Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Klubová výstava špiců Roztoky u Prahy 2000
MVDr. Jan Nesvadba
Velmi rád jsem přijal pozvání k posuzování KV špiců, neboť mě k tomuto plemeni váže nejen osobní vztah, ale především obdiv k prastaré evropské rase, která si i nadále zaslouží plné pozornosti, aby si uchovala svůj původní ráz i zcela specifické povahové vlastnosti. Na výstavě v Roztokách jsem byl velmi příjemně překvapen velmi dobrou organizací, relativně početnou účastí i v průměru velmi dobrým materiálem, který jsem měl možnost posuzovat.
Malí oranžoví byli v celém rozmezí standardem povolených velikostí. Překvapivě dobrá byla síla kostry, u všech zcela odpovídající jejich kohoutkové výšce. I hlavy je v širokém průměru možno označit za typické, jen ojediněle byla poněkud klenutější partie lebeční a ve dvou případech příliš jemná čenichová partie. U všech byly nůžkové skusy (i když někdy velmi těsné) a za velmi pozitivní nutno hodnotit i situaci, kdy i ti malí byli nejen téměř všichni plnochrupí, ale hlavně s dobře vyvinutými a zdravými zuby. Velmi dobrá byla barva oka, u několika byl však tvar spíše kulatý. V nasazení a držení ucha byla převážná většina zcela korektní a jen ojediněle bylo ucho spíše šířeji nasazené, ale přesto v pozoru dobře nesené a správně dlouhé.
Překvapivě dobrá je u tohoto rázu i tělesná stavba s pevnou linií hřbetu, dobře neseným ocasem i správně prostorným hrudníkem. I tady je ovšem problém, že pouze zřídka se zde dosahuje ideální kvadratická stavba těla, která dává špici právě ten charakteristický výraz. To platí v plném rozsahu i o předních nohách, kde jsou tlapky delší a ne v ideální formě kočičí tlapky. K délce formátu - ta většinou není podmíněna délkou těla, ale příliš krátkými končetinami. Je to opticky dobře zjistitelné, neboť takový jedinec má stejně hluboký hrudník jako jiný kvadraticky stavěný pes. Právě tento jev je třeba velmi zodpovědně chovatelsky vysledovat, neboť je to vlastně zjev degenerativní, který vedl ke vzniku všech krátkonohých plemen psů.
Jinak pokud se postavení a úhlení končetin týče, je situace až překvapivě dobrá, jen zcela ojediněle se vyskytují menší odchylky. Velmi dobré je i osrstění, i když někdy je přece jen menší podíl podsady. Horší problém je se zbarvením, neboť vedle řady ideálních oranžových psů se správnou intenzitou barvy bylo několik se silným černým stínováním a jeden se zcela černým sedlem, u kterého je otázkou, jestli jej lze za oranžového ještě považovat. Překvapivě dobrá byla i prezentace psů s vyrovnanými povahami, což pokládám za velmi pozitivní zjev.
U středních špiců se jednalo v jednotlivých barevných rázech jen o ojedinělé reprezentanty, takže nedošlo ke správné konkurenci, ale přesto převážná většina byla bez nadsázky na velmi dobré úrovni. Cením si správné velikosti i odpovídající síly kostry, dobrých hlav a až na jednu výjimku nečeského chovu plnochruposti. Skusy byly většinou nůžkové, ale s poměrně velkým podílem těsného nůžkového skusu a vyskytly se i kleště. Určitý problém vidím ve tvaru oka, které v několika případech bylo spíše kulaté, u všech ovšem dobré tmavé barvy. I tvar ucha byl dobrý, i když v několika případech bylo nasazení širší. I zde je problém v délce těla; podmíněný ovšem okolností, kterou již uvádím u malých oranžových. Zde to je již ovšem daleko nápadnější a ruší podstatně typický obrázek špice. U tohoto velikostního rázu bylo překvapivě dobré úhlení i postavení končetin a u většiny i relativně dobře utvářené tlapy. Více chovatelské pozornosti by bylo třeba věnovat osrstění, kde se vyskytuje zvlnění srsti. I když nebylo nijak výrazné, bylo přece jen zjevné a pro špice málo charakteristické. Barva bílých byla plně akceptovatelná, vynikající bylo zbarvení černých, hnědých i jediného strakoše.
Je třeba zamyslet se nad povahami. I když většina byla při dobrém temperamentu ukázněná, ti ojedinělí nedůtkliví a i vůči vlastnímu majiteli agresivní jedinci naznačovali ne zcela špatné charakterové založení, ale jednalo se o psy mimořádně temperamentní a pozorné, které jejich majitelé nedovedli správně zvládnout, což vedlo k takovému povahovému utváření. Právě v tomto směru myslím, že čeká klub chovatelů špiců velký kus výchovné práce, neboť by se neměl vyskytovat takový případ, který jsem při této výstavě zažil, když mě pes při pokusu o předvedení chrupu napadl, aby mu majitelka dávala ještě pamlsek a snažila se ho tak přesvědčit, aby byl hodný.
Celkový dojem z výstavy byl vynikající a jsem skutečně hrdý, že se český klub chovatelů špiců dopracoval takové úrovně. Mohu to zodpovědně prohlásit, neboť mám příležitost posuzovat nebo aspoň pozorovat špice na mezinárodních výstavách takřka v celé Evropě. Tato vynikající úroveň chovu je do jisté míry ovšem zavazující k další intenzivní a cílevědomé chovatelské práci; ovšem nadšení a zájem, s kterým jsem se jak na výstavě, tak při jednání se zodpovědnými členy výboru setkal, dávají k tomu ty nejlepší předpoklady. Odcházím z výstavy v Roztokách nejen spokojen, ale i pevně rozhodnut, bude-li si to vedení klubu přát, být mu ve všem nápomocen.
Toto zhodnocení úrovně posuzovaných špiců mi jako své vedoucí kruhu dr. Nesvadba nadiktoval přímo po posuzování s tím, že nám velmi rád kdykoliv přijede špice znovu posoudit. Škoda, že jeho posuzování někteří vystavovatelé a pořadatelé takzvaně "nerozchodili". Díky jejich rozhořčení a nespokojenosti se s tímto výborným švýcarským rozhodčím na našich výstavách u špiců už asi nesetkáte...
Publikováno 12.7.2004. Uveřejněno se souhlasem autora.