Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Ing. Dany Chourové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Zvoním u dveří bytu ve vinohradském činžovním domě. Pod jmenovkou vidím obrázek erdelteriéra, avšak žádný štěkot se neozývá. Naposledy se zde rozléhalo štěkání v roce 1984. Přesto mi přichází otevřít dáma, která celým srdcem miluje psy a erdelteriéry především. Toto plemeno ji provází po celý život a zůstává mu věrná. S ing. Danou Chourovou jsme si povídali zdaleka nejen o psech. Vyslechl jsem řadu vzácných a cenných vzpomínek. Vyprávění o lásce lidí a psů. Příběhy radostné i smutné. Tedy vše, co neodmyslitelně k životu patří. Většina z nás každý den prožije ve spěchu a stresu, život se začíná podobat jakési nesmyslné honbě odnikud nikam. Občas ale určitě stojí za to se na chvíli zastavit, vydechnout a třeba naslouchat. Zvláště pokud jste ve společnosti někoho, kdo nádherně vypráví a je ochoten se s vámi o své zážitky podělit. Paní ing. Dana Chourová mne provedla některými svými vzpomínkami...
"V dětství jsme vždy měli nějakého psa. Hladkosrstého foxteriéra i jezevčíka. Náš táta měl kokra, později foxteriéra a velšteriéra. Erdelteriéra jsme měli jako děti v Jevanech v roce 1929. První chovatel erdelů v Československu byl Dr. Hausmann. Měl chovatelskou stanici "Z Jevan". Já, bratr, bratranec a sestřenice jsme zde pravidelně trávili léto. Dr. Hausman byl vlastně můj vzdálený strýc. V době, kdy již nežil, byla v jeho vile v Jevanech teta Olga. Tato milovaná teta ještě měla dva psy, ale chovatelskou stanici již nevedla. Ve zmiňovaném roce 1928 tedy bratranec a sestřenice dostali štěně erdela. Jmenoval se Jerry z Jevan. Nám se zdál krásný, bohužel jediný obrázek se mi ztratil kdesi při stěhování."
S paní Chourovou si povídáme u stolu s modrým ubrusem. Na zdech i policích jemná modrá keramika. Vše sladěno s vkusem a ženskou jemností. Také s nápadným citem pro detail. Jak se dozvídám, odráží se zde profese. Paní Chourová měla ve svém zaměstnání blízko k silikátům i keramice. Na zdi mne také upoutala malá modrá hvězdička. Šesticípá. Nedávno jsem se setkal s informací, že v době protektorátu bylo Židům zakázáno chovat zvířata. Ptám se tedy, zda tomu opravdu tak bylo a také na původ té malé hvězdičky...
"Tu hvězdičku jsem od kohosi dostala. Je mi sympatická a tak ji tady mám. Od mládí jsem vždy mívala kamarády mezi Židy. Nikdo se z nich nevrátil. Ano, Židé za protektorátu nesměli mít žádná domácí zvířata. Vzali jim psy, kočky i kanárky. To nařízení pamatuji a velmi se mne to tenkrát dotýkalo. Byla to hrozná doba a odehrávaly se nepředstavitelné tragedie. Jednu moji velmi dobrou známou napřed vystěhovali do gheta-Josefova, potom ji odsunuli s manželem a dítětem do Terezína. Nakonec se ocitnula s malým chlapcem v Ravensbrücku. Zde jí chtěli dítě vzít. To rezolutně odmítla a tak šli oba přímo z transportu do plynu. Ani její manžel nepřežil."
Tato vzpomínka naše vyprávění na chvíli přerušila. Nutí k zamyšlení. Povídáme si o psech, štěňátkách a najednou se z minulosti vynořil příběh. Děsivý, reálný a skutečný. Neměl by zůstat zapomenut. Osudy našich životů si skládáme jako mozaiku zážitků a zkušeností. Sklíčka modrá, růžová, bílá, ale i černá. A v některých dobách jsou ovšem k mání především ta sklíčka tmavých odstínů... Léta padesátá rozhodně také nebyla veselá a slunná. Daly se však prožívat i drobné radosti:
"V roce 1955 jsem se s bratrem dohodla, že si pořídíme štěně. Můj manžel ke psům neměl vztah. Proto měl psy u sebe bratr, ale byli to psi společní. Dohodli jsme se, že ze všech psů, které jsme měli, byl nejlepší a nejkrásnější erdelteriér Jerry a tak jsme se radovali opět z tohoto plemene. Ten se ovšem v osmi měsících stal obětí autonehody. Nedlouho po té bratr získal od paní Trnkové fenku Ambru Hellas. Ta byla po psovi, kterého měla rodina Geblerových. Fenka Ambra byla zakladatelkou chovatelské stanice "Mahagon". Bratr (Dr. Luděk Faustus) již pět let nežije, ale název chovatelské stanice převzal jeden z jeho synů. Z této naší stanice měla svého posledního erdela vdova po presidentu Eduardu Benešovi, paní Hana. V roce 1955 jsme se tedy s bratrem stali členy chovatelského klubu. Začátkem šedesátých let jsem se dostala do výboru a pracovala jako jednatelka až do roku 1969. Zkoušky na rozhodčího jsem složila v roce 1966. Byla jsem zařazena na seznam mezinárodních rozhodčích. Fungovala jsem často i jako "psí porodní bába". Obvykle stačilo uklidnit pánečky a fena rodila nakonec sama. Erdelky nemívají problémy. Některá fenka byla ráda, pokud jí člověk pomohl, jiná dala najevo, že strpí moji přítomnost, ale nenechá si do zázraku zrození zasahovat.
Moje poslední erdelka Beryl Yard se na výstavě nakazila leptospirozou. Nic jsme nezanedbali, okamžitě jsme jeli k veterináři. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách. Fenka dostávala výživné injekce i antibiotika. Jednoho dne jsem ji vynesla zesláblou na dvorek a zjistila vážné problémy s vyměšováním. Kamarád veterinář mne upozornil, že brzy začne mít bolesti. Bylo jediné možné rozhodnutí. Tak jsem ji držela v náručí. Ruku jsem měla na jejím srdíčku a čekala až přestane tlouci. Fence bylo 4,5 roku. Na osudné výstavě získala poslední CACIB potřebný k dosažení titulu interšampiona. Čekala jsem potom, až budou u Dory Geblerové štěňata. Fenka ale nezabřezla. Zamluvila jsem si štěně u jiné chovatelky, ale mezitím mne odvezli do nemocnice a už jsem si netroufla mít dalšího psa... Dnes už neposuzuji, nezvládla bych to". Nesměle namítám, že paní Dora Geblerová posuzuje. "No dobře, ale Dora je prostě "Makropuloska"! Ta vůbec nepochopí, že já už leccos nemůžu. Ona mi vždycky říká: "Tak se trochu přemoz!" Ale proč? Já se budu přemáhat a někde exnu! Tudle! Nepřemáhám se. Jak mi to jde, tak žiju!" směje se paní Chourová.
Zde bych asi měl vysvětlit, že obě dámy jsou čestné členky Klubu chovatelů a přátel erdelteriérů. Jejich přátelství trvá skoro půlstoletí. Se svolením paní Chourové smím také prozradit, že zanedlouho oslaví osmdesáté narozeniny. Jak taková oslava bude vypadat?
"Bude to stejné, jako každých pět let od doby, kdy je ta číslovka "zajímavá". V sobotu pozvu rodinu na oběd. Stále je nás víc, mám už dokonce dvě pravnoučata. V neděli tady bude den otevřených dveří. Pro všechny návštěvy a gratulanty ale platí přísný zákaz nošení jakýchkoliv dárků, včetně květin! Na zdi je ovšem nalepena pokladnička a vybírá se na opuštěné pejsky v útulku. Před pěti lety se takto vybralo přes dva tisíce korun! Zákaz dárků je striktní, jinak jsem protivná. Proč se mají vydávat peníze za nějaké hlouposti?"
Publikováno 29.12.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.