Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Chov špiců

Pomeranian versus Německý trpasličí špic

Miroslav Černohorský (lvi.domov@seznam.cz)

Dlouho jsem váhal, zda napsat tento článek, ale čím dál více lidí se mě ptá, co to vlastně pomeranian je, jak vypadá, jaké jsou mezi ním a německým trpasličím špicem rozdíly. Dále mě k tomu vedly i dvě skutečnosti: za prvé je to skutečnost, že čím dál více čtu inzeráty, kde je napsáno: "Prodám štěňátka německých trpasličích špiců - Pomeranianů..." Noví zájemci o koupi štěněte pak marně tápou, co že to vlastně chovatelé nabízejí. Druhá skutečnost je ta, že někteří chovatelé německých trpasličích špiců snad z neznalosti standardu nebo i záměrně píšou do inzerátu a nabízejí štěňátka pomeranianů, neboť jsou líbivější, je o ně větší zájem a tudíž se i lépe prodávají. Viděl jsem i několik fotek u těchto inzerátů a mohu konstatovat, že tak opravdu štěně pomeraniana v žádném případě nevypadá. To již nechci raději polemizovat o fotkách dospělých jedinců.

Planeta zvířat č. 1/2006
Planeta zvířat č. 1/2006

Rozdíly v exteriéru u obou těchto plemen jsou dosti markantní a na první pohled viditelné i u štěněte, takže si myslím, že i zájemce-laik by měl při odběru poznat, zda kupuje štěně německého trpasličího špice nebo pomeraniana.

Jak německý trpasličí špic tak i pomeranian má svůj standard. Pomeranian se vyznačuje úplně jinou stavbou těla - kostry, která je silnější, kvadratická postava se silnými, krátkými končetinami. Ocas vysoce položen na hřbetě, co nejvíce směrem k hlavě. Kdežto stavba těla trpasličího špice je jemnější konstituce, s tenkými končetinami. Hlava pomeraniana je spíše kulatějšího tvaru s krátkým čenichem, s výrazným stopem, uši masivnější. U trpasličího špice je to hlava spíše klínovitá, čenich delší s nevýrazným stopem, uši tenké a zašpičatělé. U pomeraniana je velmi důležitá bohatá hustá podsada, která právě z něho dělá takového "plyšáčka". U trpasličího špice spíše převažuje srst delší, s více pesíky.

To jsou jen snad ty hlavní rozdíly, které spatřuji u těchto dvou plemen já. Samozřejmě by se našlo ještě více detailních rozdílů, ale myslím si, že pro nového zájemce by to mohlo stačit.

Bohužel u nás se ještě zatím standard pomeraniana neuplatňuje a tak pomeranian soutěží na výstavách v jednom kruhu spolu s německým trpasličím špicem. Vždy pak záleží na rozhodčím, který typ upřednostní jako vítěze. Mohu říci, že v mnoha evropských zemích na mezinárodních výstavách se výsledky značně liší a vždy záleží na oblibě toho či onoho typu. Věřím však, že přijde doba, kdy se tyto dva odlišné typy rozdělí a budou se posuzovat samostatně, neboť čím dál více evropských chovatelů a klubů pomeranian o to usiluje. Nebude pak zbytečných tahanic a hádek jak na výstavách, tak v klubech.

Vše záleží na Německém kynologickém svazu a Klubu chovatelů špiců, zda toto rozdělení povolí, neboť německý špic je jejich náhodní plemeno, uznávané FCI. Pomeraniana vlastně z německých špiců prošlechtili Angličané, z Anglie se pak dostal do Ameriky, kde byl ještě více prošlechtěn. Několik podobných plemen se tak, již k jejich prospěchu, rozdělilo. Namátkou uvedu anglický kokršpaněl versus americký kokršpaněl, nebo nyní akita-inu versus velký japonský pes. Snad to co nejdříve Německý kynologický svaz pochopí a uzná za vhodné tento akt udělat. Jinak se může stát do budoucna, že německý trpasličí špic bude pozvolna přecházet do ústraní na úkor pomeranianů, neboť ti čím dál více získávají pro svůj líbivější vzhled mnoho obdivovatelů a zájemců. Vždyť i němečtí chovatelé čím dál více importují typické pomeraniany z USA. S mnoha chovateli v Německu jsem v kontaktu. I oni by to uvítali, ale někteří vedoucí funkcionáři zatím o tom nechtějí slyšet, (viz některé jednání evropských chovatelských klubů špiců). V žádném případě nechci německé trpasličí špice odsuzovat, neboť i já je zatím sám chovám, každé z těchto dvou typů má své klady i zápory, své kouzlo i obdiv a každý milovník psů si najde to své plemeno.

Planeta zvířat č. 12/2005
Planeta zvířat č. 12/2005

A nyní něco ještě k mému chovu: chovem špiců se zabývám již 15 let. Moje první fenka (Irmie z Malebného Povltaví) byla z českého chovu - typická představitelka německého trpasličího špice. Jak jsem čím dál více jezdil po výstavách, hlavně mezinárodních, začal se v kruhu objevovat úplně jiný typ špice, prošlechtěnější jak v postavě, tak v srsti. Byli to vesměs zahraniční vystavovatelé, kteří tyto jedince dováželi buď z Anglie (lehčí - jemnější typ pomeranian) nebo z Ameriky (silnější - robustnější typ pomeranian). Proto mě to stále více zajímalo a čím dál více jsem obdivoval tento typ. Začal jsem více jezdit po evropských výstavách, včetně světových, a získávat kontakty na tyto chovatele. Musím však podotknout, že ne všichni jedinci pomeranianů se vyznačují správným typem. První pomeraniany jsem dovezl v r. 1992 z Dánska. 2-letou fenku oranžové barvy (Soffie's Jessica) a 4-letého psa tmavě oranžové barvy (Tiniest Toy's Chas), který byl dovezen do Dánska z USA. Hodně jsem s nimi jezdil po výstavách, s velkým úspěchem. Bohužel fenka mi nikdy nezabřezla a pes neuměl krýt. Bylo to pro mě veliké zklamání, investoval jsem do toho spoustu peněz, ale to už je snad úděl - riziko každého chovu určitého plemene.

Neodradilo mě to a dovezl jsem z Polska moc pěkného krémového pejska anglicko-americké krevní linie (Kontrapunkt Na Zyczenie), který již potomstvo měl. Pak to ještě byla vlkošedá fenka z Německa (Stugerd's No-No Nanette at Cygal) a vlkošedý pejsek ze Švédska (Noble Art Daystar at Domor). Tito všichni importovaní jedinci se již vyznačovali typem pomeranian - lehčí jemnější typ. Pořád to však ještě nebylo dle mých představ a proto jsem začal shánět kontakty na americké a kanadské chovatele. Mohu však říci, že ne všichni vám vyjdou vstříc. Začal jsem také odebírat americké časopisy o pomeranianech a z toho vybírat, které krevní linie by byly vhodné do mého chovu. Dovézt pomeraniany však z USA či Kanady bylo pro mě finančně nedostupné. Rozhodl jsem se, že zkusím vybrat moje nejlepší feny v typu pomeranian a zaslat je na krytí kvalitním psem do Kanady. Bohužel první krytí se nepovedlo a tak jsem to musel opakovat ještě jednou. To již bylo úspěšné a mohu teprve nyní říci, že po 15 ti letech chovu se mi z této krevní linie rodí typičtí pomeraniani. Čeká mě ještě hodně chovatelské a genetické práce v upevnění tohoto typu se zaměřením na čistě oranžovou a krémovou barvu. Důležitou roli v mém chovu samozřejmě bude hrát i zdraví těchto jedinců a co nejvíce eliminovat vady exteriérů. U nás je to se zařazením do chovu velmi přísné a jedinci s vadami (fontanela, chybějící řezáky, špatný skus atd.) jsou vyřazování z chovu. V amerických chovech je zase kladen více důraz na typ pomeranian a například jedinec s pěti nebo čtyřmi řezáky, s fontanelou a výškou až 28 cm (u nás je to výška do 22 cm) vyhrává na jejich výstavách nejvyšší tituly. Bohužel získat v Americe amerického šampióna je mnohem, mnohem snadnější než u nás docílit titul interšampiona.

A co říci závěrem: věřím, že po přečtení tohoto článku, spolu s fotkami jak typických pomeranianů tak německých trpasličích špiců, si již každý udělá představu, jaký je mezi nimi rozdíl a pro které plemeno se rozhodnout. Netvrdím, že jsem jediným chovatelem pomeranianů u nás, ale dalo by se nás spočítat na prstech jedné ruky. Doufám však, že nyní někteří chovatelé německých trpasličích špiců budou jen nabízet krásná štěňátka trpasličích špiců a ne se záminkou typu pomeraniana. Rád uvítám každého, kdo má vážný zájem o plemeno pomeranian. Více na mých stránkách http://www.stenata.cz/spic/.

Publikováno 10.1.2006. Uveřejněno se souhlasem autora, článek také vyšel v časopise Planeta zvířat č. 1/2006.

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.