Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Bosenský výstavní maratón 2004
Mgr. Alexandra Benáková (benakova@gehe.cz)
Jet hned dva víkendy těsně po sobě na výstavy do tak vzdálených zemí jako je Bosna a Hercegovina nebo Bulharsko - to už je opravdu příliš. Původně jsem se letos skoro na žádné výstavy nechystala. Pravda, do Bulharska jsem jet chtěla a pak ještě do Rumunska, neboť tam mám od loňska rozdělané národní šampionáty. Jenže Bosna?
Měla to být vlastně nejprve jakási "náhrada" za Sofii, když se pořadatelé kynologických zájezdů rozhodli, že do Sofie se letos nepojede. Bylo mi to líto, a o možnosti cestovat do Bulharska sama linkovým autobusem jsem ještě nevěděla. Jenže příležitost získat během jednoho víkendu titul Šampion Bosny a Hercegoviny se taky jen tak nebude opakovat. Velice mě lákala i noční výstava - to musí být úžasný zážitek! Když jsem si v březnu z výstavy v Grazu přivezla přihlášku a přečetla propozice, byla jsem už hodně nalomená. Hrozně moc jsem se chtěla podívat do země, kde jsem v životě nebyla. Mostar, Široki Brijeg, Međugorje - tři místa, vzdálená od sebe asi 20 km. Jejich jména ve mně vyvolávala spíše ošklivé vzpomínky na válečné události, ale také představu krásné krajiny. Moje rozhodování určitě uspíšily "jobovky" o nových veterinárních předpisech od července 2004. To už se s Falkem nikam nepodíváme. Hrozná představa. Proto jsem se nakonec rozhodla, že pojedu i do Sofie, i do Bosny. Ať si to ještě užijeme! Eura jsem naštěstí měla ještě od loňska, nějaká jsem ještě vydělala, takže na výstavní poplatky by bylo. Na cestu jsem si peníze tajně "ulívala" stranou za překlady, které jsem dělala po nocích...
Naší cestě do Bosny předcházelo dost komplikací. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda nebudeme muset mít víza. Měla být sice od května zrušena, ale nikde nebylo možné zjistit spolehlivou informaci. Navíc nejbližší ambasáda, která víza vyřizuje, je až ve Vídni. Protože jsme nemohli nic riskovat na poslední chvíli, o víza jsme si raději požádali a naše zástupkyně se všemi pasy vypravila do Vídně a víza pro nás vyřídila. Jak jsme se pak dozvěděli na výstavě, vízová povinnost byla v pátek 15. května zrušena. Museli to na té ambasádě vědět, ale chtěli od nás získat peníze, tak nám to schválně neřekli. K vzteku. A vyhozené peníze.
Odjížděli jsme z Prahy - se zastávkami u Humpolce a v Brně - dvěma autobusy plnými psů. Přesněji - na sedadle seděl vždy jeden člověk a vedle sebe měl volné místo pro psa / pro psy. Někdo totiž s sebou vezl dva nebo dokonce i tři pejsky najednou! Směsice ras přímo neopakovatelná: tři špicové, dva briardi, tři kolie, dva kerry blue teriéři, irský vlkodav, několik jezevčíků, dva kokři, francouzský buldoček, jorkšíři, japan a kdovíco ještě. Já popisuji jen autobus, ve kterém jsme jeli s Falkem. O tom druhém nemám přesnou představu. Zásadou podobných zájezdů je, že od každého plemene (popř. jeho rázu, barevné variety) smí jet pouze jeden pes a jedna fena, aby si zbytečně nekonkurovali. Aby se psi mezi cestou nepoprali, na to pamatuje "zasedací pořádek". Nemůžeme pochopitelně nechávat psy ani chvilku bez dozoru, protože za chvíli si každý začne hlídat to svoje místečko a bylo by zle. Přes sedadlo je pochopitelně přehozená deka nebo prostěradlo. Někteří pejsci cestují v přepravkách, ti velcí pak rádi líhají v uličce nebo pod sedadlem, když je jim horko. Jeli jsme přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. Musím říci, že jsem za celou noc ani nezaregistrovala, že jsme přejížděli nějaké hranice. Naše pasy byly u řidičů a kontroly musely být skutečně rychlé, když jsem se vzbudila až ráno v Bosně. Veterinární průkazy psů nechtěl za celou dobu vidět vůbec nikdo - ani na výstavě.
CACIB Mostar 15.5.
Ráno jsme tedy byli na místě první výstavy - CACIB v Mostaru. Konala se v hale, která mi svou neútulností připomínala Mladou Boleslav. Pořadatelé nás přijali velmi vřele. Vážili si toho, že jsme přijeli v tak obrovském počtu. Celkově nás výstava překvapila vysokou úrovní i počtem přihlášených psů - 653! Vystavovatelé byli z nejrůznějších zemí. Kromě domácích a sousedů ze zemí bývalé Jugoslávie, nás 70 Čechů a řady Maďarů nebo Rumunů zde byli i Francouzi a spousta Italů a Němců. Rozhodčí byli z Rumunska, Irska, Chorvatska, Srbska, Španělska, Švédska, Norska a jeden z Bosny. Tedy osm kruhů. Tým rozhodčích byl stejný na všech výstavách, jen se pochopitelně v kruzích vystřídali.
Co se mi velice líbilo, bylo slavnostní zahájení: na všech třech výstavách se hrála na úvod státní hymna a pak nám byli jmenovitě představeni všichni rozhodčí. Teprve pak začalo samotné posuzování. Špicové byli v kruhu, kde posuzoval rozhodčí ze Švédska. Bylo jich celkem 13: 6 malých, 5 trpasličích, 1 střední a dokonce 1 vlčí! Vlčího jsme však bohužel neviděli. Naše chovy tam reprezentovali kromě černého Falka ještě bílý Luk a strakoška Helen. Ostatní špicové byli domácí, z Itálie a z Německa (převážně jednoho majitele). Když jsem se podívala do katalogu a přečetla si jméno onoho vystavovatele z Německa, měla jsem ihned po náladě. Já jsem ho poprvé viděla letos na speciálce špiců v Grazu a tehdy jsem se o něm dozvěděla, že je to velkochovatel, který objíždí všechny výstavy (kromě špiců s čivavami) a všude sbírá tituly. Ne vždy zaslouženě.
Když jsem v Mostaru zjistila, že má přihlášenou i malou černou fenu (která sice nebyla nic moc a v Grazu ji musel v kruhu držet ocas, protože jinak ho nesla dolů), bylo mi jasné, kdo získá BOB. A že to nebude Falko. To se také potvrdilo, a to nejen s černou fenou, ale také s malou bílou, která ovšem vůbec nebyla čistě bílá! To, jak se tento pán na všech třech výstavách choval, se ještě zmíním. Další věc, která na náladě nepřidala, bylo i to, že před námi bylo v kruhu posouzeno přes 60 psů (!), takže si to dovedete představit: znuděný pes, unavený rozhodčí, koberec v kruhu navoněný až hrůza. A další věc: rozhodčí před námi posuzoval bernardýny, bernské salašnické psy, dogy, černé teriéry, novofudlandy, šarpeje, pinče a řadu jiných plemen. Do jaké míry rozuměl špicům, nevím. Ale musel být už opravdu hodně unavený, když u bílých špiců nerozeznal bílou barvu od nažloutlé... Nebo se na psa pořádně ani nepodíval, zády k vám diktoval posudek, z něhož bylo rozumět jen "exellent..., exellent..." a pak bez slova vysvětlení proškrtnul všechny tituly. Ne však v případě onoho vystavovatele z Německa. Ten si odnesl všechno.
To všechno vám píšu proto, abyste si nemysleli, že v cizině je vyhrát snazší než u nás. Není. Nikdy totiž dopředu nevíte, do čeho jdete. Jaký bude rozhodčí. Co vám v kruhu provede pes, který je unavený nebo vystresovaný z cesty. A hlavně ten rozhodčí. Vůbec nejhorší jsou podle mne rozhodčí, kteří znají špice snad jen z encyklopedie. Často se navíc stane, že se s ním ani nedorozumíte, protože on zrovna jako naschvál neovládá žádný z jazyků, které znáte vy. A tak se třeba stane, že třeba nezná rozdělení špiců podle barev a nechá nastoupit o CACIB všechny barvy dohromady. Nebo řekne, že v mezitřídě se CACIB nezadává. A hádejte se pak francouzsky o nenárokový titul! Nebo jsme zažili i to, že rozhodčí nezadal tituly jenom proto, že tam nebyla konkurence! Prý není srovnání, takže i když je ten pes jinak nádherný, titul dostat nemůže. To všechno se nám už na výstavách v různých zemích stalo.
Další věc, proč to v cizině bývá někdy těžší, je i fakt, že předvádění psů se v poslední době hodně zprofesionalizovalo. Způsob, jakým předvádějí profesionální handleři (je jich stále víc), je pro mne něco nepochopitelného a už se to nikdy nemůžu naučit. A ani nechci. Nelíbí se mi to, protože mi připadá, že pes je potom jako na baterky a ztrácí svou přirozenost. Tak tolik malé odbočení. I v cizině můžete snadno dostat VD nebo V1 bez titulů. Když se výstava nepovede, je to mnohem dražší neúspěch než třeba v Litoměřicích či v Brně. A musím říct, že šampionát Bosny a Hercegoviny byl zatraceně těžko vybojovaný!
CAC Široki Brijeg 15.-16.5.
První výstava skončila asi v 18 hodin a hned jsme odjížděli na tu další, do Širokeho Brijegu. Ta měla začínat ve 20 hodin, ale nezačala - myslím, že rozhodčí si potřebovali aspoň trochu odpočinout. My jsme dojeli na místo a jen málokdo z nás si uvědomil, že výstava bude venku na fotbalovém stadionu, že je večer a že noci v půlce května rozhodně nebývají teplé. Zvlášť v horách... A tak se stalo, že jsme vystoupili z autobusu jen tak na lehko. Autobusy odjely někam, kde mohly zaparkovat, a my je už nenašli.
Foukal studený vítr a nám byla příšerná zima. Tulila jsem k sobě Falka a hřála se alespoň o jeho huňatý kožíšek. Tentokrát pořadí špiců v kruhu vypadalo nadějně: před námi jen basenji a čauové, takže asi deset psů. Už jsme se radovali, že nebudeme muset dlouho čekat. Jenomže nejednou, ihned po příchodu rozhodčího do kruhu - tentokrát ze Srbska - se tam objevil onen pán z Německa i s manželkou a synem, chvilku s rozhodčím hovořil, a vzápětí, po jeho odchodu, vyšel rozhodčí z kruhu a vyhlásil, že špicové se budou posuzovat až jako poslední! No není to vrchol? Mně bylo ihned jasné, proč: ten Němec by totiž nestačil vystavit těch svých asi 15 čivav ve vedlejším kruhu!
Umíte si to vůbec představit, že byste si něco takového dovolili na našich výstavách? Kolikrát jsem sama viděla, jak u nás ti chudáci, co vystavovali ještě jiné plemeno, lítali od kruhu ke kruhu a často nestíhali, takže příště si raději vezmou s sebou někoho, kdo jim psy v jiném kruhu předvede. Ale tohle? Vždyť on tam měl manželku a syna, tak proč mu nepomohli? Vzteky jsem se šla projít a ani jsem nepřemýšlela, že by nás někdo mohl přepadnout nebo okrást. Litovala jsem, že s sebou nemám něco na zahřátí. Naštěstí byla asi zima i rozhodčím, takže posuzování šlo jako na běžícím pásu. Falko získal CAC, BOB opět černá fena.
Ani nevím, kolik bylo hodin, když skončily závěrečné soutěže. Hned jsme jeli do penzionu, kde jsme měli zajištěné ubytování. Když jsme tam přijeli, už zpívali kohouti. Padli jsme všichni jak mrtví a spali až do rána. Pak jsem teprve podle vizitek na nočním stolku zjištila, že jsme spali u pejskařů: mají chovatelskou stanici rotvajlerů.
CAC Međugorje 16.5.
Popravdě řečeno, moc jsme toho nenaspali, protože už v 8 hodin jsme odjížděli na poslední výstavu. Ale zaplať pan bůh za to: aspoň jsme se mohli umýt a po dlouhé době pořádně natáhnout. Výstava v Međugorje měla začínat už v 9:30. Městečko bylo vzdálené asi půlhodiny jízdy autobusem od našeho penzionu. Toto místo je známé tím, že se zde zjevila Panna Marie, a já, ač nejsem nábožensky založená, se k ní v duchu modlila, aby nám poslední výstava vyšla. Vždyť tentokrát už šlo do tuhého: chyběl poslední CAC ke splnění podmínek pro získání šampionátu. Že to není snadné, to už jsem věděla. Nervy mi tekly až hrůza, a tak jsem se šla uklidnit ochutnáním bosenského červeného vína. Mají ho vynikající.
Špice tu posuzoval rozhodčí ze Španělska. Němec mezitím opět intrikoval, ale tentokrát mu nějak nevyšlo. Nestíhal, a tak se stalo, že s malou černou a malou bílou fenou nenastoupil do kruhu včas. Falko už byl posouzený, měl CAC i BOB, a tím byl Šampion BIH náš! Vyšla jsem s kartičkami z kruhu a honem pádila do výstavní kanceláře nechat si to zapsat. Co kdyby Němec ztropil nějaký skandál a BOB nám sebrali? Co se dělo, nevím, jen jsem přes plot viděla, jak v kruhu manželka předvádí černou fenu a jak jí věší ocas... Takže myslím, že tentokrát si Falko BOB opravdu zasloužil.
Hned na místě bylo možné nechat si vystavit diplom Šampiona Bosny a Hercegoviny. Řadě lidí z našeho zájezdu se podařilo jej získat. Určitě nádherný úspěch české kynologie. Pro mne osobně je to neopakovatelný pocit národní hrdosti nad tím, jak úspěšně jsme tady reprezentovali. Když jsem si například v Mostaru povídala s italským chovatelem špiců, který je také rozhodčím, velice se zajímal o to, na jakých liniích se špicové chovají u nás. Zajímali ho především trpaslíci a pomerani, ale také malí špicové. Ptal se, odkud mám Falka, zda je dovezený z Německa. A já mohla říci: ne, ten je z českého chovu, z nejstarší chovatelské stanice špiců u nás. Byl tím překvapen, ale nijak netajil svůj obdiv.
Výstava však ale ještě nekončila. Zbývaly závěrečné soutěže. Mezitím se do té doby nádherně jasná obloha postupně zatáhla a začalo silně pršet. Dost nepříjemné na hřišti, kde se není kam schovat. Naštěstí byli vedle nás bosenští vystavovatelé a poskytli velké skupině z nás přístřeší pod svým stanem. Při čekání na soutěže jsme se ještě jednou pobavili drzostí Němce. Ten prý odmítl stát frontu na diplomy šampiona a s velikým štosem desek s podklady šel suverénně hned dopředu. Když ho lidé z našeho zájezdu slušně upozornili, že musí jít do fronty, prý se na ně obořil, že ta fronta je jenom pro ně, a ne pro něho, a když se nedali, prý se tam dokonce popral! Ukázkové chování nadřazenosti někoho, kdo si myslí, že mu patří svět jen proto, že má peníze. Pak už ale konečně začaly soutěže. Než přišla řada na pátou skupinu, přestalo pršet. Za BOB jsme si odnesli poháry a psí misku.
Po krátkém posezení v restauraci, kde jsme patřičně oslavili všechny úspěchy, jsme do autobusů naložili tašky, přepravky, klece a nakonec sebe a psy, a pak už - vzhůru k domovu! Čekala nás ještě dlouhá cesta. Než se setmělo, jeli jsme překrásnou horskou krajinou a pak podél pobřeží Jadranu. Moře, v pozadí hory a zapadající slunce. Nezapomenutelný zážitek. Škoda, že se nedalo z jedoucího autobusu fotografovat. Pak ale tma, noční jízda. Většina z nás spala, tak jsme ani nevěděli, že řidiči v noci zabloudili, protože cesta, kudy plánovali jet, byla uzavřená. Několikahodinové zpoždění. I to je realita takovýchto dlouhých zájezdů. Ráno zastávka na venčení a opět zážitek: ještě nikdy jsem neměla možnost venčit Falka v rezervaci Plitvická jezera. Další cesta už proběhla bez větších problému a kolem půl osmé večer jsme byli v Praze.
Publikováno 7.6.2004. Článek vznikl pro Spicove.cz.