Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Mezinárodní výstava psů Brno únor 2005 (2)
Dagmar Davidová (canea.dandy@centrum.cz)
Na psí výstavy jezdím asi osm let - koukat. Tu mezinárodní v Brně prakticky nevynechávám, jen podle situace střídám její zimní a letní termín. Od doby, kdy jsem pořídila první fenku trpasličího špice, a pak i ty další, jezdí samozřejmě s sebou. Proplétají se na vodítku mezi lidskými i psími davy, při velké nepřízni počasí nebo opravdu ohromném návalu vykukuje mé barevné trio z proutěného košíku a upoutává pozornost okolí, zvlášť dětí a reklamních fotografů. Cílem těchto výletů bylo vždy obhlédnutí kruhů s vybranými plemeny, okukování psích jedinců všech ras jen tak při potkání se, a v neposlední řadě výhodný nákup chovatelských potřeb a krmiv.
Od roku 2001 se mi první cíl převážně "smrskl" jen na špicí kruh. Fenky v náručí, sleduji ruch okolo, předvádění uvnitř a práci rozhodčího. Vždy se snažím udělat si své ryze laické pořadí, jak se mi ten který jedinec líbí. Postupem času si ještě líbivost porovnávám se zněním standardu (tedy tím základním, co se mi z něj uložilo do paměti). Nikdy mě ale nenapadlo říkat si "a jak by v této konkurenci dopadla" některá z mých holek. Vážně. Spíše jsem sledovala zkušené "harcovníky", jak bivakují kolem kruhu, diskutují se známými, češou či ještě i jinak připravují pesany, stíhají svačit, sledovat konkurenci a v kruhu lépe či hůře ví jak předvést špiclíka i sebe, po verdiktu rozhodčího ví co je dál čeká nebo nečeká a na obličeji se jim zračí jak jsou spokojeni, zklamáni nebo naštváni. V psích časopisech a jiné literatuře jsou rady a doporučení jak na to vystavování, vždy jsem to četla se zájmem, ale jen jako obecnou informaci, já to přece nebudu nikdy potřebovat...
Ne nadarmo se říká "nikdy neříkej nikdy". Došlo i na mne. Ale mám to na koho svést. Může za to Pompon Chérie Boheme, tedy Lady, tedy přesněji Hana Toulová. Z mé nevinné pochvaly jejích internetových stránek se stala pěkná řádka e-mailů k tématu špic, přecházející postupně (ale rychle) k nabídce krémové fenky. Začaly jsme v lednu 2004 a 1. března 2004 jsem podlehla dočista. A Ladynka teď u mne roste opravdu do krásy. Když jsem na klubových stránkách navíc sledovala jak se krémáčci rodí/nerodí, přirozenou cestou mě napadlo nenechat tu moji krásku jenom jako mazlíčka, ale zkusit posílit chovnou základnu. A kde se nejlépe přesvědčit, jestli ta moje krasavice je taková jen v mých očích nebo jestli ji tak vidí i ti, co tomu rozumí? Přece na výstavě...
Administrativní stránka vystavování je prostá - přečíst propozice, zaplatit složenku, vyplnit a odeslat přihlášku s přílohami. Praktická příprava fenek (když už, tak vystavím i Karolinu Zlatý prach - taky se mi líbí) je už o něčem jiném. Chůze na vodítku je díky městskému životu zvládnutá od štěněte, výstavní postoj a stání na stole, jsem nikdy neřešila, tak to zkusíme natrénovat ve zbývajícím čase (se střídavým úspěchem), péče o srst je součástí běžného života, tak jen mimořádné koupání měsíc před výstavou. Zbývá už jen "vybavení se" na účast - přepravka, židlička pro má bolavá záda, oblečení (ať ladíme), potvrzení veterináře a nezbytné proprietky. A můžeme jet? Musíme, vždyť už je neděle brzo ráno.
Cesta byla docela dobrá, parkování v areálu taky fajn. Moje fenky naštěstí nejsou "poblijonci", takže si naprosto bez problémů užívají výlet, změnu snad ani netuší. Našli jsme místo u kruhu, vyzvedli katalog, všechno klape. Pozdrav s pár známými, načechrání kožíšků, projití se kruhem nanečisto, no..., výstava může začít. S Lady a Karou na klíně sleduji (tak jako dříve) kruh a jeho okolí, mluvím na "holky" a snažím se rozmluvit jim třepavou nervozitu z toho hlaholu, který vždycky výstavu s mnoha kruhy v hale provází. Paní rozhodčí neslyším, snažím se jen podle gest a mimiky odhadnout pokyny a verdikty. Ještě pořád mám pocit, že jsem nad věcí a jediné v co doufám je, že až se zvednu nebudu kulhat tolik jako normálně.
A jsme na řadě. První jde do kruhu Lady. Je ve třídě mladých a v kruhu sama. Kolečko zvládáme - ona perfektně, já se sebezapřením, ale jde to. Při prohlídce na stole je také vzorná a paní rozhodčí snad má pochopení pro moji premiérovou nervozitu, která se "konečně" dostavila. Známka výborná a titul CAJC mi dělají radost (i když vlastně honem nevím, co z toho dál vyplývá). Ladynku předávám manželovi a honem jdu předvádět Karolinu. Ještěže pomohla Rita Starečková - navlékla předváděčku a načechrala pomuchlaný kožich. Nervozita mě nepřešla, kulhání maskuji co to jde a hurá do kruhu. Kroužíme ve třech. Kajka jde pěkně, akorát ve směru k páníčkovi přidává do kroku a je mi jasné kam by moc ráda - taky hned chvilku táhne za vodítko. Při čekání na posouzení je docela v pohodě, téměř výstavní postoj u ní sleduji od malička, asi ho má v genech. Zato na stole má tendenci hned si sednout na zadeček. Tak předvádí cosi mezi stojem a posezem, na pohled určitě hrůza. Ještěže je paní rozhodčí zkušená. Výsledek rozhodnutí je také perfektní - známka výborná a druhá ze tří. Zvládly jsme to.
Chvilku ještě sledujeme další dění v kruhu. Nakonec ale vyhrává můj hlad. Potřebuji si odskočit, chtěla bych koupit nový kartáč, je potřeba nechat zapsat výsledky do průkazu původu a vyzvednout medaili! A když se nám ta premiéra tak vydařila, počkáme i na soutěž o nejkrásnější mladou fenu. Závěrečné soutěže byly spojené s ne právě dobrou organizací, ale v tom nadšení jsme se rozhodli, že vydržíme. Každopádně chápu proč to někdy ti zkušenější vzdávají a po skončení v kruhu hned odjíždějí. Odměnou za čekání bylo předvedení tance se psem - slovenská slečna předvedla tanec s dvěma border koliemi najednou a bylo to super. Před nástupem do naší soutěže bylo jasné, že moje chlupaté holky (ale i my s manželem) už máme docela dost. Před vstupem do kruhu se mi Ladynka snažila za každou cenu vyskočit až do náruče a při výběru kandidátů do užšího rozhodování se obracela k rozhodčímu zády a upírala na mně prosebně oči.
Publikováno 18.2.2005. Článek vznikl pro Spicove.cz.