Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Proč mám úspěch?
MVDr. Simona Müllerová (trojsky.kun@volny.cz) http://www.volny.cz/trojsky.kun/
V posledních letech jsem na výstavách dost úspěšná. Na zkouškách jsem bývala vždy úspěšná, neboť jsem dost ctižádostivá a cílevědomá. Vyhovuje mi pomalá a systematická práce. Umím na výsledek čekat a umím jít pomalu a jistě za svým cílem. Máloco vzdám. A pokud to vzdám, tak proto, že mě duchovní síla přesvědčí, že to není důležité. Nebo že to není správné anebo že není ten pravý čas.
Bulík je jako já. Pomalý a jistý a dovede vyvinout velkou energii, když je potřeba. Moc si rozumíme. Asi mám i dar zeshora cvičit psy. Poslouchají mě více než spoustu jiných lidí a cizí pes na mě reaguje lépe než na svého pána. Každý má dělat, co umí, a tak si nechám díry na oblečení zašít u švadleny a vyžehlit prádlo, práci na počítači mi dělají kamarádi a hřebíky zatlouká manžel... Dokud jsem ho neměla, rozbila jsem zeď i zhmoždila si prsty, než jsem pověsila obrázek. Když mám vylézt na žebřík nebo na stůl, nejdřív se pomodlím... Já jsem tu přes zvířata a esoteriku.
V moudrých knihách se píše o lpění. Dobře vím, co to je. Lpěla jsem na ledasčems. A taky jsem to nikdy nedostala. Člověk musí zdravě chtít a přát i těm druhým. Na výsledku zkoušek jsem moc nelpěla. To jsem chtěla a taky jsem to dostala. Dodnes, po 15ti letech, mám trému a strach a mám nutnost několikrát vyhledat toaletu než jdu na zkoušky. Čím více se bojím, tím je to horší. Málokdy je pes opravdu spolehlivě připraven, je to přeci jen živá bytost. Např. Médea a Orestes, to byli mazáci, to jsem věděla, že na zkouškách ukážu, co umí bulík. Oba vyhráli např. klubové barvářské zkoušky, udělali po dešti 26 hodin starou barvu v dešti. Donedávna jsem si myslela, že každý pes, patřící do mé CHS, musí mít zkoušky. Mystica je tak svévolná, divoká, nespoutaná (celý strýc Orfeus a babička Zaba Will Alet), Mystica mě velmi "týrá". Někdy říkám, že je blbá. Moc jsem ty zkoušky chtěla, ale ona ne. A tak jsem jednou venku meditovala (dělám to často, když jdu se psy, nikdy neutečou, když pracuju s energií) a uvědomila jsem si, že na tom lpím. "No tak je mít nebude", říkám si. "Vždyť se nic nestane, když jeden pes ty zkoušky neudělá." A smířila jsem se s tím, ale cvičila ji dál. Pak ji nahlásili jako náhradníka. Na BZH, jeli jsme se Samadhím. Ale ouha, Mystica nastoupila. Pršelo a ona byla velmi svěží, protože je nezničitelná po fyzické stránce (v podstatě i po psychické), stále poskakovala, nebyla vyběhaná... Na stopě poskakovala hlavou proti mně, takže ji chvíli dělala pozadu. Hop sem, hop tam, úsměv na tváři, ocas nahoru... hrůza, tak jsem se styděla. První zkoušky jsou nejhorší, když jdu na druhé, už na tom tak nezáleží a jsem klidnější.
Dřív jsem tak prožívala i výstavy. První fenka byla VD. Brečela jsem. Nelpěla jsem na vítězství, ale moc jsem si přála uspět. Trému jsem měla roky. Čím více jsem chtěla vyhrát, nešlo to. Ale občas se to podařilo. Já jsem byla vděčná i za 4. místo. A pyšná za první. Výsledků přibývalo a mého duchovního poznání také. Dnes vím, že je to hra. Jednou jsem dole, jednou nahoře. Dnes nemám trému ani průjem. Dnes se těším na hezký den a že ukážu hezké psy. Baví mě to. Je to hra kdo z koho. Je mi úplně jedno, jak dopadnu, vážně je to tak. A když náhodou potřebuji čtvrtého Caciba na interchampiona, např. u Siddharthy nebo Fidzhita, jsme třeba 6x po sobě res. Cacib... Jsem moc ráda mnohdy velmi překvapená, jak skvěle se umístíme. Nepomlouvám rozhodčí, když to vidí jinak než já. Přeju vítězství i méně standardním psům, protože oni to vícekrát nedostanou. Nemyslím si, že je rozhodčí "blbec", jak slýchávám za kruhem, když je jiný majitel nespokojen s umístěním. Každý to vidí ze svého pohledu a vyhrát může jen jeden. Když vyhrál náš Chýlacos Hauck, skoro jsem brečela dojetím, nemohla jsem ani dýchat!!! Nemohla jsem se vzpamatovat. Opravdu jsem vděčná všem - psům, rozhodčím, osudu, že mi daroval vítězství. A snažím se nezapomenout těm všem poděkovat.
Lpěla jsem i na své CHS. Zkrátka jsem "milovala" svou stanici Trojský kůň. Lidé jsou zlí a závistiví a hledají, jak napadnout toho, kdo je úspěšný. Tak jak slýchám pomluvy na druhé chovatele, existují pomluvy i na mě. Anonymy do klubu, telefonáty, spekulace. Přemýšlela jsem, proč se to děje. Proč mi lidé ubližují. Bylo mi vždy velmi líto, když jsem se to dověděla. Pravda, občas jsem měla i vztek. A když jsem měla vztek, moje agrese vytvořila energetickou řetězovou reakci a další agrese se mi vrátila. Před pár lety vznikly pomluvy a spekulace ohledně štěňat bez PP. Nikdy jsem je neměla a mít nebudu, ale klub to viděl jinak, pohrozili mi vyloučením. Přestože mě nikdy nenavštívili, aby viděli, že nemám na kom bezpapíráky dělat... Uvědomila jsem si, že příliš lpím na jménu mé stanice. Manžel si zařídil svou stanici na počest mých milovaných fen - BUCCA VÉRA, což znamená pravá tvář a já bych mu své psy prodala. Navíc jsem tak důkladně nastudovala právní a chovatelský řád, že jsem zjistila, že i kdyby mi chtěl klub zakázat chov, nemohl by. Dnes již na mých Trojských koních nelpím. Můj chov a moje cesta povede dál a jak se jmenuje, to je úplně jedno.
Lpěla jsem na žluté feně, strašně jsem ji chtěla… Když jsem se po letech dočkala, vytrhla jí Medea dva zuby, takže jí pokazila výstavní kariéru. Navíc mě Unicé neměla moc ráda. Teď je šťastná u paní Vařbuchtové, chovatelky mé první feny. Oceánia byla nádherná, chytrá, cvičitelná, oddaná a hle, ze dne na den předkus. Samadhího jsem si vzala, že byl zlatý, nádherný, řekla jsem si, to bude Interchampion. A copak se mi stalo? Buldočí typ s tendencí ke křivým nohám, navíc ho Medea kousla přímo do nejkřivějších míst na nohách, opakovaně, takže mu je zkřivila ještě víc. Ale když se postavil, nebylo to vidět. To nestačilo. Po první výstavě ho na svodu napadl pes a pokousal ho. Od té doby, když Samadhí vidí kruh, lidi a psy, skrčí se, lehá si, táhne pryč a pryč, je nevystavitelný!
A tak se pořád a pořád učím a pořád a pořád chybuji a děkuji za každou chybu, z které se poučím, abych šla dál vyrovnanější a chápající. Když mě někdo pomlouvá, říkám si, asi to potřebuju slyšet, abych se nad sebou zamyslela a na něco přišla. Anebo si říkám, že on je slabší a neumí reagovat jinak a já jeho útok vydržím, aniž by mi ublížil a proto se tento člověk nasměruje na mě a jeho energie se ode mě odrazí a vrátí se zpět. Někdy mi ti zlí lidé dají zažít pocit vyrovnanosti, pochopení a odpuštění. Součást mé meditace je "Všichni lidé jsou mými přáteli a já jsem přítel všech lidí... Prosím naplň srdce a mysl všech lidí láskou, pochopením a odpuštěním. Děkuji."
Jeden lékař, vycvičený a vyškolený k různým duchovním činnostem, ale i bojovým uměním, se mě zeptal, co dělám, když mám nepřítele... chtěl mi něco vysvětlit. Nechápavě jsem se na něj podívala a upřímně jsem mu řekla: "Ale já nemám nepřítele." Nemohl to pochopit. Jistě jsou lidé, kteří mě nemají rádi, ale to nejsou nepřátelé, to jsou moji učitelé... Nebýt jich, kde bych dneska byla...
A na závěr - staré čínské přísloví:
Pokud včas nezměníme směr své cesty, může se stát, že skončíme tam, kam jsme vůbec nechtěli jít.
Publikováno 5.4.2005. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.