Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Bastard
Božena Fanfrdlová (bozenaf@law.muni.cz)
Naše dívky chlupaté se rozhodly, že budou sexy. Zahájila Kačenka. Nic naplat. kdo nezažil hárající smečku, netuší, co je život. Ne jednu odalisku, vyhledávající milostné dobrodružství, ale suitu roztoužených "příšerek", které jen hledají, kde by si užily s tím nejohavnějším, nejšpinavějším, nejsmrdutějším vořechem. V této krizové době i ta nejušláplejší putička se stává rozenou nymfomankou, která nezná překážek či zábran. Její vynalézavost nebes se dotýká. Vyzývá své amanty hojným močením (pokud možno co nejdál od domova), aby radius její "slávy" byl co nejrozsáhlejší. Sic cvrká často, ale v dávkách mikroskopických - neb zásoba cenná coby tekuté zlato, musí vydržet co nejdéle. Takže - po hodinovém bloudění v tichém vzteku, kdy již duet páneček + sexyholka vstupují domů, upře taková lady svůj gazelí zrak s němou otázkou: "A kdy budeme kakat?!" Načež dvounožec - zmrzlý v zimě, spařený v létě, promočený na jaře a na podzim, rozzuřený kdykoliv - vyráží k další "okružní jízdě" s tématickým zaměřením: ulovit zablešeného šamstra.
Merlin
Vždy a nezvratně se stává, že onoho playboye, pokud možno bezdomovce, potká. "Něžná dívka odhodí svou ušlechtilou masku" a předvádí všemožné kreace nabízení se, vyzývání, lákání, vydává netušené zvuky a kvily, nastavuje vrtící se prdelku, proutek kloní ku straně. K tomu všemu dělá šílené grimasy, sliní jako bernardýn, mlaská a uši drží dozadu jako debilek. V takové chvíli je schopna strhnout navíjecí vodítko pro vlčáka, má sílu jako Štýrský valach, takže utáhne i břemeno vzpínajícího se pánečka. Neplatí prosby, kárání, výhružky. Stejně tak roztoužený "čokl" se domáhá svých práv způsobem vehementním a neotřesitelným. Je schopen jakýchkoliv úskoků a násilností i na zoufalém pánovi, který už měl být např. v zaměstnání, na důležité schůzce, případně je zralý pro postel.
Většinou se toto stává před velkým plénem - na zastávce tramvaje, kde je plno "stepujících" lidí, u obchodu, u mateřské skolky, kde se děti nestačí divit co to ti pejsci provádějí. A paní učitelka je postavena do prekérní situace - vysvětlit předškoláčkům problematiku rozmnožování savců. Ještě pikantnější situace nastane, když se shledá vícero psů - erotomanů u takové loudilky. Pak nastanou "smrtonosné" boje, lítají chlupy. stříká krev, nezřídka i pánečkova. V případě střetu s adeptem lásky - sólistou (o sboristech nemluvě), nezbývá nic jiného, než uchopit vzpouzející se fenu, která svou nelibost dává mnohdy citelně najevo a prchnout pokud možno domů, nebo do jakýchkoliv uzamykatelných prostor. Milec se však jen tak rychle nevzdá! Čeká u baráku, vyje jako Baskerwill, čurdí mocným proudem na nejviditelnější a zatím panensky neposkvrněná místa, neboli se snaží dům promočit jako sněhuláka, a pokud se dostane do objektu, činí mu největší potěšení vykadit hromadu zvíce Cheopsovy pyramidy na rohožku inkriminovaného obydlí jeho milé. V noci pěje hlasem sonorním písně lásky a vášně pod balkonem své vyvolené a rozpoutává vlny nevole obyvatel, která nakonec padne na hlavu nešťastného pánečka psí dívky. To vše k potěše čuby a amoku dvounožce. Scény bývají však mnohem dramatičtější, emoce nesrovnatelně vygradovanější. O náladách sousedstva nemluvě.
Kdysi jsem si pod dojmem sexuálních excesů jedné z mých fen rouhačsky představila, jaké by to bylo, kdyby se rozháraly všechny "holky" najednou. Od té doby tvrdím, že si člověk nemá ani náznakově navozovat vizi katastrofy, neboť tato jej ve větší či menší míře jistě potká - neboť "čert hnojí na jednu hromadu". I stalo se... Je pravdou, že se nerozhárala celá smečka, ale "pouze" dvě z mých psích dívek - a to s plným nasazením a odhodláním... Jakékoliv vycházky byly utrpením, neboť dvě háravky dokáží zaktivovat celé psí okolí včetně přilehlých vesnic. Ven jsme se vykrádali mimo "špičku" venčení místních bufiků, což nebylo na sídlišti takřka reálné. Celému aktu předcházelo prudké vyběhnutí před a za dům - revize terénu, zda se v blízkosti nevyskytuje nějaký zapomenutý mazlík, nebo psi pána bez domovské boudy. Pokud byl "vzduch čistý", rychle uvázat háravky na dlouhá vodítka, neb na krátkých se nečůrá a fofrem ven, intenzivní modlitba za rychlé vyvenčení, plesání nad každým bobkem a domů.
Harry
Tentokrát - bylo to v klubajícím se předjaří, vypadalo vše slibně a bezpečně. Čokl - vagabund, jenž si činil vytrvalé nároky na naše šlechtičny a již týden "brousil" kolem jako žralok, byl v nedohlednu. Nikde nikdo. Vystartovaly jsme v domnění, že krátká vycházka proběhne bezbolestně a v poklidu. Vskutku tomu všemu nasvědčovalo prvních pět minut. Děvenky čmuchaly, cvrkaly jedna přes druhou - to vždy dělají - poslední dává trumf. Pochodovala s námi i jezevčice Betynka, která se vzácně usmívala s výrazem bezelstnosti, byla poslušná a činila dojem vzorného pejska. Svět se jevil krásným, jaro nadosah, sluníčko hřálo, bláto vysychalo a já si ve vrcholné euforii medila a libovala netušíc hrůz příštích:
Z této selanky mě krutě vyrvalo zaryčení, zavytí, zařvání - které mohlo vydávat snad jen monstrum z rodu vlkodlaků. Onen ďábelský a bezectný bastard bez závazků a domova, neusměrňován lidskou rukou, posilován nekrocenými pudy zděděnými po předcích stejně zdivočelých, se ve vrcholném zanícení řítil k hostině vášní kterou mu přislibovaly vůně mých holek. Upřímně řečeno z něj šel strach. Naprosto nevypadal, že by byl ochoten smlouvat. Jednoznačně dával najevo, že ví co chce a na tom také trvá. Gréta a Fay začaly jančit a já jen děkovala Bohu, že jsou na vodítcích. Jsem přesvědčena, že by si po chvíli daly říci a s psiskem se domluvily na společně akci. Jenže ten pádil tak dravým způsobem, že i mé láskychtivé dívky vyvedl z konceptu. Jednoduše je vyděsil stejně jako mne. Začaly mě na šňůrách obíhat velice čiperně, jenže každá jiným směrem, takže jsem v okamžiku byla dokonale sešněrována. Stála jsem se sraženými patami, bez šance jediného kroku a tím pádem úniku. V poslední chvíli se mi podařilo odchytit jednou rukou Grétu, která měla alespoň to štěstí, že byla jakž-takž v přijatelné poloze. Ne tak Fay, kterou jsem sice také zvedla, ale bohužel hlavou dolů a zadkem k nebesům. Její "nadšení" bylo bez hranic. Pravda, feny jsem sice "měla v hrsti", ale já stála dokonale fixovaná v pozoru, bez možnosti odražení ataku. Onen psi obšourník zatím doběhl až k nám. Pochopitelně začal dorážet na ječící a svíjející se holky, se kterými jsem měla co dělat. Sotva jsem držela rovnováhu. Jakákoliv obrana byla zcela nemožná. Ten prevít to ihned pochopil a když nedosáhl cíle u svých dvou favoritek, objal mé nohy ubahněnými prackami a počal mi znásilňovat paralyzované končetiny. Bylo to strašné, odporné, zahanbující! Byla jsem "poplivána, pokálena, zneuctěna, ponížena"! Trpěla jsem jako zvíře!
Náhodní chodci měli nesmírné gaudeum a neopakovatelný zážitek. Pochopitelně se nikdo neangažoval ku pomoci moji maličkosti. Naopak! Byli i tací, kteří hlasitě fandili hafanovi! Čokl - zablešenec, špinavý a smrdutý až běda, se vskutku činil hrdinsky. Rozhodně neztrácel čas. S vypětím všech sil, mé snažení bylo velice namáhavé, jsem snožmo hopsala domů se dvěma šílejícími fenami v podpaží a jedním rozvášněným svíjejícím se psiskem na nohách. Dřina nezměrná! Posléze mi bylo řečeno, že má maličkost připomínala driblující razítko...
Věřím, že pohled na mne, s živými přívěsky, byl skutečně zábavný a komický, ale rozhodně jsem to nebyla já, kdo se smál. Už nevím, jak jsem se násilníka zbavila, ale každopádně na mně visel až k domu. Na chodbě jsem se rozšněrovala, přidušené holky se konečně nadechly. A jak bylo řečeno na začátku o čertovi a jeho počinku - s hrůzou jsem zjistila, že Bety využila situace, kdy nemohla dopadnout ruka trestající a vyválela se ve všech špatnostech světa lidské produkce. Byla dokonale zdělaná od hlavy až po ocas včetně. A anžto materie byla výrazně řídké konzistence, její snažení došlo absolutní dokonalosti... Skutečně jsem byla v ten okamžik jen nepatrný krůček před infarktem. Bylo mi zle. Toužila jsem plakat i vraždit, nebýt na tomto světě. Znenáviděla jsem všechny psy bez rozdílu plemene i pohlaví. Koupel Betyny - čuněte sice smyla část materiální, ale nikoliv éterickou. Smrděla jako cholerový špitál, naprosto nepotlačitelně. Po pátém neúspěšném šamponování jsem přistoupila k polívání čímkoliv, včetně octového a ajatinového roztoku, vlasové vodičky, dokonce sojové omáčky a maggi, ale puch byl stále tak ochromující a ke všemu tak překombinovaný, že by vyvrátil vrata. V zoufalství a pominutí smyslů jsem nakonec obětovala svůj první a zřejmě i poslední francouzský parfém svého života ceny nekřesťanské. Nepomohl. Jen zhoršil odér a tím i těžkou atmosféru našeho bytu. Nemluvě o tom, jak ďábelsky jsem razila já.
Bar
Myslím, že každý uzná, že na jednu ženskou toho bylo ten den trochu moc. Ale jak řečeno o čertovi - musel ještě přidat! To dopoledne jsem musela jet do města. Po dvou hodinách usilovné práce na své osobě jsem vyšla z domu. I kdo tam nečekal!? Pochopitelně bastard... Sice se již nedomáhal tělesné lásky, ale zato bylo jasně znát, že se do mne zamiloval. A miloval osudově. Vrhal ty nejvřelejší pohledy, sladce pokňourával, imponoval, větřil mou nepřečichnutelnou vůni. Byla jsem jeho modlou, smyslem života, jeho milenkou a ženou v jednom! Již nemohl dosíci více! Našel smysl bytí a pevně se rozhodl, že se již nerozloučíme. Naprosto se nedal zapudit. Sledoval mě věrně a neochvějně až na zastávku tramvaje. Pomalu jsem začala chápat, že jsme si souzeni. Bláhově jsem doufala, že se jeho citům ubráním a prchnu. Použila jsem lest v naději, že se milce zbavím. Počkala jsem na tramvaj a v okamžiku, kdy se již zavíraly dveře, jsem do ní doslova vletěla. Představte si tu úlevu, když jsem se ohlédla a pes za mnou nebyl! Usadila jsem se a vychutnávala skutečně nefalšované štěstí. Trvalo jen chvíli - proklatě krátkou. Do okamžiku, kdy jsem se ohlédla. V zadní části vozu se ozýval jek a příšerně nadávání nejhrubšího ražení. Ten psí prašivec vytušil, co chci provést a skočil do tramvaje zadními dveřmi! Cestou ke mně stačil zvednout nohu u nohavice důchodce a současně shodit kabelu s nákupem jeho manželce svým špinavým, uslintaným šňupákem. Reakce penzistů byla velice bouřlivá - ječeli jako pominutí a pochopitelně chtěli vědět, ke komu to zvíře patří. Tvářila jsem se velice nenápadně, nakonec to psisko nebylo moje. Psímu prevítovi nenapadlo samozřejmě nic jiného, než se ke mně velesrdečně hlásit, dávat světu jasně najevo, že je jen můj. Seděl vedle mne na zadku, kladl mi hlavu na klín a zjihle pískal. Odmítala jsem možnost, že bychom byli tandem, bohužel všichni věřili psovi, nikoliv mně! Byla jsem slovně napadena, bylo mi vyhrožováno francouzskou holí a přísahána inzultace. Kravál to byl úžasný, zejména poté, kdy stařík na mne pozvedl hůl - na což můj milec reagoval coby pes obranář, čímž potvrdil naši sounáležitost. Veškerá slova byla marná. Řidič si pochopitelně všimnul, že se ve voze odehrává drama. Zastavil tramvaj v polích uprostřed zastávky a když zjistil co se děje - že "můj" pes znečišťuje nohavice - ke všemu bojovníků od Dukly, jak mi bylo důrazně řečeno, cestuje bez koše, vodítka a platby jízdného, štěká a ohrožuje cestující - zachoval se jediným možným způsobem: otevřel dveře, chytil mě za límec, pomocí mírného nákopu do zadnice mě vyhodil z vozu a odjel.
Psisko mě dobrovolně následovalo. Já se zhroutila. Sedla jsem na rozbředlou zem a bulila. Brečela jsem nad nespravedlností světa, nad svým ponížením, zneuctěním! Litovala jsem se, hladila a laskala svou bolavou duši! Důstojnost v troskách! Všichni mě opustili! Nikdo mě nemá rád! A jak jsem tak skuhrala a kňučela, uvědomila jsem si, že ty zvuky nevydávám sama. Dokonce jsem cosi držela. Teprve pak mi došlo, že se objímám s původcem svého utrpení, že se dokonce nechám olizovat tou jeho usmolenou fousatou hubou!
Mnoho týdnů na mě pes trpělivě čekával u domu. Už fenky neháraly a přesto nás doprovázel na vycházkách. Nestalo se, že by se ještě ucházel o kteroukoliv z mých psích holek. Pokaždé šel tiše s námi ve vzdálenosti asi deseti metrů. Vysílal ke mně vlahé pohledy, zcela se na mě koncentroval, ale nikdy se už nepřiblížil. Jednoho dne zmizel a už se neukázat. Možná si našel jinou lásku, ale v žádném případě si nepřipouštím, že by už nebyl mezi živými. Dodnes nevím, jestli byl plebejcem či gentlemanem psího rodu. Bastard.
Publikováno 13.4.2005. Uveřejněno se souhlasem autorky.