Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Mezinárodní výstava psů Lipsko 2005
Stanislava Jansová (amarion@faraonskychrt.cz)
"Nikam nejedu a tenkrát to myslím vážně", pronesla jsem v pátek večer. Pro uslzené oči jsem neviděla, pro rýmu jsem nemluvila a nevyspání z dní předchozích, kdy zle bylo pro změnu Stázce, se na mně dost podepsalo. Sobotní dopoledne jsem ještě přetrpěla na cvičáku, ale s jasným rozhodnutím - žádné koupání psa, fénování, žádná výstava. Ve dvě odpoledne jsme nastoupili a Neru vykoupali. Odvezli jedno dítě, sbalili věci, namazali chleby, zaopatřili zvířectvo a v deset jsme si šli lehnout. Ve dvě vstávali a vyrazili v obvyklé sestavě já, můj muž, sedmiměsíční Stázička a Nero, směrem k Lipsku.
O půl deváté jsme se na parkovišti výstaviště vrhla po katalogu a zalapala po dechu. Velcí černí byli tři, všichni psi a v jedné třídě. Jak jinak... Max v. Arnolds Eiche a Eischwin v. Kauthen Ruh už byli posouzení u rozhodčího Petera Machetanze na jiných výstavách a získali od něho i titul nejvyšší a oba jsou naprosto jiného typu než náš Nero, takže zvědavá jsem byla moc.
Pana rozhodčího jsem sledovala při posuzování 25 vlčích špiců, 4 japonských špiců a dvou velkých bílých, kteří byli před námi. Jeho styl práce se mi moc líbil, měl klidné a přátelské vystupování vůči psům i vystavovatelům, jasně čitelné požadavky. Všem psům velmi pečlivě a dlouho prohlížel nejen skus ale i kompletní chrup, vyžadoval i dostatečně dlouhé předvedení v pohybu a pak jasnými gesty určil pořadí a poslal psy k tabulím s oceněním.
Ve chvíli kdy "naše trojka" nastoupila do kruhu, mohl se kolemjdoucí divák domnívat, že se právě posuzují psi tří různých plemen. Tak odlišní psi byli. Proběhli jsme tři kolečka, při kterých měli němečtí majitelé již první velký problém: psy vůbec předvést. Během našeho čekání na posouzení si Nero povšiml tří plyšových špiců na okraji kruhu a byla to láska na první pohled! Vrtěl ocasem, ba celou prdelkou, něžně kňučel a snažil se jim všemi způsoby imponovat. Myslela jsem, že když si je očichá, bude klid, ale opak byl pravdou: něžně jednomu z nich olizoval hlavu a snažil se je zalehnout, což je u něho způsob nejvyššího obdivu. Ostatně nebyl jediným psem který byl z plyšáků mimo, své by o tom mohl vyprávět i Andy od Ovčí babičky.
Zjevně dobře naladěn se mohl Nero uvrtět i ve chvíli kdy na něho promluvil pan rozhodčí a předváděl ksichtíky - "Jsem malý roztomilý psík, pochovej mě..." Následovalo jediné kolo s konkurenty a už nás pan rozhodčí posílal k ceduli s 1!!! Dostali jsme CAC, CACIB, BOB a Vítěz Lipska. Pan rozhodčí nám předal dva poháry se kterými jsme zapózovali fotografům, třetí jsme dostali za vítěze Lipska a 3 kg granulí. Moc si vážíme rozhodnutí a ocenění od pana Petera Machetanze, vždyť zadal všechny tituly na domácí půdě českému psu, navíc s nádherným posudkem a přitom je to člověk, který toho o velkých černých tolik ví. Děkujeme! Přiznávám, že potom všem zlém co jsme se o sobě a Nerovi dozvěděli jsme tuto vzpruhu moc potřebovali.
Do závěrečných soutěží jsme museli čekat, protože průkaz původu všem odeberou na začátku výstavy a vrátili nám ho až po 16 hodině, čili žádný předčasný odjezd domů. Představa, že zde takto musíte čekat i když váš pes neuspěje, není moc příjemná. V závěrečných soutěžích jsem jen zůstala koukat jaké oblibě se těší v Německu vlčí špicové, druzí byli v párech i v chovatelských skupinách a ten aplaus! Naši skupinu posuzoval sám prezident VDH pan Uwe Fischer, přiznávám, že nám bylo dopředu celkem jasné, že do užšího výběru nezasáhneme. Ale šampaňské za účast v závěrečkách a ozdobný talíř za BOBa nás potěšili. Nero se navíc předvedl skvěle, stejně jako po celý den, takže jsem byla moc a moc spokojená.
Domů jsme dorazili po půl jedenácté v noci značně vyčerpaní ale spokojení. Pokud bych měla shrnout dojmy z této výstavy, byla jsem nadšená. Výstavu zde doprovázelo tolik atrakcí pro děti, povýšili ji zde na možnost zábavy pro celou rodinu, všude bylo plno stánků se zbožím i občerstvením, čisté byly i bezplatné záchody (nikdy nezapomenu na velodrom v Brně, kde chtěli zaplatit za toaletu která postrádala umyvadlo, toaletní papír a mnohdy i splachovadlo), usměvaví a milí lidé, příjemná a poklidná atmosféra. Fascinovali mě nádherně upravení vlčí špicové, navíc většinou skvěle předvedení. Takže se moc těším až příští rok budeme vyrážet do Německa pravidelně a poněkud v jiné sestavě. Přibude k nám totiž vytoužená černá fenečka Andělka.
Publikováno 19.9.2005. Článek vznikl pro Spicove.cz.