Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Japonský špic
Jana Tomasová (janat@email.cz)
Nihon Suppitsu neboli japonský špic je malý bílý neštěkající psík pocházející z Asie. Pro svou milou a veselou povahu si získává stále větší oblibu, přesto patří dodnes spíše mezi vzácná plemena. Nicméně jeho oblíbenost pomalu šplhá nahoru - v roce 1994 stál s počtem 1784 zaregistrovaných štěňat na 23. stupni Japonského kynologického klubu. V Evropě je toto plemeno ještě neznámé a je stále raritou.
Historie
Kolem původu japonských špiců existuje mnoho různých dohadů a dokonce i ve standardu je dějinný vývoj popsán velmi krátce. Předpokládá se, že předkem japonského špice byl pravděpodobně velký bílý špic. Ten se v roce 1920 rozšířil přes Sibiř a severovýchodní Čínu do Japonska. O rok později již bylo toto plemeno poprvé viděno na výstavě psů v Tokiu. Až do roku 1936 pak byli importováni němečtí velcí bílí špicové z Kanady, USA, Austrálie, Číny a jejich potomci byli navzájem kříženi s cílem vylepšit plemeno. V počátcích chovu nalezneme také amerického eskymáckého psa‚ který byl o něco vyšší než dnešní japonský špic (až 40 cm), ale také ruského špice pocházejícího z Mandžuska (kohoutková výška 30-35 cm). I když je japonský špic podobný "smějícímu se" samojedovi‚ nemá s ním nic společného.
Vstup japonských špiců do FCI byl velice rychlý. Již v roce 1948 sjednotil Japonský kynologický klub standard a od roku 1987, kdy byl přepracován, platí jen v trochu jiné úpravě a znění až dodnes. První zaregistrovaný japonský špic jménem "Hakuryo" se narodil 6. srpna 1947. V 50. letech bylo plemeno velmi oblíbené, jeho chov se úspěšně rozvíjel a ročně bylo zaregistrováno 4500 štěňat. S hospodářským a průmyslovým rozmachem dalšího desetiletí však japonský špic ztratil svou přitažlivost - jako strážce majetku a statků už nebyl potřeba, a ve velkých městech pro něj nebylo místo. Chov utrpěl těžkou ránu a v 70. letech bylo zaregistrováno jen 500 štěňat za rok. Teprve když byl japonský špic našel nové uplatnění jako ideální společenský a rodinný pes, začala jeho obliba a počet štěňat opět stoupat a tento trend doposud pokračuje.
Japonský špic a německý špic střední bílý
Špic je jedno z nejstarších psích plemen, které však dlouho nebylo oficiálně jako plemeno uznáváno. V Německu byl střední bílý špic uznán až v 70. letech, přestože prokazatelně existoval již mnohem dříve. V Japonsku mezitím oficiálně uznali japonského špice. Později se chov německých špiců velmi rozšířil a střední špicové měli nemalý podíl i na rozvoji malých špiců. Němečtí špicové v různých velikostních a barevných rázech jsou mnohem rozšířenější a známější než špic japonský. Rozdíly mezi japonským a německým špicem jsou nepatrné. Ve standardu japonského špice je uveden poměr výšky a délky těla 10:11, zatímco pro německé špice je požadována kvadratická stavba těla. V Anglii je často uváděný jako žádoucí poměr 8:10. Jisté rozdíly jsou i v utváření hlavy, stopu, tlamy a uší. Japonský špic se vyskytuje jen v čistě bílé barvě, ostatní barvy se vylučují. Povahově bývá německý špic uštěkanější, i když to někteří chovatelé popírají. Japonští špicové jsou buďto od přírody důvěřivější, anebo zkrátka málo štěkají. Ve standardu je totiž jasně napsáno: "nesmí být hlučný".
Začátek chovu v Evropě
Japonský špic se v Evropě poprvé objevil v roce 1973. První japonské špice "Andoleasson of Golden Meadow" a "Gotter Mahls Shan Shan" importovali švédští chovatelé. Brzy následovaly další importy, které rovněž figurují v rodokmenech dnešních psů. Průkopnické Švédsko dovezlo do roku 1986 z Japonska celkem 24 japonských špiců. Ze Švédska se plemeno rychle šířilo, nejprve do Skandinávie a Anglie, kde se chov poměrně rychle dostal na vysokou úroveň. V roce 1987 byl v Anglii zapsán rekordní počet zaregistrovaných štěňat, a to 214. Pro přehled mohu uvést počty zaregistrovaných štěňat za rok 1995 v některých evropských státech: Švédsko 204, Finsko 291, Anglie 124. V ostatních státech bylo plemeno zastoupeno jen díky pár jednotlivcům, kteří se jeho chovem zabývali. V Dánsku se první japonští špicové objevili v roce l980, Dánové také rozšířili chovnou základnu přímým importem z Japonska "Take-Oh of Yokohama Takada". Právě z Dánska a Anglie se japonský špic pomalu šířil dále do Evropy. V roce 1996 byl z Anglie dovezen do Rakouska první pár japonských špiců "Tu-San Noriko of Nippon" a "Tu-San White Anyin-San of Dania". Z tohoto spojení se v chovatelské stanici "von der Hausruckhöhe" Britty Schweikl narodil vrh štěňat, který byl vůbec prvním tohoto plemene nejen v Rakousku, ale také v celé střední Evropě. Byla to právě tato chovatelská stanice, díky níž se japonský špic rozšířil i do dalších nejen evropských zemí. A tak je dnes toto plemeno zastoupeno například v Chile, Slovinsku, Chorvatsku a v Rusku.
Také němečtí chovatelé manželé Zapfovi dovezli z Rakouska fenku "Zuzushii-San von der Hausruckhöhe" a k ní z Holandska pejska "Ginkyo Almond Amai Rassan". První vrh tohoto páru se narodil v chovatelské stanici "von der Böhmerwies'n" rodiny Zapfových v roce 1990. V Německu jsou však lidé zvyklí na německé špice a japonský špic byl téměř neznámým plemenem. Bylo tedy těžké najít zájemce o štěňata z tohoto vrhu a proto nebyl již nikdy opakován. bohužel jen u tohoto vrhu. Německé kynologické veřejnosti byl japonský špic lépe představen až v roce 1993 na speciální výstavě pro japonská národní plemena v Dortmundu, kterou uskutečnil Japonský kynologický klub v rámci VDH. Bohužel z 27 přihlášených bylo nakonec v kruhu předvedeno jen 9 jedinců. (Již o čtyři roky později, v roce 1997, bylo na prestižní Cruftově výstavě v Anglii předvedeno 78 japonských špiců!) Druhý vrh v Německu se narodil až v roce 1994 v chovatelské stanici "von der Kleinen Bleike". V roce 1996 se narodily další tři vrhy a v Německu bylo zaregistrováno celkem sedm japonských špiců. Do Itálie byli dovezeni dva japonští špicové a první vrh byl zapsán v roce 1989. Pár jedinců se vyskytovalo také v Lucembursku, ale přesto byl stále japonský špic raritou ze Skandinávie a Anglie.
Japonští špicové v Čechách
Do Čech byla dovezena první fenka japonského špice "Kawairashii von der Hausruckhöhe" z Rakouska, a ještě v témž roce se podařilo importovat pro ni vhodného partnera finského původu, psa "Gary von Snejanka". Tento pár odchoval již dvoje štěňátka - v prvním vrhu se narodili pes a fenka, v druhém vrhu dokonce šest štěňátek! Některá jsou stále ještě volná - navštivte naši inzerci.
Upotřebení
Japonský špic je přítulný rodinný pes, který neustále hledá blízkost svého pána a jeho rodiny. Je velmi pozorný a je schopen hlídat zahradu a dům. Je velmi čilý, chytrý a také velmi hbitý, hodí se pro sportovní kynologii nebo agility. Má velkou radost z dlouhých procházek a spousty pohybu, pokud se mu ho nedostává, chřadne.
Povaha a charakter
Japonský špic je od přírody veselé povahy. Někdy velmi temperamentní, obzvlášť v mládí, je stále v hravé náladě, V bytě se však chová tiše a poslušně. Jeho schopnost učit se je obdivuhodná, rychle pochopí, co se od něj žádá. Je totiž velice snaživý, touží se svému člověku zalíbit a jeho výchova proto nepřináší žádné zvláštní problémy. Je však třeba od začátku důslednosti, protože štěně bývá plné temperamentu, je velmi aktivní a hravé. Jinak nemá japonský špic komplikovanou povahu, proto je vhodný i pro začátečníky. I když nerad zůstává sám, pokud nemá jinou možnost, vydrží doma i o samotě celkem bez problémů. Dětem je veselým kamarádem, ale nesmí se stát jejich hračkou. Vůči cizím lidem se dospělý japonský špic chová poněkud zdrženlivě, pokud si získají jeho důvěru, je k nim přátelský.
Celkový vzhled
S čistě bílou, dlouhou, odstávající srstí je japonský špic doslova pastvou pro oči. Hustá srst ho činí odolného proti chladu, nečistotě a přesto je lehce ošetřovaná, jeho zdraví je silné. Černé, mandlové, lehce zešikmené oči připomínají jeho asiatský původ. Uši jsou malé, trojúhelníkové, tlama špičatá, ocas vysoko nasazený, nesený položený na zádech. Japonský špic může být výškou naprosto rozdílný. Dříve byla povolena výška do 40 cm, ale nový standard ji omezil na max. 38 cm. V Anglii snížili výšku na max. 36 cm.
Chov a zdravotní stav plemene
Chov japonských špiců s ohledem na jejich malou rozšířenost není úplně jednoduchý. Při výběru krycího psa by se nemělo přihlížet jen k jeho výstavním oceněním, která vzhledem k tomu, že jde o vzácné plemeno, nemusejí vždy odpovídat kvalitě daného jedince. V některých rodinách žijí japonští špicově vysokých kvalit, ale nikdo je nezná, protože jejich majitelé se zásadně odmítají zúčastňovat výstav. Tito jedinci by byli přínosem pro chov, ale tito majitelé se musejí stále přemlouvat, aby se zúčastnili alespoň jedné z výstav národní nebo speciální. Pro chovnou fenu se hodí jen několik krycích psů a bohužel je stále pravidlem, že za vhodným krycím psem musí majitel feny podniknout velmi dlouhou cestu. Riziko neúspěchu takové cesty je naštěstí malé, protože krytí probíhá většinou naprosto bezproblémově. Ve vrhu se rodí zpravidla dvě až čtyři štěňata (ale někdy dokonce i šest nebo sedm), o která se matka instinktivně velmi pečlivě stará.
Luxace čéšky, která dnes trápí nemálo společenských plemen, se u japonských špiců objevuje velmi zřídka. Zatím nebyl kvůli této vadě operován žádný jedinec. V některých zemích se přesto vyžaduje potvrzení o vyšetření, přičemž do chovu se zařazují jen jedinci s PL 0/l. Velmi nepříjemný je však tzv. slzavý problém, který se u japonských špiců vyskytuje velmi často. Tento jev nemusí být ještě žádnou nemocí, značí pouze přecitlivělost na špínu, prach, vítr nebo průvan. Je to záležitost spíše estetická, protože tekoucí slzy zbarvují čistě bílou srst kolem očí do červena. Pokud nežádoucí vlivy prostředí pominou, zmizí poměrně rychle i slzení. Jiným problémem je však distichiasis neboli špatně rostlé řasy. Ty dráždí oči a slzné kanálky neustále tečou. To je dědičná vada a může se odstranit pouze chovatelsky, tedy okamžitým vyloučením postižených jedinců z chovu. Operativně se dá tato vada potlačit či odstranit zúžením slzného kanálku. Proto dává stále více chovatelů své psy vyšetřit, aby se vyloučil genetický přenos této vady. Občas se u japonských špiců vyskytne neúplný chrup, na který se však v každé zemi pohlíží jinak. Za vady vylučující zvířata z chovu se však považuje předkus i podkus.
Publikováno 27.5.2005. 2001, pro Pes přítel člověka (nekráceno), uveřejněno se souhlasem autorky.