Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Zajímavosti

Svatý Rochus - patron všech psů, pejsků a pejsánků

Božena Fanfrdlová (bozenaf@law.muni.cz)

Před nedávnem jsme se s Kavalíry rozloučili s městem a nastěhovali se do malebného městyse Lomnice u Tišnova na Českomoravské vysočině. Lomnice leží na zlatonosné říčce Besénku v překrásném údolí, obklopená lesnatými kopečky. Vždy, když se s pejsky vracíme z vycházky, těšíme se pohledem na toto kouzelné barokní městečko. Pokaždé mám pocit, že se zastavil čas. Kostel, zámek, radnice, selská stavení, dokonce staré židovské náměstí se synagogou - těžko poznat, ve kterém století právě žijeme. Pokaždé, když přijdu na náměstí, nezapomenu pozdravit "svého přítele". On je příčinou toho, proč jsem napsala toto povídání.

Svatý Rochus
Svatý Rochus

Kdysi dávno, ve dvanáctém století, v Provence v jižní Francii, zachvátila lidi hrůza a zoufalství. Kraj navštívila černá smrt - mor. Nejdříve nenápadně a plíživě, ale pak se vší krutostí kosila životy mladých i starých, bohatých i chudých. Kdo mohl, prchal z morové oblasti kamkoliv. Obyvatelé osad, kde nemoc ještě nepropukla, bránili své domy před nešťastnými uprchlíky a ti se mnohdy domáhali potravy a přístřeší za cenu vraždy. V celém kraji vládla surovost, násilí a strach. V postižených městech a vesnicích ustával život. Muži opouštěli ženy, matky děti. Na tržištích se proháněl vítr, zmlkly dílny i krčmy. Kostely byly uzavřeny. Na vratech morových domů zářily vápenné kříže jako Kainovo znamení. Vše prodchlo pachem smrti a čpavým dýmem z rašeliny a bylin, jenž měl zahnat nákazu. Ozývaly se zoufalé výkřiky nemocných a umírajících, které bolest ran a strach připravil o poslední zbytky rozumu. Jen zvuk zvonce, provázející umrlčí káru, ohlašoval další oběti. Časem ustal i ten. Již se nenašel nikdo, kdo by nešťastníkům prokázal poslední službu. Mrtví zůstávali nepohřbeni na pospas sami sobě. Nikdo nezůstal zdravý, nikdo nebyl ochoten pomáhat ubožákům v jejich strašných chvílích.

A přece se jeden takový našel. Muž, vyčerpaný, s tváří strhanou únavou, vstupoval do hrůzných domů a podával svou pomocnou ruku a slovo útěchy. Omýval rány, přikládal obklady. A těm, co neměli již naději, dával rozhřešení. Obětoval vše, co měl. Z lásky k lidem nedbal o svůj život...

I přišel den, kdy utichl nářek a pláč. Tak, jak prudce začala nemoc vybírat svou daň - ustupovala. Lidé přestali umírat, opět nabírali sil. Za poslední mrtvé byla odsloužena zádušní mše. Život se opět vracel do domů i ulic, tržiště se naplnila kupci, z hospod se ozývalo dřívější veselí. Každý chtěl zapomenout a vychutnávat život.

Po ulici se namáhavě potácela postava. Byl to ten milosrdný, který do posledního okamžiku sloužil bližním. Nežádal pomoci, jen z posledních sil se snažil opustit město a někde za hradbami zemřít. I jeho si vybral los moru. Lidé si jej všimli. Věděli, že je nemocen. Snad po prožitých hrůzách ztratili poslední zbytky citu a ačkoliv věděli, kdo je ten muž, kamením a holemi jej vyhnali z města. Nesuďme je - nám nenáleží právo.

Muž padl v bezvědomí pod skalním převisem a odevzdal se do rukou osudu. Ležel tak dlouho mezi životem a smrtí, nic nevnímal. Jednoho dne, jen pomaloučku, nejasně si opět počal uvědomovat, že žije - že nepřešel na druhý břeh. Ucítil na tváři cosi teplého, laskavého. Pomalu otevřel oči a po chvíli oslnění uviděl vlhký čenich psa, jehož oříškové oči na něj radostně hleděly. Něžně mu lízal obličej a vítal ho do života.

Svatý Rochus
Svatý Rochus

Později se dozvěděl od pastýřů, kteří se k němu v nemoci obávali přiblížit, že ho pes po celou dobu nemoci ošetřoval. Jazykem mu čistil rány, v chladných nocích zahříval tělem, huňatým kožichem, nasáklým vodou z blízkého potoka, svlažoval mu rty i horké čelo. Nosil mu zbytky jídla ze smetišť a živil jej po způsobu fen krmících štěňata. Pes byl jediný, kdo neměl strach, kdo mu pomáhal nezištně a s láskou - kdo mu vrátil život.

Muž již navždy zůstal se svým psím druhem. Byli si více než přátelé - byli si bratry. Onen muž se jmenoval Rochus.

Tento příběh se skutečně udál - je tomu již dávno, ale přece je tak silný a krásný, že nebyl zapomenut. Rochus ve svém životě učinil ještě mnoho dobrého. Byl tak mimořádným člověkem, že byl prohlášen svatým. Je světcem - patronem všech psů a pejsků. Chrání je a miluje tak, jako jeho chlupatý přítel miloval jeho. Tak tomu bylo, je a bude. Vždyť Rochův pes dokázal, že si toho psí rod zasluhuje.

Svatý Rochus je mým přítelem, kterého chodím pozdravit na Lomnické náměstí. Je - pravda - z kamene. V úpatí barokního morového sloupu stojí už staletí se svým psem, jenž drží v tlamě bochníček chleba a upírá na svého lidského druha oddané oči. Spolu chrání město před morovou nákazou a pejsky před mnohdy nevděčnými lidmi. Až uvidíte morový sloup, dobře se podívejte, zda dvojici světce se psem neuvidíte. Vždy jsou spolu - muž v chudobném šatě, mnohdy zjizvený nemocí a k jeho nohám se tiskne pes. Nikdy se neopouští. Nezáleží na tom, zda jste věřící či nikoliv. Svatý Rochus a jeho pes bdí nad našimi pejsky a proto si zaslouží alespoň úsměv. A možná 17. srpna - ve dni jemu zasvěceném - i malou kytičku?

V naší republice není příliš mnoho soch a obrazů svatého Rocha. Je ctěn spíše ve Francii. Pokud někde uvidíte zobrazeného světce se svým čtyřnohým druhem, velice mě potěší, když mi dáte zprávu. Přeji Vám i Vašim pejskům jen to nejlepší a laskavou péči jejich patrona.

Související články

Publikováno 13.8.2005. Článek z roku 1998. Uveřejněno se souhlasem autorky.

© 2002-2019 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.