Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Andělčin deníček
Jak nás Andělka "přečůrala" (4. díl)
Stanislava Jansová (amarion@faraonskychrt.cz)
Dnes začnu od konce, a to omluvou, proč pokračuje Deníček s takovým zpožděním. Mám pravou ruku v sádře a může za to tak trochu Andělka... Při nočním venčení jsem totiž vzala ven zároveň naháčka Grema a Andělku. Jen v noční košili a sandálech jsem postávala venku a kochala se pohledem na první sníh. Štěně sedělo kousek ode mě a svýma nádhernýma černýma očima si mě prohlíželo. Idylu zkazil až Grem, přistoupil Andělce, zvedl nohu a čůral na ni! Zařvala jsem - žádná reakce ani od jednoho, tak jsem číňana chtěla nakopnout, resp. nohou odstrčit, a už jsem ležela na zádech a ruku pod sebou, sníh všude. A tak mám ruku v sádře.
Už minule jsem psala o tom jak měla Andělka ze začátku velký problém vyvenčit se venku. Trpělivostí a hlavně pochvalou podpořenou piškotkem se nám podařilo ji přesvědčit a naučit, že po příchodu ven a slovním povzbuzování se vyvenčí. Jenže... Venku se vyčůrala a doma vzápětí taky, venčili jsme snad každou hodinu - venku přičapla a doma opět kaluž. "To není možný, je prostě nastydlá" prohlásila jsem. Po víkendovém neustálém vytírání jsme se rozhodli zajít následující den na veterinu. Večer manžel šel znovu venčit a volal na mě, ať se jdu podívat ven. A bylo jasno, až první sníh nám pomohl. Andělka totiž vyšla ven, na povel vzorně přičapla a za chvíli si došla pro piškotek, ale loužička nikde! Takže znovu - za chvíli ven, opět si přičapla, opět nic a opět pro piškot. Prostě je to vyčůraná ženská!
Publikováno 6.12.2005. 2005, pro www.spicove.cz