Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Mezinárodní výstava psů Katowice 2006
Kateřina Růžičková (andy.katka@seznam.cz)
"Jackýnku, Jackýnku vstáváme", vzbudily mě holky v jejich posteli. "Jedeme zase na výstavu", a to už jsem byl živější. Kam asi jedeme tenhle víkend? No nechám se překvapit. Když jsme vyjeli ve složení já, Káťa, Kristýnka a jejich taťka vstříc nový zážitkům, usnul jsem Kristýnce na klíně a vzbudilo mě, až když jsme sjeli z rozdělané dálnice na silničku plnou kamionů a děr, na které když se dva náklaďáky míjely, musel jeden pruh zastavit. Čas pomalu ale jistě utíkal a vše nás zdržovalo. Když nás pak začali i na hranicích obírat o čas, Kátě začaly téct nervy. I mně při vzpomínce na Mnichov vstávaly chloupky a rozhodně bych si to nechtěl zopakovat. Navíc taťka musel dát Kátě mapu, což bylo dosti nebezpečné. Také jsme na to doplatili.
Panička Katka si vyhlídla krásnou dálnici až do Katowic, na kterou se nás už od Brna snažila navést, ale až asi po čtvrt hodině jízdy Polskem zjistila, že stránky mapy k sobě nepatří. Moc se vztekala a nadávala na vydavatele automapy. Ostatní se jen chechtali. Já se jí ale nedivím, myslím si, že koukat na ty hrozné znaky na papíru je dost nudné. Já bych to radši rozkousal a ztratili bychom se úplně stejně jako s mapou a Kátinou navigací. No možná jí trochu křivdím, my se totiž v Polsku ztratíme skoro vždy a nejsme asi jediní, alespoň podle článku který si holky jednou četly v lednovém čísle časopisu "Pes přítel člověka" a smíchy skoro brečely.
Z čeho jsme ale radost neměli bylo to, že čas už ani neutíkal, ale přímo letěl. To nám určitě dělá naschvál, potvora! Potom co jsme čekali v koloně, objeli Katowice několikrát dokola než to taťka vzdal a rozhodl se zastavit u pumpy a zeptat se na cestu, no a za několik minut jsme byli u výstaviště. Z jednoho parkoviště nás poslali na druhé, z druhého na třetí a tam nám řekli, že máme jet až na druhý konec parkoviště tam někde v nedohlednu. Páníčkové pobrali věci a už se klusalo k hale. Cestou jsem potkal spoustu pěkných pejsků na hraní, ale paničky byly neoblomné a hnaly k hale a ke kruhu. Zatím co rozdělávali sobě židle a mě stůl na sezení, Káťa zjistila že jsou před námi ještě hasky a čaučaové. Takže bylo spoustu času na moje oblíbené venčení a už ne tolik zamilované focení. Ale holky měly radost, protože už vím, že když se na mě někdo kouká tou věcí s kolečkem a světýlkem, musím našpicovat ouška a nejlépe natočit hlavičku. Bylo krásně teplo a svítilo sluníčko. Ale dočkal jsem se i sněhu, kde jsem se pořádně vyřádil.
No a to už jdou do kruhu první kolegové. Čeští špiclíci byli zastoupeni ve všech velikostních rázech. Trpaslíky reprezentoval oranžový André Apri Cherry, malé špiclíky pejsek a fenečka Xavier a Zaira z Temných nocí a bílá fenečka Elainne Impress Lukato Gold, střeďáky moje maličkost a ve velkých byla černá fenka Aebonie Black Re-Jan Moravia. Pak jsme čekali na závěrečné soutěže. Zjistil jsem, že na čím větší stupínek mě panička postaví, tím větší májí páníčkové radost.
Když jsem se v paničkami vrátil do haly, objevil jsem nového souseda. No vlastně sousedku. Byla to černá Islandská špiclice. Byla černá a velká asi jako velký špic. Krásně jsme si hráli. Konečně tu mám dobrou kamarádku. Vůbec se mi pak nechtělo trénovat vzadu za kruhy. To je pěkná otrava na rozdíl od opravdového předvádění, které po očichávání a hraní si s pejsky, spaní s paničkami v posteli, nošení ukradených věcí za piškotek a několika dalších lumpáren, je moje nejoblíbenější činnost. Ale když se předvádět nechci, nikdo mě k tomu nedonutí ani několika hodinovým tréninkem. No možná kdyby byl řízek...
Čekali jsme několik hodin. Na výstavě bylo spousta přátelských pejsků, takže o hraní nebylo nouze. Ve čtyři hodiny jsme dorazili k závěrečnému kruhu. Tady už to důvěrně znám z minulého roku. To jsme přijeli moc radostní, protože jsem si mohl stoupnout až na ten nejvyšší schůdek. Byla to pěkná výstava. Holky mi sklopily sedadlo, abych na něj mohl vyskočit. Předníma tlapkama jsem se opřel o opěradlo přede mnou a sledoval pejsky v kruhu. Nakonec jsem se prošel i já na velikém zeleném koberci spolu s Xavierem, Elainne a ostatními pejsky z páté skupiny FCI. No a pak jsme už mohli jet domů. Vezu si nejen dvě medaile a pohárek, ale i titul Polský šampión!!!
Publikováno 15.4.2006. Článek vznikl pro Spicove.cz.