Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Chov špiců

Barevní vlčí špicové?

Britta Schweikl-Ecklmayr

V USA - zemi s největší populací plemen na světě - byla během minulých let vážně diskutována otázka barevných keeshondů. Bohužel mnoho chovatelů a majitelů si není vědomo historického pozadí problému. Snažila jsem se tedy objasnit situaci pomocí korespondence a osobních diskusí a pokusím se tak vysvětlit „evropský pohled“. Doufám že úspěšně, ačkoli je zde stále mnoho kontroverzního k diskusi. Bohužel doposud neexistuje žádné oficiální stanovisko k problému z Německa (země původu keeshonda/vlčího špice).

Tři keeshondi
Tři keeshondi

Téměř před čtyřmi lety se na východě USA narodil vrh keeshondů složený ze čtyř štěňat, která měla být „normální“ - matka byla úspěšná fenka; otec, kterého jsem osobně viděla při návštěvě Floridy v roce 1992, velmi působivý pes. Ale přesto došlo k malému překvapení: jen jedno z dětí, fenka, bylo vlkošedé, ostatní (pejsci) byli krémoví s namodralou kůží a načervenalými konečky chlupů (nikoliv albínové, ale dobře pigmentovaní). Po shlédnutí fotografií jsem nemohla věřit svým očím. Byli tady znovu, ti „jinobarevní velcí špicové“ kteří existovali v Německu až do doby krátce po druhé světové válce. Jenomže američtí keeshondi se vyvíjeli odděleně od kontinentálních vlčích špiců a to už před padesáti lety, jak to tedy bylo možné? Barevní keeshondi (to jest keeshondi s barvou jinou nez vlkošedá, narození ve vrhu normálních rodičů) nebyli pro Američany v té době ničím novým. Bylo všeobecně známo, že v některých liniích se čas od času narodilo černé štěně (to stejné se stávalo v Kanadě) a dokonce se objevila i bílá štěňata. Tito barevní psi nikdy neměli snadný život. Někteří chovatelé je „odstranili“ jako faux pas a příště změnili krycího psa. Někteří barevní psi měli sice do života lepší start, ve zkouškách poslušnosti prokázali že jsou skutečnými keeshondy, vyhráli všechny ceny které vyhrát šly, ale podporu majitelů šedých psů, kteří se nad těmito „mixy“ jen podivovali, si přesto nezískali... Nikdo se o barevné keese pořádně nestaral, až se jim začala věnovat diskuse ve Spojených státech a s ní začal i zmatek.

Zpět ke kořenům...

Pojďme se vrátit do Německa k začátkům špicího plemene. První oficiální standard měl daleko do dnešního systému pěti velikostí a barevných variet. Existoval jen takzvaný „Gross spitz“ a „Klein spitz“ (velký a malý špic). První s velikostí 40 cm a více, druhý s velikostí 28 cm nebo menší. Uznávané barvy pro obě velikosti byly „wolfsfarbig“ (vlkošedá), „schwarz“ (černá), „weiss“ (bílá) a „andersfarbig“ (jiné barvy)... a to je právě to co nás zajímá! Od začátku měl výjimečnou pozici Wolfsspitz (jméno pro vlkošedého velkého špice). Byl nejpopulárnějším z velkých špiců, předával dobře svoji vlkošedou barvu a také byl poněkud větší a silnější. Navíc měl luxusnější srst. Díky všem těmto atributům byl, a dodneška je, populárnější než jiní velcí špicové. Ale pojďme se podívat na barvy. Standard definuje „vlkošedou“, „černou“, „bílou“ a konečně „jiné barvy“, o nichž říká: "Všechny barvy jiné než předtím zmíněné, také strakatá... Strakatí jsou bílí špicové s barevnými znaky, ale ne jednobarevní jedinci s bílýma nohama, bílou skvrnou na hrudníku nebo s bílou lysinkou." Proto i hnědá barva patřila mezi "další barvy". A můžeme vidět, že možné bylo opravdu cokoli. Žádná barva nebyla považována za chybu, dokonce ani jednobarevní špicové s bílými znaky (ačkoli samozřejmě byly preferovány ostatní barvy).

Už od začátku se vedly diskuse o "jiných barvách". Tyto barvy měly své favority i oponenty dokonce ve výboru spolku Verein für Deutsche Spitze (založený v roce 1899). V roce 1906 bylo rozhodnuto uznat všechny barvy. Ale jaká byla realita? Detailní situaci je nemožné popsat, protože mnoho záznamů, dokumentů a plemenných knih je ztraceno (nicméně já stále pokračuji v hledání!). Proto je možné říci (s rezervou) o chovu špice do konce druhé světové války následující: "jinobarevní" velcí špicové byli vzácnou okrajovou varietou až do čtyřicátých let. V plemenné knize z roku 1932 byli vedle 9 čistě bílých, 33 čistě černých a 59 vlkošedých registrováni jen 2 "brownish-greys", tedy vlkohnědí (celkem 103 velkých špiců). V roce 1936 byli mimo 11 černých, bílých a šedých špiců zapsáni opět jen 3 vlkohnědí. Jeden z nich byl "Stropp von Lauerhaas" (narozen 14. srpna 1932), který je popsán v legendární knize "The Keeshond" od Alice Gatacre (1938) tímto způsobem: "... krásný typický špic, ale velmi neobvyklé barvy. Jeho krycí srst byla světle oranžová a jeho podsada světle krémová. Velmi zarážející a velmi atraktivní." Pro zajímavost: tento popis je přesným obrazem štěňat narozených v USA v roce 1991! Oba Stroppovi rodiče byli vlkošedí, kdežto jeden praotec byl černý. Stropp byl také používán jako krycí pes. Což je možná příčina toho, proč "barevní" zaznamenali na krátký čas velký boom.

Kendrick a Konstant van Zaandam
Kendrick a Konstant van Zaandam

V této době bylo absolutně obvyklé křížit černého a šedého špice. Čistě černých linií bylo jen velmi málo, kdežto čistě šedých mnoho. Po této stránce ještě neexistovaly žádné chovatelské předpisy. Separace jednotlivých barev začala o hodně později. Křížení velkého černého špice a vlčího špice bylo povoleno až do šedesátých let. Bílý velký špic byl v podstatě chován odděleně, jen s několik málo výjimkami. Můžeme říci že vlčí špic/keeshond a velký černý nebo hnědý špic jsou tak blízce příbuzní, že na ně můžeme pohlížet jako na jedno plemeno (dnešní FCI standard pohlíží na německého špice jako na jedno plemeno s pěti velikostními varietami, z nichž největší vlčí špic je následován velkým špicem, středním, malým a trpasličím - posledně jmenovaný je ekvivalentem Pomeraniana.) Jednou barevnou varietou v minulosti byl i velký černý špic s šedýma nohama. Byl sice registrován jako vlčí špic, ale díky barvě byl v kruhu vlčích špiců bez šance. V psích novinách "Der Hund" (4/1944) se můžeme dočíst, že na tyto psy by mělo být nadále pohlíženo jako na velké špice srovnatelné s dalšími barvami a že by měli být doporučováni pro křížení s velkým černým špicem, protože mají v podstatě jejich barvu, ale lepší substanci a velikost. Také zde byla zajímavá výzva chovatelům: měli uvést, kdy se narodila bílá nebo hnědá štěňata ve vrhu z křížení vlčích špiců/velkých černých špiců, nebo černá štěňata z vlčích rodičů. Chovatelé dostali prémii 10 říšských marek za čistě černá nebo bílá štěňata a dokonce 30 říšských marek za hnědá, krémová, červená a vlkohnědá štěňata!

V roce 1948 bylo v Německu registrováno 1819 (!) velkých německých špiců (vedle 2681 malých špiců). Plemeno bylo v té době velmi populární (dnes je každým rokem registrováno jen asi 200-300 jedinců). V plemenné knize můžeme najít 66 velkých špiců otatních barev, 28 z nich je hnědých. Další byli černí a šedí nebo "brown and beige" (hnědobéžoví), "brown and cream" (hnědokrémoví), "brown-sable" (hnědosobolí) a "orange and cream" (oranžovokrémoví). Nejznámější krémový pes byl "Aron von der Friedburg", který byl úspěšným výstavním a krycím psem.

Situace v Německu po druhé světové válce

Změna ve standardu ("jiné barvy" nebyly již nadále uznávány) je zodpovědná za skutečnost, že v padesátých letech tento pěkný obrázek mizí (což byl problém hlavně pro německého malého špice, který existoval v bohatých barevných varietách) a strakatí nebo krémoví psi najednou nebyli pro chov typičtí. Dnes jsou angličtí chovatelé s těmito exotickými barvami velmi úspěšní, ale v té době se komise tvořící standard rozhodla soustředit na čisté barvy. Tedy bílou, černou, hnědou a vlkošedou (a později navíc, v rázu malého špice, oranžovou.)

The Keeshond od Mrs. Alice Gatacre
The Keeshond od Mrs. Alice Gatacre

Díky změně standardu ovšem nemohly jinobarevní psi zmizet jen tak ze dne na den. Ze skutečnosti, že v plemenných knihách už nebyli registrovaní žádní další, můžeme usuzovat že již zkrátka nedostávali rodokmeny, případně že byli po narození "odstraněni". Barvy jiné než vlkošedá, černá, hnědá nebo bílá byly (a jsou) považovány na výstavách za chybu, s čímž souvisí i nezařazení do chovu. Úsilí bylo napřeno směrem k "čistému" chovu, to jest barvy nebyly připuštěny ke vzájemnému mísení. Pro velké bílé špice to velký problém nebyl, protože již měli oddělenou linii. Kromě toho bylo zřejmé, že vlčí špic a velký černý špic byli navzájem velmi silně příbuzní. Tyto barvy bylo po generace obvyklé křížit z různých důvodů; například pro získání tmavších nebo lépe pigmentovaných psů. Možná byla důvodem také rozdílnost povah. (Říká se, že velký černý špic je ostřejší.) Proto bylo povoleno křížit tyto dvě variety až do šedesátých let, kdežto hnědý se mohl křížit pouze s hnědým nebo černým. Z této doby vystupuje jméno "Fritz von Knusel", na něž narazí každý kdo studuje rodokmeny. Byl to velký černý špic často používaný ve stanici "vom Dornroschengarten" v padesátých a šedesátých letech. Kromě vlkošedých a převážně černých dětí měl také několik bílých štěňat (před několika lety se v Německu v černo/hnědém vrhu znovu narodila bílá štěňata!!). Fritze nacházíme v mnoha liniích dnešního německého vlčího špice jakožto předka psů "Astot von Landsberg", "Arco", a "Britta von der Obstblute" atd.

Ačkoli se velký černý a potažmo i hnědý špic stali koncem šedesátých let velmi vzácnými, křížení s vlčím špicem bylo zakázáno. Až do sedmdesátých let se ve vrzích vlčích špiců objevovala černá či hnědá štěňata, ale nebyla připuštěna do chovu. Dnes je populace černých a hnědých velkých špiců extrémně malá (černí a hnědí špicové mohou být navzájem kříženi u všech velikostí - dědičnost barvev je stejná jako u novofundlanďanů), ale my - chovatelé vlčích špiců a keeshondů - bychom se od nich neměli odvracet, protože jsou posledním potomstvem "jinobarevných" špiců a jsou našim psům více příbuzní než kteříkoliv jiní.

Byla jsem dotazována, zda nevím něco o barevných vlčích špicech z poslední doby. Popravdě by bylo překvapivé (ale pochopitelné), kdyby se na kontinentě narodilo například oranžové štěně. Koneckonců co znamená 20 nebo 30 let v chovu psů? V osmdesátých letech byli v Německu zaregistrováni minimálně dva vlkohnědí (brown-sable) vlčí špicové, oba s předky ze slavné stanice "Fasanenweg", nicméně nebyli příliš sledováni... v každém případě však dokazují, že v chovu psů jsou stále další a další překvapení! Pro zajímavost vlkohnědá barva (stejná jako vlkošedá (wolf-sable), ale namísto černé je víceméně hnědá včetně pigmentace) je známá také u malého špice - několik těchto atraktivních psů se objevilo v bývalé NDR ve vrzích vlkošedých/černých linií.

Anglie

Díky legendární knize "The Keeshond" od Alice Gatacre (napsána v roce 1938) jsme dobře informováni o "barevném chovu" v Anglii. Chov vlčího špice/keeshonda v Anglii se datuje do dvacátých letech. Paní Wingfield-Digby, majitelka slavné stanice "van Zaandam" (která existovala až do sedmdesátých let), jako první importovala keeshondy z Holandska. Vliv těchto prvních importů bývá často přeceňován. Ve skutečnosti jsou opravdovými předky anglických keeshondů hlavně psi z Německa, kteří měli na rozdíl od holandských psů (kde se chov špiců v té době teprve formoval) již několik generací registrovaných předků. Až do roku 1929 přijelo do Anglie minimálně 25 vlčích špiců z čistého německého chovu (někteří z nich se narodili v karanténě) a jen dva z Holandska. Paní Gatacre odhaduje 75 % německého vlivu; osobně si myslím, že to bylo ještě více. Původ "Zaandam" psů lze také vystopovat zpět do německých linií. Hlavní vliv na vývoj plemene měla bezpochyby stanice "Guelder" paní Gatacre. Dovezla asi tucet psů z různých německých linií a prováděla nepříbuzná křížení (outbreeding) stejně dobře jako liniovou plemenitbu a inbreeding (příbuzenskou plemenitbu). "Guelder" keeshondů se narodilo minimálně 363, 89 z nich odchovalo potomstvo. Poslední vrh se narodil v roce 1940. Paní Gatacre znala velmi dobře německou situaci a tak věděla, že keeshond nemusí být nezbytně vlkošedý. Ačkoli zřejmě nikdy plánovaně nechtěla chovat různé barvy, byla zastáncem toho, aby bylo na "jiné barvy" pohlíženo jako na normální keeshondy a aby také tak byli uznáváni.

Miss Wingfield Digby - kennel van Zaandam
Miss Wingfield Digby - kennel van Zaandam

Mezi jejími importy nacházíme černou fenu z Německa a také černého psa odchovaného jí samotnou v Holandsku (odkud původně pocházela). V její knize můžeme mezi řádky číst, že tito psi byli soudobým chovatelům poněkud podezřelí. Paní Gatacre žádala, aby černá a bílá varianta byla uznána Klubem keeshondů; vždyť byla uznána v obou zemích původu (Německo a Holandsko). Její návrh byl však Keeshond clubem zamítnut a tak paní Gatacre rezignovala a připojila se k North of England Keeshond Clubu, který byl tolerantnější. (Když pak téhož roku vystavila dva černé a dva bílé velké špice na Cruftově výstavě, rozhodčí byl z toho malinko popletený!)

Zdá se, že nikdo jiný se o jiné barvy než vlkošedá nezajímal. Když paní Gatacre skončila s chovem, "barevní" zřejmě postupně mizeli. Ačkoli mám všechny zápisy keeshondů z anglického Kennel klubu od roku 1923 až do dneška, příliš mi to nepomáhá, protože u psů není uvedena barva. Můžeme se jen dohadovat, jestli byl černý velký špic občas zaregistrován anebo ne, protože čas od času bylo štěně pojmenováno "Black ten a ten". Každopádně hlavní částí dnešní populace anglických keeshondů je "Guelder" linie.

Pojďme se ještě vrátit k paní Gatacre. Ve své knize popisuje, že se v Anglii rodila ve vrzích vlkošedých rodičů "barevná" štěňata (černá nebo bílá). Paní Gatacre sbírala zkušenosti s dědičností barev, zvláště s černým genem, ale také s dalšími barvami. Píše o svých předpokladech až k dědičnosti oranžové barvy (viz. "Stropp vom Lauerhaas") a uvažuje i o modré. O modrých keeshondech věděla, sama měla v jednom svém vrhu modrou fenku. Tato "Guelder Bluebell" byla použita v chovu a možná je ještě přítomná v rodokmenech dnešních starších psů. Dohadovala se, že tuto barvu má na svědomí německá linie "van Ziel". Paní Gatacre věděla velmi dobře, že černí keeshondi mohou nést recesivní gen pro hnědou, a proto se domnívala, že tento gen mohl produkovat ve vhodných kombinacích vzácné oranžové keeshondy. Ale jak bychom mohli objevení oranžových keeshondů v Americe v roce 1991 vysvětlit zkušenostmi z Anglie z roku 1937?

Pátrání po „barevných“ v Americe - a jejich budoucnost

Když v říjnu 1991 přišel v USA na svět vrh čtyř keeshondích štěňat, všechno mělo být jako obvykle. Děti byly průměrné velikosti, velmi pěkně vyvinuté a typické pro plemeno. Pocházely z normální liniové plemenitby (synovec/teta). Nic mimořádného, není-liž pravda? Chyba! Právě naopak, tři pejsci nebyli vlkošedí jako jejich sestra, ale krémoví a oranžoví. Úplně stejně, jako německý špic Stropp von Lauerhaas, kterého popsala paní Gatacre a který se narodil v roce 1932.

Ch. Foxfair's Persuasive Friend
Ch. Foxfair's Persuasive Friend

Obdržela jsem kopii rodokmenu štěňat a byla požádána o vyjádření názoru k této záhadě. Momentálně nikdo nemůže vysvětlit, kteří psi tuto barvu ve skutečnosti předávali. Samozřejmě že kniha paní Gatacre je známa i v Americe a tak závěr zněl: je to "vina" anglických importů. Jméno podezřelého předka bylo Am/Eng Ch. Keesland Fisherman (narozen v roce 1979), jenž se objevuje v rodokmenu tohoto vrhu jako pradědeček a prapradědeček. Moderní angličtí chovatelé však odpovídali, že po tomto psovi žádné štěně s barvou jinou než vlkošedou neměli. A já také věřím, že starý dobrý "Fisherman" nemůže být viněn, protože jsem si povšimla ještě jiného jména: Am/Can Ch. Racassius of Rhinevale. Ten byl rovněž importován z Anglie, ovšem mnohem dříve (v roce 1968) a proto je v původu štěňat mnohem dále. Samozřejmě že ani to nemůže záhadu dokonale vysvětlit. Angličtí předci Racassiuse pocházeli z velmi známé krevní linie používané mnoha chovateli. Například stanice "Ledwell" byla založená na jeho dvou sestrách a používala je k silné liniové plemenitbě. Racassius samotný byl velmi často používán jako krycí pes v USA a jeho nejslavnější syn Am Ch. Foxfair's Persuasive Friend se objevuje v bezpočtu rodokmenů. A nikdy se žádné "další barvy" neobjevily... !?

Možná musíme jít ještě dále. Většina amerických keeshondů pochází z anglických importů z třicátých let, v pozdější době ještě přišlo osvěžení v podobě několika psů z Holandska. Paní Gatacre se zmiňuje o 20 prvních dovozech, z nichž někteří pocházeli z její stanice "Guelder" a ostatní z dalších stanic s německým původem. Proto by tito první dovezení keesové mohli být nositeli jiné než vlkošedé barvy. Bylo by však možné, aby se gen doslova propašoval přes 15 nebo 20 generací aniž by se projevil?

Nic není nemožné. Důkladnějším studiem bychom mohli získat více informací (chystám se koupit americkou plemennou knihu!), možná byli "barevní" chováni i jinými chovateli. Do té doby jsou všichni vlčí špicové a keeshondové, kteří nejsou vlkošedí, v obtížné situaci. Americký i anglický standard zakazuje čistou bílou a černou a ve FCI standardu je vlčí špic pouze vlkošedý, kdežto poněkud menší varianta nazvaná velký špic může být pouze bílá, černá nebo hnědá.

Ch. Racassius of Rhinevale
Ch. Racassius of Rhinevale

Přesto pokud se někdy objeví "barevné" štěně ve vrhu vlčích špiců/keeshondů, bylo by lepší, kdyby se narodilo v Anglii nebo Americe. Ačkoli tito barevní psi jsou považovaní za nestandardní, nikdo nemůže chov na nich zakazovat. Neexistují zde totiž žádné chovatelské předpisy a člověk dostane bez problémů rodokmen pro čistokrevná štěňata po čistokrevných rodičích (stejného plemene samozřejmě!). "Barevní" by tedy byli pouze diskriminováni na výstavách. Měli by proto najít někoho, kdo se o ně bude starat, sbírat informace, koupí si černého, bílého nebo "jinak barevného" keeshonda a bude je chovat s vlkošedými keeshondy z barevných linií. Je také možné získat importy nepříbuzných linií velkých špiců z kontinentu, což bych viděla jako velmi příznivou situaci pro dobrý genofond. V otázce dědičnosti barev by mohly pomoci zkušenosti anglických chovatelů malých a středních špiců, stejně tak staré plemenné knihy. Ale - kdo by to všechno dělal?

Osobně jsem toho názoru, že by byla škoda, kdyby barevní keeshondi znovu zmizeli. Existovali v třicátých a čtyřicátých letech a nyní se znovu zrodili jako "Fénix z popela"; bez jakékoliv pomoci chovatelů a přemožených generací výstavních jedinců, spíše jako přeživší prvotní keeshondové dávných dob. Černá, bílá nebo jinobarevná štěňata ve vrzích šedých keeshondů nejsou žádné nové plemeno. Nemůžeme se proto ptát zda je potřebujeme či ne. Naštěstí názor na chov čistokrevných psy se změnil. Lidé se stávají více snášenlivými k menšinám (možná jsme se konečně poučili z historie?). V některých zemích více, v jiných méně. Možná tvrdé chovatelské předpisy a pravidla už v budoucnu nebudou existovat. V zájmu barevných keeshondů doufám, že chovatelé si je udrží, protože tito psi jsou normálními zástupci plemene a z genetického hlediska mohou být velmi hodnotní pro genofond.

Publikováno 11.10.2004. Zdroj: JabberwocKEES Vol. 4, No. 3, 1995, překlad Magdalena Čižmářová.

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.