Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Japonští špicové v Čechách
Jana Tomasová (janat@email.cz)
Špic - název plemene, pod kterým si každý z nás umí představit psa s malýma vztyčenýma ušima, špičatým čumákem a typicky neseným ocasem na zádech. Jenže rázů těchto psů bylo vyšlechtěno poměrně dost a to v mnoha různých zemích. Nejznámější a nejrozšířenější je bezesporu německý špic. Známe jeho různé velikosti i barvy, od trpasličích až po vlčí, největší. Z dalších plemen jmenujme japonského špice, italské volpino, amerického eskymáckého psa a další a další. Jenže těchto pár jmenovaných je skoro (pro laika) stejných.
Proč o tom píšu - jsem majitelkou a chovatelkou prvních japonských špiců v Čechách. Toto plemeno mne zaujalo v článku časopisu Svět psů. Neštěkající špic, vyrovnaný, přátelský. Řekla jsem si, že by nebylo na škodu rozšířit špice o další plemeno. Moji "Kačenku" (Kawairashii von der Hausruckhöhe) jsem si dovezla z Rakouska v roce 1997 a začal můj "boj" o místo na slunci mezi německými špici.
První rozčarování přišlo při mém chtěném vstupu do Klubu chovatelů špiců. Prý je to Klub německých (!) špiců a mám se proto obrátit na Klub málopočetných plemen. Nicméně po dotazu na Plemenné knize, kam patříme, nás u špiců přijali. Jenže přišlo další udivení. Na naší první speciální výstavě, kde jsem měla fenku řádně dopředu přihlášenou a včas zaplacený vstupní poplatek, při vstupu do předváděcího kruhu zjistili, že nemají pro toto plemeno rozhodčího! Tak mi byl vrácen poplatek a než jsme jeli domů, vyslechla jsem si za zády od nejmenované poradkyně chovu, že je to stejně jen zparchantělý střeďák. Tak jsem odjela domů s dosti rozhozenou náladou, ale se stále stejným optimismem, že není všem dnům konec.
Jako každý chovatel, tak i já jsem se nemohla dočkat prvních štěňat. Cesty za krycím psem do Rakouska byly neúspěšné a tak jsem si domluvila koupi psa z Německa, na kterého jsem čekala celý rok. Moji Kačce už "táhlo" na čtvrtý rok, když se u nás objevil pes Gary von Snejanka a slečna se tak těšila na miminka, že se začala hárat po třech měsících znovu. V prvním vrhu byla dvě štěňátka: kluk a holka. Naivně jsem si myslela, že Klub přijde na kontrolu vrhu. Vždyť to byla první štěňata japonského špice v Čechách! Marně. Pak jsem pochopila: nemůžou kontrolovat to, co neznají.
V dalším vrhu bylo šest malých bílých kuliček. dva psi a čtyři fenky. Zájemců jsem měla dost a tak jsem neočekávala žádné potíže s prodejem. Jenže ouha: v den odběru mi "zájemci" oznámili, že si to rozmysleli! Mrzelo mě to o to víc, že jsem ve stejném měsíci, jako byl odběr štěňat, čekala sama miminko a střídavě jsem byla chvilku v porodnici (moje slečna se chystala na svět postupně, asi čtyřikrát) a po propuštění jsem připravovala štěňátka k odběru. Každý chovatel to zná - očkování, tetování, vyřizování korespondence. Takže ráno mě propustili domů, že se ještě nic neděje, já naložila doma štěňata a hurá k veterináři. To se opakovalo třikrát. Tento početný vrh mi tedy zůstal doma celý. Podávala jsem inzeráty na všech místech a lidi, kteří volali, mi ve finále řekli, že potřebují psa jen na hlídání a že si raději koupí "obyčejného" špice. Vždyť je to ten samý! Anebo mě zarazilo, když se mě jedna paní zeptala, jestli se může japonský a německý špic křížit!
Možná si dá někdo otázku, proč Klub nepomohl s prodejem tohoto málopočetného plemene. Odpovím: prý je to neprodejné a drahé! Umí někdo přesně určit, které plemeno je drahé a které ne? Zodpovědní chovatelé vědí, že cena, přesná cena, se nedá určit. Pokud se samozřejmě nechová pouze a jedině pro peníze. Ale to už patří jinam. A tak se dostávám k podstatě mého článku. Proč chováme špice s průkazy původu, když jsou to pro lidi vlastně jen dobří psi na dvorek?! Také když se jdete podívat na jakoukoli výstavu, moc špiců tam není. A když, tak jsou to zástupci velkých chovných stanic. A kde je ten zbytek? Na dvorcích? Ve výkupech?
V úvodu jsem napsala, že špicové byli sice šlechtěni v různých zemích světa, ale mají hodně společného. A přesto se liší. Chovám také německé špice malé a vidím rozdíl mezi těmito dvěma plemeny. Je to v povaze a také ve vzhledu. Všichni asiati se vyznačují dobrosrdečností, přátelskou a láskyplnou povahou. A zbytečně neštěkají. Ať je to akita inu, shiba, hokaido. A pro asiaty typické - šikmé oči. Takže ten "zparchantělý střeďák" je cílevědomě šlechtěný špic. Doufala jsem, že bude dobré veřejnosti ukázat plemeno, které je sice takříkajíc známé, ale i jiné. Když jsem viděla fotku nebo obrázek amerického eskymáckého psa, napadlo mě, že kdyby se toto plemeno přivezlo do Čech, označili by ho naši "špicaři" asi taky za zparchantělého. Totéž by platilo asi i pro plemeno italský volpino. Jen se divím, jak rychle zapadl mezi německé špice pomořanský! Také trochu odlišný - kulatý nos, širší hlava, strmé zaúhlení končetin, častá chudozubost - a přesto se v pohodě kříží s německým, který se vyznačuje (vlastně vyznačoval) špičatým nosem a trochu jinak stavěnou hlavou i kostrou. Že bychom tu začali šlechtit tzv. českého špice? Spíše je to záležitost módní - pomeraniani jsou líbivější, o to lépe se prodávají. Lépe než cílevědomě vyšlechtěné (a zdravé) plemeno - japonský špic. Bohužel.
Publikováno 9.5.2003. 2003, pro www.spicove.cz