Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
S Falkem v Sofii - Balkánský šampionát 2004
Mgr. Alexandra Benáková (benakova@gehe.cz)
Udělat si výlet na výstavu až do Bulharska a ještě k tomu sama - to může udělat snad jen blázen. Souhlasím, já blázen jsem. Jenomže tentokrát mi nešlo pouze o výstavu, i když možnost získání titulu Balkanski champion a Champion Sofia mne pochopitelně lákala. Pro mne je totiž Bulharsko i citovou záležitostí, neboť když jsem studovala bulharštinu, často jsem sem jezdila a tuto zemi si oblíbila. V posledních letech jsem neměla možnost se sem podívat, a tak jsem postupně ztrácela kontakty i zapomínala jazyk. Takže vidina celého víkendu v Sofii byla ještě lákavější než samotná výstava.
Jenže jak se sem dostat? Zájezd autobusem se skupinou pejskařů, se kterými jsem byla v Bosně a loni tady v Sofii nebo v Rumunsku, se letos nekonal, takže to vůbec nebylo jednoduché. Cesta vlakem nepřicházela v úvahu z bezpečnostních důvodů a linkové autobusy psy obyčejně neberou. Pak jsem ale přece jen našla soukromou agenturu, kde mi k mému překvapení řekli, že pes není žádný problém, cena jízdenky mi připadala příznivá, navíc mi nabídli pomoc při zajištění levného ubytování v Sofii i dopravu taxíkem na výstaviště, takže bylo rozhodnuto: pojedu.
Cestovali jsme v pátek ráno luxusním poloprázdným autobusem s klimatizací a Falko se celou cestu rozvaloval na sedadle vedle mne - pochopitelně na tašce, aby nikdo nemohl nic namítat. Cesta trvala necelých 24 hodin a přibližně po čtyřech hodinách byly přestávky, takže se Falko mohl vyvenčit a napít. A tak jsme v sobotu ráno odpočinutí a svěží dorazili do Sofie a pak na výstaviště. Výstava se konala v hale a musím říci, že oproti loňsku, kdy se výstava konala na fotbalovém hřišti a připomínala mi spíše nějakou naší "oblastku", se úroveň výrazně zvýšila. Poháry pro každého BOB, krásné ceny od sponzorů. Vystavovatelé byli pochopitelně hlavně z Bulharska, ale zahraniční účast byla také zajímavá: nejvíc zahraničních vystavovatelů bylo ze sousedních zemí, především ze Srbska, Rumunska nebo z Makedonie, a dále zde byli i psi Řecka a hodně také - což mě překvapilo - z Ruska (!), a pak ještě stejně překvapivě z Francie, Ukrajiny nebo Španělska.
První den se posuzovaly skupiny I-V (přihlášeno 204 psů) v pěti kruzích a až na jednoho Bulhara zde byli vesměs zahraniční rozhodčí: ze Srbska, Itálie, Maďarska a Švédska. Druhý den bylo přihlášených psů o více než sto víc (311), a tím i kruhů (7), protože kromě FCI skupin IV-X se posuzovala taky národní plemena: bulharský ovčák, bulharský honič a bulharský barak (což by se dalo přeložit jako chundeláč nebo huňáč, ale ve skutečnosti se jedná o velmi oblíbené plemeno loveckého psa, využívaného hlavně při lovu černé zvěře). Podle počtu přihlášených jedinců jsou v Bulharsku velmi oblíbenými plemeny německý ovčák anglický buldok, rotvajler, velký knírač, černý teriér a jiná velká plemena. Z naší "pětky" pak především hasky a samojed. Malamut se v katalogu neobjevil ani jeden. Že by je s hasky dávali dohromady?
Falko, jediný malý i jiný špic na výstavě, byl v kruhu spolu s akiťáky(2), faraony (1), čauy (2), šibami (2), západosibiřskými lajkami (4) a basenji (1) a kromě toho i s šestnácti (!) plemeny z II. skupiny. Posuzoval tu maďarský rozhodčí Joszef Zaidl. Samojedy a hasky naopak posuzovala italská rozhodčí v jiném kruhu a pro zajímavost: samojedů bylo 9 (!) a haskounů dokonce 21! Takže dost silná konkurence do závěrečných soutěží skupin. Zvláště samojedi byli moc krásní (hlavně ti z Francie). Falko měl katalogové číslo 203, takže přišel na řadu až jako předposlední. Já tohle dlouhé čekání nemám ráda, protože pes je pak znuděný a nepředvádí se pěkně (viz Bosna), ale musím říci, že ho takhle úplně na konec zařadili záměrně, protože jsem jim k přihlášce psala, že se bojím, aby neměl autobus zpoždění na hranici, tak že je prosím, aby na mne s přejímkou počkali, a oni mi odpověděli, že mne pro jistotu zařadí až jako poslední. To je vlastně taky další specialita balkánských výstav, že posuzování začíná mnohem později než u nás, až tak kolem půl jedenácté.
Protože byli kolem našeho kruhu samí obři typu doga, nechtěla jsem riskovat, že mi Falka sežerou, a tak jsme se raději odebrali ven a většinu času strávili v klidu a pohodě ve stínu pod stříškou. Výsledek byl, že pes byl klidný a odpočinutý, takže když jsme pak šli do kruhu, byla jsem nervózní akorát já. Když jsem se totiž lidí, co už v kruhu byli, ptala, jaký ten rozhodčí je, řekli mi, že dost přísný, a totéž mi potvrdily vedoucí a zapisovatelka v kruhu. Hrozně jsem se bála, jak rozhodčí, který celou dobu posuzoval plemena z "dvojky", bude najednou posuzovat špice. Jenomže Falko měl tentokrát svůj den a předvedl se nádherně, takže rozhodčí mu zadal bez jakýchkoli výhrad všechny existující tituly: výborný, CAC, CACIB i BOB. Čímž jsme splnili podmínky i pro získání titulu FCI "Balkan champion" a prestižního "Champion Sofia".
Hned jsme si mohli jít s kartičkami z kruhu, posudkem a diplomem nechat vystavit Certifikát Balkan champion. Všechny kartičky byly graficky moc pěkné a v bulharských národních barvách a já se dmula pýchou. Zvlášť, když se mne na každém kroku vyptávali, co to je za plemeno a odkud jsme, zažívala jsem nádherný pocit, jaký na českých výstavách nezažiji: pocit hrdosti nad tím, odkud jsem a že mám krásného psa. A když už tam náhodou někteří špice znali - tedy spíše pomerany, neboť se mne ptali, zda je to pomeran, tak jsem jim vysvětlovala, jaký je mezi pomerany a ostatními německými špici rozdíl a moc je to zajímalo. Rozdala jsem i pár vizitek s kontaktem. S hrdostí jsem taky vyprávěla o tom, kolik je u nás špiců a chovatelských stanic i o tom, že ten můj je od chovatelky, která chová špice už skoro čtyřicet let. Že ale v Bulharsku špice nepotkáte? Tak o tom vám budu vyprávět v druhé části!
Čekání na závěrečné soutěže díky tomu, že Falko byl posouzen až jako skoro poslední, už tak dlouhé nebylo. Zato pak soutěže trvaly poměrně dlouho - díky poměrně početnému zastoupení plemen I., II. i III. skupiny. Jen ve "čtyřce" nastoupil pouze jediný (!) jezevčík - hladkosrstý standart v černé barvě s pálením. A pak následovala "pětka". Bylo nás tam devět a všichni nádherní, takže jsem ani s umístěním nepočítala. Pohár za BOB už jsme měli jistý a titul Balkán champion taky, takže o nic nešlo. Skupinu vybíral stejný rozhodčí, co nás posuzoval. Když nás volal na třetí místo a na stupně vítězů, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale radost byla nekonečná - to přece znamená, že Falko se opravdu líbil a hlavně to, jak se předvedl a chodil! V takhle početné konkurenci se před námi umístili profesionálně předvedení hasky a lajka. Poháry sice byly pouze za první místo, ale my jsme dostali aspoň pytel krmení od Puriny a propagační materiály. Nevyšly nám bohužel pěkně žádné fotky z haly, takže na více obrázků se můžete těšit a ve druhé části mého vyprávění.
Byly čtyři hodiny odpoledne, výstava skončila a my si mohli s Falínkem konečně začít užívat víkendu v Sofii!
Nejprve jsme jeli na autobusové nádraží, abychom si tu v kanceláři vyzvedli zavazadla, a pak si je odvezli na místo zajištěného ubytování. Pak jsme se vydali do města. Já osobně Sofii nepovažuji za příliš hezké město, ale zajímalo mne, co se tady změnilo. Musím říci, že mi z toho všeho bylo spíše smutno. Většina domů hrozně zpustla a kontrasty mezi luxusem a bídou tu bylo možné potkat na každém kroku. Ale abych jen nekritizovala. Sofie má konečně metro, které se tady dlouho stavělo, je zde spousta nových budov, supermarketů a podobně. Ale je poznat, že lidem tohoto miliónového města se nežije snadno. Přeměny po roce 1989 v ekonomické a hlavně sociální oblasti zasáhly do života obyčejných lidí mnohem citelněji než u nás. V Sofii je to snad ale přece jen o trochu lepší.
Falko všude po městě budil pozornost a očividně se líbil. Město samotné však ke psům asi zas tak moc přátelské nebude: prý je například zcela zakázané brát sebou psy do dopravních prostředků městské hromadné dopravy (i s náhubkem)! Vzít ho bez tašky do obchodu nebo restaurace bych se už vůbec neodvážila, a tak jsme se s Falkem vydali na tržiště, kde prodávají především zeleninu, ovoce a jiné produkty soukromých zemědělců. Původně jsem si tu chtěla koupit jen nějaké typicky bulharské koření, jako je čubrica nebo "šarena sol" (tedy barevná nebo pestrá sůl) a ničím nenapodobitelné "kiselo mljako". Jenomže pak jsem neodolala obrovským třešním a čerstvým jahodám. Krom toho zde byl jeden stánek s bulharskou keramikou, což je moje dávná slabost, a ačkoli jsme se snažila nepodlehnout, nakonec jsem si tu koupila nádherný malovaný keramický hrnec na přípravu jídel v troubě. Říkala jsem si sice - jak to povezu až do Prahy? - jenže slabost pak stejně zvítězila nad rozumem. (Teď už můžu říct, že ten hrnec je vážně skvělý, protože po návratu jsem v něm hned uvařila čočkovou polévku na bulharský způsob).
Pak už jsme byli s Falkem úplně unaveni a odebrali se do hotelu spinkat. Ještě před spaním jsem ho ovšem šla vyvenčit. A najednou jsem si připadala jako doma: "psí" stezka, pejskaři, kteří se mezi sebou zdraví a navzájem se oslovují... Totéž se opakovalo i ráno. Pochopitelně - Falko tu byl exot, takže si nás hned všiml každý. Smutnou realitou takřka na každém kroku tu ovšem jsou toulaví psi bez domova. Těch mi bylo skutečně líto, ale o tom se ještě zmíním později. Jediný okamžik, kdy mi to přišlo úsměvné, bylo, když jsem viděla jednu takovou smečku psích bezdomovců, kde napřed běžela fena neurčité rasy a za ní jako navlečené korálky na šňůrce další pejsci, seřazení podle velikosti a snad i stáří jako postavičky z pohádky O veliké řepě.
V noci pršelo, takže plány na neděli jsem viděla dost černě, ale pak se počasí umoudřilo a nedělní ráno nás uvítalo sluníčkem a polojasným nebem. Chtěli jsme si udělat výlet na Vitošu, což je pohoří hned nad Sofií v dosahu MHD. Za patnáct minut se vyvezete městským autobusem nahoru a jste uprostřed krásné jarní přírody. Protože jsem nadšenec do turistiky, těžko bych se mohla pro něco nadchnout víc než pro pobyt zde. Naplánovali jsme si původně jen "malou procházku" tímto národním parkem, ale nakonec z toho bylo dobrých 20 km túry! Bylo to nádherné: čistý horský vzduch, slunce, čisťounké potůčky, rozkvetlé louky, zbytky sněhu na vrcholcích hor. Váleli jsme v trávě a odpočívali na horských paloučcích, kochali se krásnými výhledy. Nafotila jsem tam skoro celý film. Moc lidí jsme tu nepotkávali, ale tu a tam přece jen někoho ano. A co bylo zvláštní, všichni se mezi sebou zdravili, což prý je typické: tady v horách se lidé zdraví, zatímco dole ve městě by je to na ulici ani nenapadlo. Proto jsem tu ani nepociťovala jakýkoli strach. I to jsem se dozvěděla: v horách se prý nemusím nikoho bát, protože sem prý zlí lidé prostě nechodí. Musím říct, že u nás se v liduprázdné Stromovce po ránu, když jdu venčit Falka, bojím mnohem víc.
A jak jsme tak tu a tam někoho potkávali (mimo jiné i lidi s pejsky), najednou jsme před sebou uviděli oranžového špice! Připadalo mi to jako zjevení uprostřed pouště a nevěřila jsem vlastním očím! Stejně překvapeni však byli i majitelé toho pejska. V životě prý černého špice neviděli a Falkem byli doslova uneseni. Paní si ho hned spontánně chytila do náručí a mazlila se s ním. Byla nadšena jeho bohatou srstí a přítulnou povahou. Dozvěděla jsem se, že jejich fenka pochází z chovatelské stanice ve Varně, bohužel však nevěděli nic bližšího. Je zřejmé, že fenku měli jen tak pro radost, takže nevěděli nic o chovu ani o výstavách. Ale rozhodně nebyla ošklivá. Dala jsem jim svoji vizitku, tak čekám, že se ozvou a dozvím se víc. Oni si mysleli, že mají pomerana, ale posuďte sami podle fotografie. Navíc fena byla o dost mohutnější a těžší než Falko, takže spíše střeďačka. Bude to jistě zajímavé, jestli se mi podaří navázat s majiteli kontakt a dozvědět se něco o chovu špiců v Bulharsku.
Jediné, co mne tu rozesmutňovalo, byli toulaví psi bez domova. Potkávali jsme je prakticky u každé horské chaty. Přiznám se, že jsem se jich trochu bála, hlavně kvůli Falkovi, aby ho nepokousali nebo aby od nich nechytil nějakou nemoc. Pak jsme ale na jednom osamělém palouku potkali jednoho, kvůli kterému jsme se dokonce rozplakala lítostí. Ležel tam v trávě úplně sám a tvářil se, že ta louka je jeho a že si hlídá. Typově se podobal eurasierovi nebo akiťákovi. Měla jsem trochu strach, tak jsem na něho promluvila vlídným hlasem, aby nás v klidu nechal projít. On, jako když všemu rozumí, vstal, a já uviděla, že je starý a nemocný. Sotva chodil a kulhal. Pak si sedl opodál a když jsme odcházeli, smutně štěkal. Bylo zřejmé, že kdyby byl zdravý, určitě by se rozběhl za námi a šel s námi za to jediné vlídné slovo až na kraj světa. Bylo mi strašně, že mu nemohu pomoci, a ještě dlouho jsem na něho musela myslet. Toulaví psi jsou v Bulharsku už řadu let velkým problémem. Ptala jsem se, zda tady mají útulky pro opuštěné psy, a dozvěděla se, že sice mají, ale lidé, kteří v nich pracují, nemají k pejskům žádný vztah, takže se o ně ani pořádně nestarají. Peníze, které na provoz útulku získají, si prý nechávají pro vlastní potřebu. Hrozné! Litovala jsem, že jsem s sebou na výlet nevzala ten pytel granulí, co Falko vyhrál na výstavě. Byla bych je rozsypala všude po horách.
Ale abych nevyprávěla jen o pejscích se smutným osudem. Potkávali jsme i psy, kteří měli svůj domov i páníčky. Například čivavičku nebo pak tříčlennou smečku, kterou tvořili máma hasky se štěnětem a dvouletá bobtailka, o které jsem si nejdřív myslela, že je to taky štěně. Byla velká asi jako střední knírač. Prostě prý nevyrostla. Zvláštní. Falkovi se ale ovšem neobyčejně líbila, protože zrovna hárala. Byl z ní potom celý poblázněný a dokonce se mi nakonec na Vitoše ztratil. Já jsem se na chvíli na jednom sluncem ozářeném paloučku zasnila a Falko mi utekl. Hrůza, když si na to vzpomenu! Naštěstí se po chvíli volání vrátil. To už byl ale pomalu čas návratu do Sofie. Zbýval poslední večer - sbalit si věci a chystat se k odjezdu.
Ráno nás přivítalo deštivou oblohou. K tomu vítr a chladno. Naštěstí už zbývala pouze cesta do Prahy. Autobus už tentokrát nebyl tak pohodlný jako do Sofie, ale pouze proto, že jen malý minibus pro dvacet lidí a shodou okolností byl plně obsazený. Takže žádné rozvalování na sedačce, žádné místo na zavazadla a Falko ležel s taškou v uličce, protože pod sedadlo by se mi nevešel. Musím ovšem říct, že byl váženým cestujícím: paní šéfová autobusové společnosti ho před odjezdem všem představila, že je to Balkánský šampión a navíc strašně vzorný pejsek, který určitě nebude nikomu ze spolucestujících překážet. A skutečně - na Falínka se nikdo nemračil a řidiči i stevardka se na každé přestávce dokonce ptali, jestli je pes v pořádku, jestli nemá žízeň a podobně. Vesměs ho tam všichni obdivovali, jaký je vzorný a že o něm ani nikdo neví. Do Prahy jsme ráno přijeli ještě dřív, než bylo plánováno, takže jsem stihla v pohodě dát domů Falka a věci, trochu si odpočinout a jít do práce.
Publikováno 31.5.2004. Článek vznikl pro Spicove.cz.