Takovéhle nadzdvižení za ocas není bolestivé a pes je zpravidla hlavně překvapen a o to nám jde. Překvapený pes vykulí oči a nemrská sebou. Opět potřebujeme pomocníka, který námi drženému psovi sáhne zezadu mezi nohy. Není to procedura, kterou by si pes oblíbil, ale zpravidla po několika zkouškách ji začne snášet stoicky.
Dále musíme zařídit, aby se pes nechal změřit. Nejprve ho zbavíme nedůvěry k tyčím a to tak, že jakoukoli přiměřenou hůlku držíme v ruce při hře, a když před ní pes při jejím zdvižení přestane prchat, začneme ho hůlkou hladit a poklepávat, nejprve zepředu po hrudi (aby na ni viděl) a později i po hřbetě. Posléze opět přizveme pomocníka, zaujmeme pozici jako při prohlídce varlat, tj. k psovi přidřepneme, držíme jednou rukou za obojek a druhou pod břichem a pomocník klidnými pohyby přikládá hůlku ke psovi. Takto připravený seveřan by se neměl měření děsit.
Na tomhle místě bych ještě ráda podotkla, že jako pomocníka můžeme samozřejmě použít kohokoliv, ale je vhodné aby se v této úloze vystřídalo pokud možno více lidí a alespoň jeden, nebo dva by neměli být členové rodiny ani vysloveně dobří známí. Není totiž zaručeno, že to co si pes nechá klidně líbit od manželky majitele nebo od stálého pomocníka při tréninku, si nechá bez obav líbit i od neznámého člověka.
Předvedení v klidu je disciplína trochu problematičtější. Není těžké naučit psa zůstat stát, ale potíž je v tom, že by se při tom měl tvářit čile a pozorně. Předvádění v klidu jde provádět v zásadě dvěma způsoby. Můžeme ke psovi z boku přikleknout nebo přidřepnout a zlehka ho přidržet obdobně jako při měření. Držíme ho však jen zlehka, u hlavy nechytáme za obojek, ale na své straně psovi položíme ruku na rameno, aby nešel dopředu a druhou ruku položíme na koleno nebo zlehka "podepřeme" slabinu. Přitom na psa neustále hovoříme a chválíme ho, aby stál klidně a aby ho náš hlas udržoval v pozoru. Některého psa musíme tišit a uklidňovat, jiného zase "ponoukat" spikleneckým šepotem nebo zasyčením apod.
1. typ předvedení - přidržování psa za slabinu
Druhý způsob je, předvádět psa tak, že stojíme před ním a pes stojí čelem k nám. Tento způsob má tu výhodu, že při takovém nácviku můžeme s úspěchem použít pamlsek, šustivý sáček apod., takže pes zpravidla pěkně špicuje uši, ale temperamentnější jedince těžko odnaučujeme přešlapování nebo pokusy získat pamlsek skokem. Pokud si pes sedne, předkloním se a dám ruku s pamlskem dolů. Pes se postaví, aby mohl udělat krok a pamlsek si vzít, v tu chvíli se zas narovnáme a psa pochválíme. Nakonec vždy pamlsek psovi dáme. Můžeme používat povely jako "pozor! pěkně! postoj!" apod. Když pes pochopí, o co se nám jedná, postupně dobu stání prodlužujeme.
2. typ předvedení - motivace psa zepředu
Pokud máme psa, který má neustálou snahu si sedat nebo se hemžit, a když si k němu přiklekneme, tak se chce mazlit a olizovat nám obličej, je možný třetí způsob nácviku. Postavíme psa před sebe, zpravidla hlavou k pravé ruce. V počáteční fázi držíme levou rukou vodítko napjaté, aby pes nemohl odejít a v pravé ruce držíme "návnadu" - pamlsek, šustící sáček, pískací hračku apod. Jakmile si pes sedne, špičkou nohy ho za pravou slabinu postavíme. Přitom psa vhodně povzbuzujeme, chválíme nebo napomeneme dle potřeby. Zásadou je nikdy psovi nezpůsobit bolest (za slabinu zvedat opatrně!) a zvláště zpočátku cvičit krátce, abychom si psa neotrávili. Kolik je psů, tolik je způsobů, jak upoutat jejich pozornost a jak je uplatit. Proto hodně záleží na tom, jak svého psa známe.
3. typ předvedení - postavení psa z boku
Na závěr bych chtěla ujistit majitele, že takto vypsané postupy vypadají sice náročně, ale ve skutečnosti u průměrného psa stačí tři týdny se mu denně chvilku věnovat (kromě běžné péče a venčení) a může být předveden na výstavě. Delší dobu bude vyžadovat pouze pes, který je extrémně plachý, nervózní, nebo "společensky zanedbaný". Nedostatek podnětů a kontaktu s vnějším světem způsobí panický strach z neznámého prostředí. To už ovšem není kapitola jak připravit psa na výstavu, ale jak napravit zkaženého psa.
Strategie v kruhu
Takže psa máme zvládnutého a nyní se chystáme na výstavu. Vzdáme se účasti na výstavách, jestliže jsme konfliktní typ, který ví všechno nejlíp. Je třeba si uvědomit, že v momentě, kdy vstoupíme do kruhu, ocitáme se na území kde má pravdu někdo jiný - a tou osobou je rozhodčí. Jestliže máme dojem, že našemu psu křivdí nebo své práci nerozumí, nenecháme si posudek zapsat do průkazu původu (to je naše právo), nebo v krajním případě se slovy "omluvte mě" nenápadně opustíme kruh. Vykřikovat nahlas na celý kruh že ten pes (který nás porazil) má křivé nohy, eventuelně "je tlustej jako prase, dyť to musí každej vidět" (autentické výroky odposlouchané na výstavách) je vysvědčením primitiva. Vyhrožovat rozhodčímu (i toho už jsem byla svědkem) je ubohost, nad kterou slušnému člověku dojdou slova. Musíme vědět, že sebehezčí pes:
- může mít vady, které si jeho (pochopitelnou) láskou zaslepený majitel neuvědomí,
- nemusí mít "svůj den",
- nemusí se rozhodčímu líbit.
Jsme-li rozhodnuti chovat se korektně, jsme na správné cestě. Na výstavách dodržujeme několik pravidel:
- Pes musí být na výstavě dokonale zdravý, naprosto čistý a co nejlépe upravený, a pokud možno dostatečně vyvenčený.
- Psa předvádíme na předváděčce, nikoli na širokém obojku a silném řemeni a v žádném případě v postroji! Předváděčku volíme co nejtenčí, jednak abychom nerušili linie těla a potom také, aby vynikla ovladatelnost předváděného jedince. Pozor! Za použití stahovacího obojku mnozí rozhodčí, a právem, vylučují z kruhu.
- Za žádnou cenu nesmíme dopustit, aby náš pes vyvolal konflikt.
- Pes může v kruhu nanejvýš důstojně usednout, jestliže si rozhodčí rozdělí psy na skupinky a věnuje se jedné po druhé, nebo při větším počtu psů při prohlídce chrupu apod. Podívá-li se však rozhodčí našim směrem, okamžitě upravíme psa do výstavního postoje.
- Při předvedení v pohybu volíme tempo jaké vyhovuje psovi, aby neměl tendenci skákat nebo přecházet do mimochodu. V ideálním případě jde pes s hlavou lehce dopředu zdviženou a ocasem buď vodorovně nebo zdviženým nad zádí pravidelným, lehkým, živým klusem. Vyhovuje-li našemu psovi tempo pomalejší než ostatním psům, za zády rozhodčího popoběhneme, event. si kruh zkrátíme, aby bylo možné před zraky rozhodčího zpomalit (ale jen tak, aby do nás zadní pes nevrazil). Potřebujeme-li tempo rychlejší, opět za zády rozhodčího si zpomalíme, event. si dráhu prodloužíme, abychom měli před rozhodčím místo na dohánění. Vždy bereme ohled na ostatní, nesmíme se nikomu plést do cesty.
- Psa můžeme v kruhu odměnit, případně i upravit, ale vždy jen tehdy, když je pozornost rozhodčího upřena jiným směrem.
- V kruhu se zásadně nevybavujeme s lidmi mimo kruh a neustále se věnujeme svému psu a pokynům rozhodčího. Na bonitaci je situace o něco jednodušší zejména proto, že pes je v kruhu sám. Zato však musí komise zpravidla posoudit dost velké množství psů a její verdikt je konečný. Je proto vhodné držet se zásad jako při předvedení na výstavě.
Takže přeji všem majitelům a vystavovatelům úspěch na bonitaci a potěšení z výstav.
Publikováno 12.2.2006. Převzato ze Zpravodaje Klubu severských psů 1/1995.