Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Čistokrevný voříšek Bertík
Štěně (2. díl)
Radka Kučerová (alamak@email.cz)
Dokud Bertíka ještě sousedé neznali, každou chvíli se nás někdo zeptal, jak to, že si venčíme lišku. Bertíček tak skutečně vypadal. Jenom zbarvení čumáku je trochu odlišné. Zatím co polární liška má čumák bílý, Berťa na něm měl černé tečky a okolí očí čistě černé. Teď jsou z nich jen obyčejné šedivé flíčky.
(A máte po legraci, ty tečky jsem si nechal srůst k sobě naschvál. Jak já nesnášel, když každý, kdo mě viděl, povídal, jak jsou ty tečky roztomilý. Já přece chtěl, abych byl roztomilej jako celek, ne jen pár černých milimetrových chloupků. Těch patnácti nebo kolika centimetrových na ocásku si nikdo nevšimne jak je týden dlouhej... A to jsou bílý. Taková výrazná barvička. Hlavně na snížku...)
Postupem času se z něj stal medvěd, kuna, lasička a několik dalších zvířat, na které si sousedé zrovna vzpomněli. Teprve asi v půl roce o něm byli ochotni mluvit jako o psovi.
Bohužel náš miláček patří mezi noční tvory. Přes den většinou chrupká a teprve večer si začíná hrát a zlobit. Všechno vrcholí v době, kdy všichni, kdo nemají doma žádné zvířátko, spí. To pak totiž štěňátko moc rádo okusuje různé hračky, kosti a hraje si s tenisákem tak aktivně, že se každou chvíli ozve rána, jak tenisák prudce narazil do zdi. Představte si, je jedna hodina v noci, vám se zdá hezký sen, jak se koupete v moři nebo jak zrovna hrajete utkání v hokeji na olympiádě a do konce zápasu zbývají tři minuty (stav je samozřejmě nerozhodný), všichni se snažíte dát ještě jeden gól a najednou cítíte něco odporně ledového a mokrého na své tváři. Otevřete oči a on se vám doslova "směje do obličeje" váš psí kamarád. No jo, to se mi povedlo. To jsem praktikoval na všech třech paničkách. A ne jednou! Vždycky si pak se mnou aspoň chvilinku hrají. Pokud ovšem nejsou tak unavené, že znovu usnou dřív, než se jejich ruka vyhrabe zpod deky.
Když se štěněti dostala do "spárů" nějaká stehovačka, po několika vteřinách byla zcela nepoužitelná. Bertík ji vždy zvládl rozcupovat během velice krátkého okamžiku. Dalším příkladem dokonalé ostrosti zubů a rychlosti jsou věčně roztrhané papíry, krabice, ale i kapesníky nebo tužky. I když se snažíme takovéto věci (hlavně ty tužky) schovávat někam, kam se nedostane, často něco "uloví".
Ostatně loví on rád. Když jsme byli jednou v létě u známých na venkově a nechali jsme Berťu volně pobíhat po dvorku, podařilo se mu ulovit kuře. Od té doby tam Bertík nesmí, aby tento čin nezopakoval. Je zvláštní, že se tehdy zaměřil na kuře, protože po dvorku stejně tak pobíhalo i pět koček. No jo, ty se nedaly a hned utekly.
Velmi zábavné je Berťu sledovat, když se snaží chytit poletující mouchu nebo včelu. Pobíhá jako splašený, štěká a skáče do výšky. Mezi tím se stačí i postavit na zadní a "zapanáčkovat". Stejně tak stojí na zadních i když venku na něco nevidí (když je před ním třeba menší kopeček).
Pokud venku zavětří nějakého kolegu psa, taky rád panáčkuje. Nejen že se na zadní na chviličku postaví, ale klidně ujde v této poloze i dva tři metry. Jakmile se k dotyčnému chlupáčovi přiblíží, přidá ke svému kaskadérskému kousku štěkot a vrčení. Když se po Berťovi kamarád opičí, ukáže mu naše příšerka zubiska. To se většinou ostatní zaleknou, i když si Bertík zatím do nikoho nekousl. Zato já už to párkrát schytal. Ještě že mám tolik chlupů, to nikdo neprokousne až na kůžičku, to by mě prý bolelo, to já nerad, snad to nikdy nepoznám.
Jojo, chlupů má spoustu. Skoro bych řekla "na rozdávání"! Hlavně po té, co se do těch příjemných chloupků "zavrtám". Není nic lepšího než mít obě ruce ve chlupatém zvířeti. Obvzlášť v zimě. Horší ale je zabořit do něj svoji hlavu, přesněji obličej. Víte vy vůbec, kolik může mít takové malé uštěkané nic chlupů? Já taky ne. Když si z pusy vytahám všechny ty, co z Berti vypadly, pořád jich má na sobě na první pohled stejně. Naštěstí! Vždycky se jich z pusy do ruky dostane plná dlaň. A počítejte se mnou. Dejme tomu, že průměrně se jeden člověk do Berti zaboří pětkrát (i víckrát?) za den. Krát 365 dní v roce. Krát tři paničky... Ne, radši nic počítat nebudeme, to by bylo strašné číslo!
Paničko, proč ses nezmínila o mé milované zahrádce? (Abyste mi rozuměli. Ani tak nemám rád záhonky, ale tam na mě pokaždé čekají dva vlčáci. Ty já honím tuze rád, i když jsou na opačné straně plotu.) Až ty dva obry utahám tak dokonale, že lehnou a ani se nehnou, začnu se nudit. Pak začnu čenichat a jdu sklízet úrodu. Sním všechny červený jahůdky (mňam, mňam), vyhrabu pár brambůrek a mrkviček. Panička pak spadne do mé půlmetrové jámy uprostřed záhonku - zdálo se mi totiž, že kromě mrkve cítím myšku, a tak jsem hrabal a hrabal, až myšička zmizela. Díra do země tam ale zůstala. A vedle druhá a pak třetí... To je ale myší příšera! Zase zdrhla!
Určitě mám nejlepší budík. Ráno příjde Bertík takzvaně "do služby". Na tato slova nejstarší paničky přeběhne skrz celý byt, skočí mi do postele a olizuje. Nejvíc mu chutnají ruce a krk. Pokaždé počká, až jsem durch mokrá - je mu jasné, že mokrý člověk těžko znovu usne. Pak spokojeně skočí dolů a sleduje, jak se jdu utřít. Stejně nechápu, proč to děláš? Ty snad nechceš být cítit svým milovaným šmudlíkem? To máš marný. Stejně než vyrazíš do školy, tak si ještě párkrát "MLMnu". A budeš zas mokrá. A pudeš se zas usušit. A pak se k tobě z poza rohu připlazím a zase budeš mokrá. Chachacha. Třeba ti už konečně dojde, že tě chci radši doma, než abys mi utíkala. Mokrá přece jít ven nemůžeš – nemám pravdu?
Když jsme byli v létě '94 s Bertíkem na "Výstavě psů rasy voříšek", zalíbil se porotě natolik, že ve své kategorii vyhrál a dostal diplom. Ještě ho mám schovanej. Tam to bylo bezva! Akorát mi bylo trochu moc teplo. Zato těch kamarádů! Pár mi jich bylo dokonce podobných. Lišila se jen barva našich kožíšků. Jiní byli strašně velcí, ale na mně si hned tak někdo nepřijde. Třeba ten novofundlanďan, to on utíkal přede mnou! Teď si vzpomínám, ta slečna, co vypadala, jako nějakej "vořech". S tou bych si chtěl zase někdy poštěkat - totiž, popovídat. ... Jo, jo, to byl príma den!
Tenkrát byl našemu miláčkovi přesně rok - nebo vlastně až následující den. Ale představte si, že tehdy poprvé šel pejska vyvenčit páneček. Se šampiónkem prý jít ven může, ale s obyčejným vořechem? Ani náhodou.
Publikováno 27.6.2005. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.