Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Mnichov pod sněhem
Kateřina Růžičková (andy.katka@seznam.cz)
Tak jsme zase jednou vyrazili na sraz pejskařů, na MVP v Mnichově konanou 4.-5.3.2006. Ve tři ráno jsme naložili našeho černého středního špice Andyho od Ovčí babičky, tunu jeho zavazadel a vyrazily ve složení: já, sestra, děda, mamka a pes vstříc Německu. Abych pravdu řekla, v Plzni jsem usnula a probudila se až na hranicích, ale o to "nejlepší" jsem nepřišla.
Od Regensburgu se dálnice začala pokrývat stále vyšší vrstvou sněhu, viditelnost se díky mlze a podmračenému počasí naopak snižovala. Co se také snižovalo, byla rychlost, kterou jsme se blížili k Mnichovu. Slyšeli jsme jak nám sníh místy drhne o podvozek, nicméně ještě před Mnichovem jsme měli dobrý čas. Na podrobnější prostudování mapy nebylo kde zastavit, neboť parkoviště jsme identifikovali jen dle vyčnívajících značek. Také odbočky z dálnice jsme odhadovali jen podle ukazatelů a doufali, že některý sjezd snad musí být taky sjízdný. Čas nás tlačil a donutil nás k odvážnému a trochu zoufalému činu, pokusit se projet některou ze zasněžených odboček.
Ani trochu jsme nevěděli, kam máme jet. Dvakrát jsme se pokusili sjet z dálnice a najít výstavní Olympijskou halu, ale vždy nás to vrátilo zpět na dálnici. Třetí pokus byl již opravdu adrenalinový, jednak jsme jako vždy nevěděli jak to do dopadne, ale navíc už hodiny ukazovaly 9:15 a přejímka byla do 9:30. Konečně jsme úspěšně sjeli z dálnice a doufali jsme, že se někde bude možno zeptat na cestu. Potkáváme však pouze jednoho chodce, který říká něco o druhé straně Mnichova a návratu na dálnici. Další křižovatka nám na pomoc nadělila taxikáře stojícího na červenou. Divoký sprint k odchycení rozjíždějícího se taxíku nám dopomohl k určení dalšího směru.
Naše už tak malé šance, že stihneme výstavu včas, nám však zhatil průjezd odbočkou zpět na dálnici, kde za zatáčkou stála v závěji zapadlá "Oktávka". Děda musel strhnou volant a už jsme byli taky ve vysokém sněhu.To je konec. Zcela smířeni s osudem jsme se vydali na pomoc bílému autu. I přes pomoc řidičů z aut uvízlých za námi se nám nedařilo "Oktávii" vyprostit. "Bude se stopovat", rozhodlo se, "snad někdo zastaví a auto lanem vytáhne". A ejhle, hned první pokus je úspěšný. Zastavuje nejen první auto, ale i mercedes jedoucí za ním. Paní v autě má lopatu a tato varianta pomoci se nám zdá rychlejší. I pán z mercedesu, otevřel kufr, vytáhl druhou lopatu a v obleku se pouští do odhazování sněhu.
Už je 10:15 a já se sestrou už naprosto zoufalé hlídáme v autě Jacka. Za námi stojí ještě česká výprava pejskařů se šarpejem a německá vystavovatelka s vlčím špicem. Náhle česká vystavovatelka mluví s mamkou, a pak se blíží k našemu autu. "Začátek posuzování byl odložen na jedenáctou." sděluje. Bylo to pro nás jako infuze a vrátila nás do života. Za chvíli jsme všichni na silnici a vyrážíme směr výstaviště pod vedením německého auta. To ale tak solidární není a po pár křižovatkách, které projelo na červenou, nám mizí z dohledu. Už netrvalo tak dlouho a ocitli jsme se celí šťastní u místa konání výstavy. To jsme ještě nevěděli co nás čeká.
Taková Olympijská hala se nezapře. Cestou ke kruhu jsme museli překonat tradiční i netradiční olympijské disciplíny. Trochu netradiční "Mushing"- když mne celý radostný Jack táhl s taškami po cestičce, "maratón"- když jsme od našeho auta spěchali cca kilometr k hale, "rychlobruslení"- to zase když jsme po zmrzlé cestě spěchali nahoru, "sjezd"- místo na lyžích na botách, ale jelo to stejně, když jsme šli dolů a nakonec "sprint"- halou ke kruhu se slalomem kolem pejskařů.
Přibíháme ke kruhu a v něm střední bílí pejsek. Děda nám rychle postavil stolek, my jsme na něj postavili Jackýnka, mamka ho projela hřebenem a to už nás poněkolikáté volali. Se psem v jedné ruce, s předváděčkou v druhé a s číslem v zubech jsem vběhla do kruhu. Pozdravila jsem pana rozhodčího Puschachera z Německa, navlékla jsem předváděčku, připnula si číslo, a rozešla se do kola. Pan rozhodčí měl pro naše zpoždění pochopení, neboť jak sám říkal, dorazil o tři hodiny později než plánoval. Pejsků k posuzování také dorazilo jen necelé dvě třetiny. Pan rozhodčí k Jackýnkovi neměl námitky. Bohužel kvůli uraženému zoubku skončil na známce V1. BOBa si odnesl pejsek ve třídě otevřené Barney Lord vom Schwarzenschild.
Česká účast byla velmi nízká. Pouze Jack (Andy od Ovčí babičky), malí pejsek a fenečka v nové barvě - Xavier a Zaira z Temných nocí ve třídě otevřené, kteří patří Radce Kotvaltové, a to bylo ze špicí české prezentace vše. Zaira z českých špiclínků dopadla nejlépe. Dostala BOB a čekala až do konce. Bohužel my taky. Sice by jsme mohli ve 12 hodin odjet, ale až do tří jsme čekali na papíry. Konečně máme jmenované dokumenty a vyrážíme domů.
Zabalili jsme těch našich pět švestek a vydali se k východu. Venku sice už byli odhrnuté cestičky, ale byly tak prosolené, že byly slanější než "Mrtvé moře"! Ti vychytralejší chlupáči si nenechali rozežírat tlapky a běhali ve vysokých závějích okolo cesty. I našemu Jackovi se tam začalo líbit, zvláště když měl společnost středního špiclíka v nových barvách. Pouze když se chtěl náš chlupáček dostat ven, byl to pro něj problém. Ve sněhu dosahující někdy i metr se Jackýnkovy malé nožičky snadno zabořily a pak nezbylo už nic jiného, než smutně koukat na paničku, aby tu kuličku chlupů vyndala ven. Cesta domů už byla dobrá a my byli rádi, že jsme se večer hřáli v teple domova.
Publikováno 8.11.2006. Článek vznikl pro Spicove.cz.