Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Janíček
Radka Jokešová
Zde začíná můj druhý příběh o pejskovi, který zatím stále trvá k naší plné spokojenosti a doufám, že i ke spokojenosti našeho druhého pejska Ianna.
Když jsem obvolala mnoho inzerátů tykajících se nabídky štěňat německých špiců, propadla jsem beznaději, protože pejskové byli povětšinou zadaní nebo se jednalo o fenky. Jako poslední jsem si nechala v záloze inzerát nabízející 11měsíčního špicího kluka barvy creme sable. Ve chvilce jsem se domluvila s chovatelkou a pejska si zamluvila. Teď zbývalo ještě uvědomit maminku s babičkou. S mamkou proběhlo všechno k naprosté spokojenosti, když jsem jí o pejskovi volala dopoledne do práce. Slíbila mi pomoci s babičkou a na celou věc ji připravit. Šla jsem s jistou nadějí večer domů, že bude vše vyřešeno. Ale opak byl pravdou.
Mamka mi řekla, že se babičce bojí o pejskovi říct, ale mám se o to pokusit sama, protože babička mi nedokáže ni odepřít. Babička nad očekávání přijala zprávu dobře a my jsme se mohly chystat na cestu do Krkonoš, kde zatím bydlelo naše chlupaté štěstí, jak ho s oblibou nazýváme. Nemohl nám v této cestě zabránit ani fakt, že jsme se na cestu chystaly 11. ledna, do hor, na letních gumách a ani jsme si nepřipustily, co by nás mohlo cestou potkat. Jely jsme tedy na cestu vyzbrojeny spoustou rad od známých, s kyblíkem s pískem a lopatkou a s vědomím, že kdyby nás cokoliv postihlo, máme se na koho obrátit. Hrozně jsme se na našeho nového kamaráda těšily. Cesta probíhala zdárně. Silnice v podhůří byly perfektně upravené, beze sněhu a ani jsme si nestačily povšimnout, že jsme již v Podkrkonoší. Chovnou stanici jsme také našly bez potíží a plné očekávání jsme zmáčkly zvonek.
Přišla nám otevřít paní chovatelka a prosila, abychom chvíli počkaly, protože potřebovala pustit ostatní psy na zahradu. Čekaly jsme s mamkou u okna a hádaly, který pejsek nám asi bude patřit, protože se tam najednou objevila smečka německých špiců, kteří nás nevítali právě láskyplně. Potom jsme mohly dovnitř a byl nám představen náš chlapeček, tedy spíše už kluk. Maminka říkává, že byl nejvyjevenější, nejnohatější, nejuštěkanější a nejrozcuchanější. Na náš hlas reagoval štěkáním a skákáním na babičku, která s ním seděla na gauči v kuchyni. Padly všechny teorie o tom, že bychom měly vyzkoušet, zda nás pes bude poslouchat a jak reaguje na naši přítomnost. Mamka nadhodila, jestli bychom raději nechtěly fenku, které paní chovatelka ještě má. Byla jsem rozhodně proti, jednak jsme měly omezené finanční zdroje po vánocích (Janíček je německý špic s průkazem původu) a potom jsme si přece přijely pro kluka. Jely jsme ještě koupit kšírky, nějaké vitamíny, Janíček dostal prášek proti nevolnosti a už jsme se vracely zpět k domovu. Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled, kdy jsme odjížděly, kterým prosil paní chovatelku, aby ho nedávala pryč, že s námi nechce.
Zpáteční cesta proběhla také dobře a obě jsme si s maminkou oddechly, když jsme přistály před domem. Janíček se cukal, do nového domova se mu vůbec nechtělo. Popadla jsem ho do náručí a donesla domů. Babička zrovna vycházela a já jsem jí řekla, že Janíček je náš nový pejsek , ale má pobryndanou forometku (límec pod krkem, který je u špiců velmi bohatý), protože navzdory prášku, který dostal před cestou, se v autě pozvracel. Babička ho popadla, utřela a byli spolu hned kamarádi.
První noc jsme daly Janíčka spát do koupelny a řekly jsme si, že bychom ho tam chtěly navyknout spát, popřípadě ho tam nechat, když by náhodou nikdo nebyl doma, protože bychom nechtěly, aby spinkal v boudě. Pejsek unavený cestou a plný dojmů ihned usnul. Druhý večer už v koupelně protestoval vřískáním, které muselo vzbudit i sousedy a bylo rozhodnuto, že ho ponecháme doma a uvidí se, co dál. Janíček spal se mnou v pokoji, kde měl na zemi svou dečku. Od třetí noci okupoval mou postel a tak to zůstalo po celých šest měsíců, než dostal svůj pelíšek s matračkou. Ale stejně, podle něj, není nad to; když jdeme v noci z venčení, než zavřu troje dveře, které máme ven, zahlédnu ve tmě kousek jeho bílého ocásku, jak pospíchá, aby zabral to nejlepší místo.
Začalo krásné sbližování se špicím klukem, který sice již vyrostl z puberty,ale byl příliš dlouho se svou smečkou (mimochodem, kde byl králem všemi obdivovaný, hýčkaný a uznávaný), která se na něm podepsala. K naší spokojenosti proběhlo toto období zvykání bez zjevných potíží a stresů pro Janíčka i pro nás. Akorát mamku asi tři neděle nechtěl, ale pak se skamarádili a teď nám všem třem rozděluje lásku rovnoměrným dílem. S babičkou je dopoledne (říkám mu, že chodí do školky), s mamkou je odpoledne a se mnou tráví veškerý večerní a noční čas. Když ho některá hubujeme, vyskočí si na tu z nás, která je nejblíže, počká si, až se ta druhá vypovídá a pak dělá, jako by se nechumelilo. Naštěstí nemusíme mít k jeho chování mnoho výhrad a tak může využívat naší dobroty a svého života plnými doušky.
S mamkou teď jezdíme na veškeré možné výstavy, bez pejska, zatím samy, kde máme možnost vidět jak se lidé starají o své čtyřnohé miláčky, co všechno jsou schopni a ochotni pro ně udělat. Když jsme přijely z návštěvy své první výstavy, která se konala v Litoměřicích a byla tehdy ještě jednodenní, byly jsme nadšené, jak výstava probíhala. V neděli jsme vzaly Janíčka na procházku a cestou jsme se zastavily v obchodě a Janíček na nás čekal uvázaný venku. Najednou jsem zaslechla psí kvílení. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Až když jsme vyšly z obchodu, viděly jsme, že po našem pejskovi někdo hodil klacek, protože když jsem ho tam uvazovala, tak tam nic takového nebylo. Vrátily jsme se s mamkou na zem a poznaly, že ne každý v našem okolí má dobrý vztah ke zvířatům a dokáže jim ublížit.
Janíček má hrozně rád večery, kdy si lehne naproti mně do postele a já mu šeptám do ouška. Vždycky se na mě upřeně dívá a já mu říkám, že setkání s ním musel řídit sám osud, protože ze svých sourozenců zůstal jako jediný tak dlouho v chovné stanici a osud tomu chtěl, že jsme se potkali. Škoda jen, že jsme ho nemohly mít od štěněte, protože jsme dostaly fotku, kde mu byly 2 měsíce a byl velice kouzelný. Osud určitě řídil i to, že žádný jiný německý špic nebyl zrovna k prodeji a přiřknul nám zrovna Janíčka. Na závěr bych mu chtěla popřát, aby s námi prožil mnoho dobrých časů a kdyby si prodloužil pobyt u nás na nekonečně dlouho, vůbec bychom se nezlobily.
Publikováno 24.3.2003. 2000, uveřejněno se souhlasem autorky.