Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Míša a Michal
Radka Jokešová
Svého prvního pejska jsem dostala v roce 1979. Byl to kříženec německého špice s "někým". Do té doby mě ani nenapadlo, že bych mohla mít pejska i přesto, že jsem vyrůstala jako jedináček. Ale měla jsem vždycky tolik zájmů a kamarádů, se kterými jsem trávila při sportu veškeré volné chvíle, že bych se o pejska nemohla starat. Navíc v sedmdesátých letech nebyli ještě psi tolik v módě, jako je tomu dnes. Bydlely jsme s maminkou na sídlišti, kde byla občas vidět lovecká plemena, ale já jsem spíše toužila mít papouška. Naštěstí mám velice rozumnou maminku, která věděla, jaké by u nás bylo každé zvíře chudák, protože jsme trávily spoustu času mimo domov.
Na svého prvního pejska Míšu vzpomínám velice ráda i přesto, že s námi byl jenom jeden rok. Po přinesení pejska domů jsem byla doslova okouzlena tím, jak dokáže být přítulný, milý, hravý. Nemohla jsem tehdy tušit, že pejsek bude mít na mě tak ohromný vliv a dá vlastně základy mé lásce ke psům, která musela být schována někde v koutku a čekala na svou příležitost, aby se mohla projevit.
Pejsek vypadal jako malá lištička, byl nazrzlé barvy s velmi krátkou srstí, později si ho lidé pletli se štěnětem vlčáka. Prožili jsme s ním rok života, který mi dal více, než poznání psí povahy. Jednou se nám Míša ztratil a nebyl k nalezení. Už nikdy se nám ho nepodařilo najít a teprve až nyní jsem naprosto klidná, protože vím, že již odpočívá v psím nebi. Nevím,, kde byl, co se s ním stalo, ale jistě má už jeho duše pokoj. Snad se nahoře jednou potkáme a vyříkáme si, kde byl a co po celou tu dobu dělal.
Byli jsme ze ztráty našeho prvního pejska velice smutní a já sama jsem probrečela hodně nocí. Jednou jsem přišla domů, zrovna nám přivezli uhlí a na dvoře běhala bílá kulička, štěňátko německého špice. Protože však u nás byl známý, který nám s uklízením pomáhal, domnívala jsem se, že je štěně jeho. Ovšem uhlí bylo uklizené, známý odešel, ale pejsek zůstal. Doma mi potom řekli, že je to náš nový pejsek a jmenuje se Michal (asi v tom jméně byla symbolika a neochota z naší strany zapomenout na ztraceného kamaráda).
Maminka mi potom vyprávěla, jak se zastavili s dědou v jedné vesnici u známých, kde se zrovna procházela špicí máma se štěňaty. Všichni mladí se drželi mámy, ale zrovna tohle štěně se přibatolilo k mamce, a protože bylo doma bez pejska smutno, bylo rozhodnuto, kdo bude s námi obývat po další roky společnou domácnost. Byla jsem jako v sedmém nebi. S Michalem jsme prožívali krásné a nezapomenutelné chvíle. Každý, kdo má psa a má ho rád, prožívá určitě stejné pocty a je jedno, co je pes za rasu a jakého je vzrůstu. Psí láska se nedá nahradit a je šťastný každý, kdo ji může prožít.
Bílá kulička povyrostla, ale neztratila nic ze svého půvabu. Navzdory tvrzení, že špic nepatří do boudy, byl náš pejsek "boudový" a jak stárnul, zdržoval se doma minimálně. Už jako štěně si vybral svou budoucí ložnici. Měli jsme ho doma chvíli, když mamka přiběhla s tím, že se Michal ztratil. Prohledali jsme celou zahradu a jako by se po něm slehla zem. Říkali jsme si, že nemůžeme mít podruhé v životě takovou smůlu a přijít i o druhého pejska. Hledali jsme ho stále dokola, ale bez valného výsledku. Začínali jsme propadat panice, až v tom najednou si babička všimla, že kousek čehosi bílého kouká z psí boudy, kterou obýval náš první pejsek a kterou dělal vlastnoručně náš děda. V tu chvíli bylo vyhráno. Náš ztracený pejsek si pěkně chrupal v boudě (dodnes je mi záhadou, jak se tam to mrňavé štěně dokázalo vyškrábat) a díval se na nás vykulenýma očkama, když jsme ho celí šťastní vzbudili.
Každé ráno byl Michal zvyklý chodit se dívat na svého páníčka do ložnice, kde do něj strkal čumákem a chtěl, aby si s ním šel hrát nebo spíše, aby vyrazili na procházku, kterou oba milovali. Když potom děda zemřel, byl pejsek velice smutný. Zřejmě dokázal vytušit co se stalo, protože už potom nikdy do ložnice nešel. Vyrostl v psího krasavce. Když jsme ho s maminkou vykoupaly, neodvážily jsme se jít do města, protože nás lidé zastavovali a obdivovali našeho psího krasavce. Naše procházka se tak protáhla z půl hodiny na hodinu a půl. Měl sněhobílou, delší srst a vypadal jako malé lední medvídě. Tento pocit ale zná většina majitelů špiců, když svého kluka nebo slečnu načešou a vyrazí do ulic. Pokaždé, když jsme ho chtěly vykoupat, musely jsme s maminkou vynalézat všelijaká lákadla, protože jinak Michal zalezl někam, odkud jsme ho zaručeně nemohly dostat ven.
Byl s námi šestnáct a půl roku a byl poměrně čilý až do svého odchodu. Nebylo vůbec lehké se smířit s jeho odchodem, protože jsme spolu vyrůstali. Myslím si, že prožil plnohodnotný život a i jeho odchod tomu napovídal. Stalo se to těsně po Vánocích v roce 1997. Zavolali jsme veterináře, který rychle pochopil situaci a už přišel s ulevující injekcí v ruce. Michala jsem naposledy pohladila a pak se zbaběle utekla schovat, abych byla ušetřena pohledu na to, jak z něj vyprchává život. Byla s ním ale maminka, takže mé výčitky svědomí se trošičku zmírnily. Po jeho odchodu bylo doma dost smutno. Chodily jsme jako těla bez duše. Babička prohlásila, že by chtěla nového pejska, ale ne na zimu. Vydržela jsem vzdorovat myšlence na nového pejska dva dny. Pak jsem si koupila časopis Planeta zvířat, kde jsem si vyhlédla několik inzerátů. Vzpomněla jsem si několikrát na pana veterináře, který nám chtěl po uspání Michala obstarat nového pejska, ale byly jsme rezolutně všechny proti.
Ale to už je jiný příběh s jiným pejskem a já jen mohu doufat, že bude stejně dlouhý a příjemný jako byl s Michalem.
Publikováno 5.3.2003. 2000, uveřejněno se souhlasem autorky.