Špic v ČR - Spicove.cz

Zde se nacházíte: Chov špiců > Historie

Pomeranian dříve a nyní

Sarah Christie

Ohlédnutí za vývojem a popularizací jednoho z nejoblíbenějších plemen v USA.

Ch. Flashaway Dara
Ch. Flashaway Dara byl zakládajícím plemeníkem v ranných 20. letech jak ve Spojených státech, tak v Anglii.

Okouzlující výraz a přepychové osrstění pomeraniana připomíná na první pohled dětskou plyšovou hračku, nicméně předci tohoto populárního trpasličího plemene mají k hračkám daleko. Pomeranian sdílí společný původ s velkými severskými psy: aljašským malamutem, samojedem a sibiřským hasky. I když vyhrát smečku pomeranianů Iditarod se vám nikdy vidět nepodaří, přesto si tito malí pejsci stále zachovávají řadu charakteristických rysů jejich arktických předků.

Ledové kry Laponska a Islandu byly domovem silných saňových psů, kteří hráli po staletí důležitou roli v kultuře a přežití původních obyvatel. Tito skandinávští příbuzní vlka se zalíbili průzkumníkům a cestovatelům, kteří je posléze dovezli do jižních zemí.

V Pomořansku, drsném a krásném kraji mezi východním Německem a západním Polskem, existoval výběrový chov, právě z nějž nakonec vzešel pomeranian. Původní předchůdce dnešního špice, který tvořil mezistupeň mezi psy saňovými a společenskými, byl střední velikosti a vážil okolo 25 až 30 liber. Značně připomínal současné italské špicí plemeno, Volpino Italiano. Srst, zdaleka ne tak přepychová a dokonale načechraná jako u dnešních pomů, byla tvrdá, lesklá a nejběžnějšími barvami byly čistá černá nebo bílá. Díky své otužilosti, která jej předurčovala k životu těžce pracujícího psa, byl tehdejší špic používán k pasení dobytka a hlídání domovů a majetku svého majitele.

Miláček vládnoucí třídy

Původní pomeranian zcela ovládl srdce manželky krále Jiřího III., anglické královny Charlotty pocházející z Německa. S tímto plemenem se poprvé setkala v roce 1767 během své cesty po Itálii a později dovezla párek pomíků do Anglie. Phoebe a Mercury se stali miláčky dvora a často pózovali na portrétech společně s královskou rodinou. Vnuk královny Charlotty, který se později stal králem Jiřím IV., měl neobvyklého černobíle strakatého pomeraniana. Jeho vyobrazení potvrzují, že pomíci v této době byli znatelně větší než moderní verze plemene, která připomíná spíše Volpina nebo malého špice.

Britská královská rodina ovšem nebyla jedinými panovníky, které pomeranian uchvátil. Josephine Tascher de la Pagerie, Napoleonova manželka a císařovna Francie, vlastnila několik maličkých pomů. Po rozvodu s Napoleonem v roce 1810 odešla do Reuil-Malmaison, kde byla portrétována ve společnosti psů velmi připomínajících právě špice.

Díky vzhledu lištičky, přepychové srsti a stále pozorné osobnosti tohoto malého pejska není těžké pochopit, proč se toto plemeno stalo populárním jak mezi vládci, tak mezi prostými občany. Každopádně ohromná zásluha za významné zvýšení popularity plemene a řízení chovu patří vnučce královny Charlotty, královně Viktorii. Koncem 19. století svou vášní pro chov pomeranianů zvedla jejich popularitu u široké veřejnosti stejně tak, jako to se to ve století dvacátém podařilo královně Alžběta II. u velškorgi.

Stejně jako její babička před více než 100 lety, objevil Viktorie pomeraniany při cestování po Itálii. Nepochybně znala tehdejší anglické pomeraniany, ale během výletu do Florencie ji okouzlila jejich italská varieta a koupila si zde krásného červeného pejska jménem Marco. Marca a několik dalších fen si odvezla s sebou do Anglie a začala se vážně věnovat jejich chovu. Tito italští psi byli poněkud menší než tehdejší angličtí pomíci; královský psinec produkoval psy dokonce natolik odlišného vzhledu, že pro ně byla vyhlášena samostatná kategorie na psích výstavách.

Tím, že aktivně vybírala stále menší a menší jedince, snižovala královna Viktorie velikost svého chovu z původních 30 liber začátkem až na 15 liber koncem její vlády. Zemřela v roce 1901 s oblíbeným pomeranianem jménem Turn po boku. Nadšení královny Viktorie pro toto plemeno pomohlo v roce 1870 vydobýt uznání pomeranianů anglickým Kennel Clubem. V 80. letech 19. století se začali pomové objevovat i ve Spojených státech a americký Kennel Club (AKC) plemeno oficiálně uznal v roce 1900.

Přes oceán

Přelom 19. a 20. století znamenal pro pomeraniany novou éru. Čím více bohatých britských a amerických chovatelů cestovalo do zahraničí, tím více se stávalo plemeno viditelnějším. Během této doby se také objevilo více barevných variant včetně vlkošedé, čokoládové, modré a samozřejmě široké palety červené a oranžové. Na samém počátku 20. století zažil vzrušující výstavní debut ve Spojených státech exoticky oranžový anglický šampion Mars. Díky němu a jeho synovi, rovněž šampionovi, jménem Gold, se oranžová srst stala ohromnou módou a od té doby je zároveň nejpopulárnější barvou pomeraniana.

Ch. Little Emir
V roce 1929 vyhrál Ch. Little Emir Best in Show na Morris and Essex Show v New Jersey, čímž se stal jedním z nejúspěšnějších psů v 30. letech.

První pomeranian zapsaný AKC v roce 1898 byl pes jménem Dick. The Pomeranian Club of America byl založen o dva roky později (v roce 1900), kdy byl zároveň AKC oficiálně přijat standard plemene. První speciální výstava se konala v roce 1911.

Netrvalo dlouho a tito inteligentní a oddaní psi ovládli srdce americké veřejnosti. Jednou z nejaktivnějších dovozců pomeranianů byla neobyčejně zámožná massachusettská chovatelka Viola Proctor. Svoji stanici "Radiant" si založila už v ranných létech dospívání a v importech a chovu šampionů pokračovala až do 40. let. Pomíci byli již ve 20. letech běžným obrázkem na výstavách všech plemen a nebylo nijak neobvyklé, že tato okouzlující malá zvířátka získala už tehdy i Best in show.

Všeobecný zájem o pomeraniany rostl na obou kontinentech. V 30. letech se pomíci mohli několikrát pochlubit nejvyšším množstvím přihlášek na největší britskou výstavu šampionů - Crufts! V roce 1929 vyhrál pes Ch. Little Emir Best in show na prestižní Morris and Essex Show v New Jersey. Šlo o největší a nejváženější psí výstavu v zemi se špičkovými rozhodčími a těmi nejlepšími psy, která se konala v luxusním sídle Geraldine Rockefeller. Vítězství na ní se dalo přirovnat k zisku BIS z Westminsteru (americká obdoba Crufts, tj. nejprestižnější americká výstava).

Chovatelkou a majitelkou Little Emira byla jedna z nejpřednějších chovatelek té doby, paní Vincent Matta z Astorie ve státě New York. Little Emir je dosud mnoha chovateli považován za jednoho z nejlepších pomů, kteří kdy žili. Není pochyb, že právě jeho hvězdná kariéra pomohla umístit plemeno v Americe do samého středu dění. Mezi lety 1927 a 1930 získal Little Emir 9 BIS a 23 Best in group.

Little Emir odešel na zasloužený odpočinek v roce 1930 a hned následujícího roku se Ch. Sealand Career stal prvním pomeranianem, který vyhrál Toy skupinu na Westminsteru. Tento pes, importovaný paní Proctor, získal na Westminsteru následujícího roku ještě BOB. Tato jednoznačná vítězství pomohla podpořit období popularity plemene, která měla za následek velké pokroky směrem k vývoji moderního standardu. Průměrná velikost klesla k cca 8 librám a byly uznány dvě oddělené varianty: těžší než 8 liber a lehčí než 8 liber. V této době zároveň srst získala svou charakteristickou hustou, plyšovou a luxusní nadýchanost, tak jak ji známe dnes.

Pan Derial Jackson z Kolumbie v Jižní Karolíně získal svého prvního pomeraniana v roce 1934, když měl 12 let. Od té doby nejenže pomíka vždy vlastnil, ale zároveň se věnoval bádání nad vývojem plemene a udržoval o něm rozsáhlé záznamy. Korespondoval pravidelně s těmi nejlepšími chovateli a handlery a pozorně sledoval kariéru vítězných psů. Mnohými je považován za amatérského historika Pomeranian Clubu of America a jako takový vzpomíná na prvotní rozkvět plemene v Americe: "Pomeranian měl v naší zemi velmi dobrý start." říká Jackson. "Mnoho prvních chovatelů a nadšenců bylo vcelku zámožných a mohli si dovolit importy a chov jen toho nejlepšího. Chov psů byl tehdy módní záležitostí a oni jej brali velmi vážně."

V 30. letech se pomeranian dostal do AKC Top 10 - těsně za pekinézem jakožto jediným dalším trpasličím plemenem na seznamu. Jackson vzpomíná, že v této době většina kvalitních psů vážila asi okolo 5 liber. "Pokud byli někteří menší, začínali mít zdravotní problémy." říká Jackson. "Ovšem lidé, kteří tvrdili že mají např. 4 librové psy, měli obvykle stejně 5 nebo 6 librové."

Ch. Sealand Career
Ch. Sealand Career byl první pomeranian, který vyhrál BIG na Westminsteru - rok 1931.

První chovatelé pomeranianů brali zušlechťování a udržování standardu opravdu vážně a tak vysoce kvalitní chovné linie uznávané v období po druhé světové válce ve svém důsledku ovlinily nejlepší psy dnešní doby. Jackson uvádí, že jedním z nejzásadnějších ranných chovatelů byla paní Isadore Schoenberg ze San Antonia v Texasu. Paní Schoenberg ve své stanici "Aristic" odchovala mnoho šampionů - sama osobně vystavovala a získala šampionát pro 72 psů! Paní Schoenberg byla jednou z prvních prominentních chovatelek, které posílaly své psy na výstavy a chov do tak vzdálených míst jako je Boston a New York. "Její psi měli ohromný vliv na dnešní pomeraniany," říká Jackson. "Měla nejen produktivní stanici, ale také odchovávala nesmírně kvalitní psy." Paní Schoenberg začala se svým chovným programem v ranných 30. letech a v chovu pokračovala až do své smrti o 30 let později.

Pravděpodobně nejvýznamnější pes, kterého paní Schoenberg odchovala, byl známý Ch. Wee Pepper Pod. Ačkoli nebyl příliš vystavován, získal několik titulů Best in Show, ale jeho přínos plemeni spočívá v roli chovného psa. Wee Pepper Pod se stal otcem více než 20 šampionů, z nichž sedm získalo BIS. Jeho rodokmen zanechal nesmazatelný otisk na šampionech posledních desetiletí.

V roce 1937 založila paní Ruth Beam slavnou stanici "Great Elms" v Pinewoodu (Severní Karolína), který dodnes stále odchovává šampiony. Paní Beam založila svůj chovný program na využívání krevních linií z obou zmíněných stanic chovatelek Schoenberg a Matta (stejně jako další chovatelka Margaret Tankersely se svojí stanicí "Dixieland"). Great Elms je v současné době nejdelší dobu nepřetržitě fungující stanice v Americe a pan Jackson považuje paní Beam za "První dámu pomeranianí říše". Její první odchovaný šampion, Ch. Great Elms Little Timstopper, který získal šampionát v roce 1950, byl ve své době otcem více než 30 šampionů. Paní Beam je stále aktivní v chovatelských kruzích a psi pocházející ze stanice Great Elm jsou stále uvádění na předních místech v rodokmenech mnoha nynějších šampionů.

V 30. letech bylo také importováno z Anglie mnoho prvotřídních psů. Jedním z nejvlivnějších zakládajících krycích psů byl Ch. Flashaway of Dara. Flashaway byl mnohonásobný vítěz nejen doma v Anglii, ale ve Spojených státech pokračoval ve získávání AKC šampionátu vítězstvím na několika důležitých výstavách. "Byl velkým přínosem pro plemeno," říká Jackson. "Najdete ho v zadní části rodokmenu téměř každého vystavovaného psa, který dnes vítězí na výstavách."

V roce 1938 paní Matta importovala anglického psa jménem Sealand Moneybox za tehdy ohromující částku $2,500, což byl tehdejší rekord. Moneybox se nejenže stal AKC šampionem, ale hned během své první výstavy na půdě Spojených států, na Westminsteru, byl jmenován Best of Breed a druhým ve skupině. Ch. Sealand Moneybox nebyl v plemeni nikdy poražen a 13 krát získal titul Best in Group. Byl jedním z nejdůležitějších plemeníků 40. let, krycí poplatek tehdy činil $25. Dříve se přeprava krycího psa nebo feny ke krytí realizovala především vlakem, což bylo ovšem velmi nebezpečné. Zpoždění, řídká spojení a omezená hustota tratí znamenaly pro transport psů minimálně nevýhodný obchod. Pro většinu chovatelů bylo mnohem snadnější chovat a vystavovat v rámci svého bydliště. Nicméně pokroky v letectví v kombinaci s charismatickou přitažlivostí Moneyboxe zajistily i mezikontinentální krytí a díky zlepšení genofondu touto cestou chov přežil válečná léta a stále se zlepšoval.

Sealand Moneybox
V roce 1938 byl Sealand Moneybox zakoupen v Anglii za ohromující cenu $2,500 a dovezen do Spojených států.

"Paní Matta udělala pro import nejlepších pomů do Ameriky víc než kdokoliv jiný," říká Charlotte Creed, viceprezidentka z Pomeranian Club of America. Paní Creed nedávno dokončila historický výzkumný projekt o změně standardu v roce 1996. "Vliv paní Matta na vývoj plemene nemůže být nikdy přeceněn. Pomeranian je na dnešní úrovni díky ní a dalším prvním chovatelům, kteří měli zájem na zlepšování chovu."

Poválečný chov

Pomeranian byl po 2. světové válce miláčkem Ameriky. Čím víc se předměstí rozpínala z měst, tím víc se stávalo běžnějším vlastnictví psa. Mít čistokrevné plemeno už nebylo pouze výsadou elity a pomeranian byl přímo ideální pro život mezi střední třídou. Plemeno sice sestoupilo z AKC Top 10, ale stále zůstávalo mezi nejpopulárnějšími v Toy skupině. Zapálené chovatelky Elsie Sivori, Dorothy Husted, Nancy Buckley a Elsie Blum obnovily v 50. letech činnost Pomeranian Clubu of America, který během války přestal fungovat. Tato skupina chovatelek revidovala AKC standard, obnovila národní speciální výstavu a podpořila začátek vydávání National Pomeranian Review, klubového časopisu, který poprvé vyšel v červnu 1958.

Jedna z nejvlivnějších stanic poválečných let byla "Bonner" v San Antoniu (Texas). Paní Husted založila svou nesmírně úspěšnou linii na velmi plodném a prosazujícím se Ch. Aristic Wee Pepper Pod. Tento pes se stal otcem úspěšného, maličkého a okouzlujícího výstavního psa a plemeníka Ch. Bonner's Stylepepper Preshus, který získal několikrát BIS. "Bonner" založila na nejlepších krevních liniích blízkých stanici "Aristic" takový chovný program, který byl brzy všeobecně respektován a nakonec vyšlechtila svůj vlastní typ. Krásní pejskové se sladkými tvářičkami, "baby-faces", byly známé jako "Little Bonners" a tento typ byl podle jejich obličejíčků okamžitě rozpoznatelný a velmi vyhledávaný.

Ch. Salisbury Sensation
Neuvěřitelná senzace, Ch. Salisbury Sensation, zpopularizoval pomeraniany ve Spojených státech 30. let.

Kolem San Antonia bylo lokalizováno mnoho z nejlepších stanic, nicméně výjimeční pomíci byli chováni i mimo tuto oblast. Ch. Ryder's Sparkling Gold Nugget v majetku Portera a Vickie Washingtonových z Beverly Hills v Kalifornie se může s 51 Best in Show chlubit označením Nejúspěšnější pomeranian v historii. Nugget byl dokonalým příkladem toho, co se stane když se znamenitá kvalita setká s neomezenými možnostmi. Tento nádherný pes měl štěstí, že jej vlastnili nadšení majitelé s téměř bezednými finančními zdroji. "Při propagaci tohoto psa odvedli opravdu dobrou práci," říká Jackson. "Byl to velmi hezký pes. Majitelé měli navíc ty nejlepší profesionální fotografy a nikdy nevynechali jedinou výstavu."

Další vlivnou chovatelkou poválečného období byla Edna Girardot, majitelka stanice "Scotia" ve Floral City na Floridě. Jeden z jejích největších vítězů byl Ch. Sungold's Gay Cavalier, který před tím, než odešel "dělat štěňátka", vyhrál několik BIG a BIS. Tento pes, nejproduktivnější a nejúspěšnější plemeník všech dob, se před svojí smrtí v roce 1971 ve věku 13 let stal otcem 65 amerických šampionů a 5 zahraničních šampionů.

Významným mezníkem v chovu bylo v 60. letech rozhodnutí AKC povolit black and tan variantu. Díky tomu je nyní mnoho nejlepších psů v zemi zbarveno black and tan; přetím bývali na výstavách diskvalifikováni. První šampion black and tan byl Ch. Lennis's Tar Baby of Great Elm v majetku paní Beam. Stal se otcem a dědečkem řady úspěšných pomeranianů, včetně jeho syna Lennis's Tar Lacy Foxfire s 28 tituly BIS, a vnuka Beb-North Toasted Fudge s 25 tituly BIS. "Pokud by se tehdy standard nezměnil, nikdo by s ním nenakryl," upozorňuje paní Creed. V roce 1996 došlo k další revizi standardu s tím, že tentokrát byly uznány "všechny barvy, znaky a jejich variace...," včetně dlouho očekávaného přijetí žíhané barvy (brindle) mezi uznané barvy.

Koncem 60. let zahájil jeden "Little Bonner" z Dickinsonu v Texasu takovou výstavní a chovnou kariéru, kterou se mohl srovnávat se svým slavným praotcem Ch. Little Pepper Pod. Tento pes se jmenoval Ch. Corn's Duke Dragonfly, majitelkou byla paní Olga Baker (stanice "Jeribeth") a svou první cenu vyhrál už v 7 měsících. Nakonec se stal nejúspěšnějším pomeranianem v zemi po dobu pěti let za sebou (1967-1971). Během své kariéry získal 18 titulů BIS, 42 BIG a 100 BOB. Byl ještě úspěšnější než praotec. Do své smrti v roce 1974 ve věku 9 let se Dragonfly stal otcem více než 30 AKC šampionů. Dragonfly měl tak silné vlohy, že se říkalo, že "bys jej mohl připustit ke kozlovi a stejně bys získal krásně osrstěné pomíky s "Little Boner" tvářičkou."

Ch. Great Elms Little Timstopper
Během 50. let se Ch. Great Elms Little Timstopper stal otcem více než 30 šampionů a jeho potomstvo se ojevuje v rodokmenech dnešních šampionů.

První a jediný pomeranian, který vyhrál BIS na Westminsterské výstavě, byl další pes v majetku stanice "Jeribeth". Ch. Great Elms Prince Charming II získal kýžený titul v roce 1988. Prince Charming (doslova "okouzlujíci"), kterého jeho handler Skip Piazza předvedl jako malou ohnivou kouli jiskřící nadšením a veselím, v souladu se svým jménem naprosto okouzlil publikum. Rozhodčí Michelle Billings prohlásila, že toho dne to vypadalo skoro jako kdyby žádný další pes v kruhu nebyl. "Vždycky když jsem se podívala jeho směrem, stál tam ON jako malý hřebeček," vzpomíná rozhodčí Billings. "Byl to takový malý chlapec," říká majitelka Olga Baker. "Ten den byl výjimečný. Chodila jsem na výstavy psů 40 let, ale nikdy jsem nezažila něco takového. Opravdu ten den změnil historii plemene."

Prince Charming pomohl nastartovat novou vlnu popularity plemene, která v roce 1994 podpořila jeho návrat do AKC top 10. V něm zůstává dodnes, těsně za čivavou jakožto nejpopulárnějším trpasličím plemenem v Americe. Takové množství popularity není ovšem z chovatelské perspektivy nevyhnutelně to nejlepší, protože povzbudí ty, které nezajímá standard a chovají psy jen kvůli prodeji štěňat. Nicméně profesionální chovatelé pomeranianů se snaží zájemce o plemeno vzdělávat a povzbuzovat k zodpovědné chovatelské práci.

Díky tomu, že pomeranian může těžit z praktik zdravého chovu a zodpovědných chovatelů a nadšenců a to po více než 100 let, může být už považován za ustálené a vyvinuté plemeno. V druhé polovině 20. století se zlepšuje zdraví, typ a celková kvalita, kdežto průměr velikosti těch nejlepších psů zůstává stále na 4 až 6 librách. Změny standardu během času naštěstí významně nezredukovaly celkovou velikost pomeraniana, ale dovolily jeho vzhledu správně se vyvíjet. Další úsilí je zaměřeno na přizpůsobení se měnícím se prioritám.

Publikováno 29.3.2006. 2001, Pomeranians Vol. 14 (překlad Magdalena Čižmářová, 2006)

© 2002-2016 Spicove.cz

Tvorba www stránek - FutureXP.net

Veškeré dokumenty a materiály obsažené na stránkách Spicove.cz jsou předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona. Nesmí být použity v jiných elektronických ani tištěných médiích bez výslovného souhlasu autora. Kopírování a šíření obsahu těchto stránek v jakékoli podobě je bez písemného souhlasu autorů nezákonné.