Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Trapas
Božena Fanfrdlová (bozenaf@law.muni.cz)
Jsou i těžké chvíle v životě lidském!
Nemyslím si, že by si kdokoliv z vás nikdy jen nepomyslel na tuto větu. Případně podobnou. Já si ji opakuji poměrně často a díky její časté frekvenci začíná pomalu ztrácet na své útěšnosti! Zkrátka - nevím. Jsem smolař, či přitahuji prekérní situace? Možná obé. Skutečnost je taková, že mi nezbývá, než se se svým "nadáním" pomalu smiřovat. Už to asi lepší nebude. Ovšem to, co vám budu povídat, přesáhlo meze mé fantazie a schopnosti strávit nestravitelné.
Tenkrát jsem jela z kterési psí sešlosti. Jak už to bývá dobrým zvykem na takových akcích - sic našinec přijde na nové myšlenky, oblaží ducha i náladu - ale tělo poničí. A nikoliv zanedbatelně. V tomto případě i svršky, které v následujícím ději hrají svou nezastupitelnou roli. Jinými slovy, musím uznat, že jsem nevypadala zrovna salonně. Terénní bunda, kalhoty poznamenané událostmi a psími činy, věkem "pohodlné" botasky a na zádech ruksak. Podobně obnošená byla i moje osoba. Má drahá kavalírka, jindy voňavá a vílovitá, připomínala spíš vandráčka a blešivce. Ke všemu měla poněkud plesnivý odstín, neboť si svůj make-up vylepšila vyválením se v žabincové louži. Prostě jsme byly holky IN!
Přijely jsem tehdy do Brna vlakem. Je fakt, že mne měly trknout vlídné pohledy nádražních boveráků - že jako jsme jedné krevní skupiny. Ale to víte, únava a nedostupnost zrcadla zkreslí pohled na realitu. Na další spoj domů jsme musely čekat asi hodinu. Večer byl příjemný, ještě svítilo sluníčko, tak co dělat v nádražní hale? Šly jsme si sednout ven.
Spočinuly jsme na zídce, vedle mne čubinka, u čumáčku misku s vodou. Byly jsme pěkně utahané, tak nač se trápit - udělaly jsme si pohodlí. Prostě jsme se rozvalily. Čímž byla zřejmě dotvořena scenérie.
Najednou žbluňk! V prvním okamžiku jsem nechápala. Ale ta druhá chvíle, chvíle poznání, byla strašná! Kterýsi milosrdný člověk se slitoval nad "bezdomovkyní" a jejím žebravým pejskem a hodil do misky s vodou peníz! V takovém okamžiku průměrný člověk, nezvyklý žebrotě, propadá panice a zachová se jako...‚ no radši nejmenovat! Mne nenapadlo nic chytřejšího, než vyrazit za dárcem s dvacetikorunovým milodarem a snažit se mu peníz vrátit! (Chápete to!? Místo abych byla menší a ještě menší....) Pán mi dal mi jasně najevo, že ho nemám obtěžovat, už nic víc nedá a basta! A jen ať mne ani napadne se jej dotknout, babo jedna! A vůbec, ty peníze jsou pro pejska a ne pro tebe, asi se ti nějak daří, když jsi tak vypasená!!!... Hrůza! Já stála, lapala po dechu a bylo mi moc nedobře. Lidé kolem podávali patřičné komentáře, raději neopakovat. Tak strašná potupa, ponížení a ostuda. Bože, chraň!
Pokud se domníváte, že už toho bylo dost - velký omyl! Neboť ono známé pořekadlo o kadibudce je stále aktuální! A bylo ještě hůře! Houby hůře!! Ze všeho nejhůř!!!! Netušíc, co činím, parazitovala jsem totiž v teritoriu jiného žebráka!!! Ten se spravedlivě a strašně rozčílil a jal si se mnou vyřizovat účty. Naštěstí jen verbálně... Tady příběh končí. Žádný souboj a "kolegou" nenásledoval. Ale i tak toho bylo dost!
P.S. Druhý den mi volala přítelkyně. Vše viděla a strašně se bavila! To chápu. Jó, svět je zatraceně malý!
Publikováno 3.2.2005.