Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Evelyn Kubské
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
"V době, kdy mně byly 4 roky, jsme měli moc hodnou hospodyni. Šla jsem s ní na procházku podél řeky. Tam jsem uviděla štěně bernardýna. Vrhla jsem se k němu a báječně jsme si s ním hrála. Nedaleko stál majitel štěněte, řezník. Viděl, že si se štěnětem výborně rozumíme a tak po krátkém rozhovoru s hospodyní mi pejska dal. Doma štěně uviděl tatínek. Začal rozčileně chodit po pokoji a zoufat: "Ježíšmarjá, vždyť je to bernardýn!" Musela jsem tedy štěně vrátit, ale byla jsem velmi nešťastná.
Později, to mi bylo asi 7 let, jsem šla s tatínkem na procházku. V průchodu Sevastopol byl obchůdek a za výlohou bylo v košíku štěňátko teriéra. Tak dlouho jsem naléhala, až mi pejska koupil. Byl asi drahý, protože se táta dost ošíval. Během dvou dnů štěně proniknulo do ložnice a tam roztrhalo polštáře. Ložnice vypadala, jakoby tam nasněžilo. Pejsek tedy musel opustit naši domácnost..."
Povídáme si v nevelkém panelákovém bytě v Praze-Horních Měcholupech a tyto vzpomínky z doby před sedmdesáti lety mi vypráví paní Evelyn Kubská. Z křesla našemu rozhovoru bedlivě naslouchá černý královský pudl zvaný Dio. Nádherný, vznešený. Zcela jistě si uvědomuje, že splnil podmínky ke získání titulu interšampióna a dává to důstojně najevo. Jeho prapředek, první pudl paní Kubské se jmenoval Hill. Jméno zní světově a tak se mi skoro nechtělo věřit, jak k němu přišel. Paní Kubská však má smysl pro humor a tak to na svého prvního mazlíčka prozradila:
"Když jsem si přinesla toto štěně domů, tak se pejsek odebral doprostřed obýváku a tam nahrben vytvořil cosi, co vypadalo jako hromada. Tedy skoro "kopec". Začala jsem tedy štěněti říkat "Hill". Toto štěně jsem měla vlastně jen na hlídání. Psal se tuším rok 1971 a můj ošetřující lékař, skvělý MUDr. Miroslav Bechyně, potřeboval na delší dobu odcestovat. Požádal mne, zda bych mu psa nepohlídala. Nadšeně jsem souhlasila. Vždyť jsem po psu toužila. Po třech týdnech se MUDr. Bechyně vrátil z cesty a psa si odvezl. Probrečela jsem celý víkend a hned v pondělí jsem volala nedočkavě do nemocnice, zda bych mohla psa koupit. Získala jsem tak naprosto báječného psa, který vždy přesně vycítil všechny moje starosti. Jakmile zjistil, že jsem ve stresu, přinesl mi boty a své vodítko. Položil hlavu do klína a dal najevo, že nejlepším řešením bude pořádná procházka. Byl navíc později skvělý vůdce smečky a jako jediný pes královského černého pudla u nás získal titul Interšampion, Evropský i Světový vítěz. Opustil mne v roce 1985. Bylo mu 14 let. Když vůdce smečky odešel, jeho mističky zůstaly nedoknutelné. V pokoji u gauče bylo jeho výsostné místo. Nikdo ze třech "pozůstalých" psů se tohoto místa již nikdy neodvážil dotknout, natož ho obydlet."
Pamětníci budou znát jméno Evelyn Kubské z inzerátů na autobusové zájezdy. Organizovala hromadné výpravy na mezinárodní výstavy u nás i v zahraničí. To bylo v dobách totality velmi nesnadné. Byly to časy devizových příslibů, výjezdních doložek a různých žádostí. Paní Kubské se dařilo pořádat zájezdy pod hlavičkou tehdejšího Svazu chovatelů. "V autobusu jelo 30-35 lidí a k tomu přiměřený počet psů. Většinou cestovalo kolem 20 zvířat. Majitelé mi vyplnili dotazník, protože bylo nutno zajistit, aby se psi neprali. Bylo také možné si přikoupit sedadlo, kde na dece mohl cestovat pes. Vzpomínám na zájezd do rakouského Insbrucku. Z této světové výstavy autobus přivezl 4 světové vítěze a stal se na výstavišti středem pozornosti. Měla jsem ho vyzdobený nápisy, které upozorňovaly, že jde o reprezentaci československé kynologie a lidé nám tam tleskali. Všichni jsme se ze získaných titulů radovali. Dnes se majitel vítězného psa setká spíš se zlobou a závistí. Také už nejde o krásu psa. U pudlů se téměř nehodnotí např. kostra a osvalení. Oceňuje se především srst. Dnes navíc nejde jen o psa, ale hledí se na konec vodítka. Velmi záleží na tom, kdo vodítko drží." Tento postřeh na výstavách slyším opravdu často. Lze diskutovat o tom, jak dalece je podložený. Paní Kubská má však za sebou dlouholetý a úspěšný chov pudlů, takže její názor má jistě svou váhu...
"Když bylo Hillovi 7 let, koupila jsem z Anglie středního bílého pudla Candyho (Miradel Cascade). Bílí psi, stejně jako bílí koně, jsou neposlušní. Chtějí být jedničky a stále na výsluní. Candyho jsem vlastně získala prostřednictvím předsedy klubu pana Kamenického (otec Ing. Klírové), který mi stříhal psy. Na přání jednoho chovatele sehnal z Anglie středního bílého pudla, ale ten se zdál zájemci příliš drahý. Vzpomenula jsem si, že mám po tetičce platinové náušnice. Nechala jsem je odhadnout a částka naštěstí na nákup Candyho stačila. Tento pes měl ke 100 potomků, byl plný temperamentu a odešel v 18 letech, ve vynikající kondici do posledního dne života. V roce 1981 přibyla do smečky Rina (Jessekar's Ballerina) z tehdejšího NDR a v roce 1983 její "manžel" Fendy vom Haus Raifbach z Rakouska. Ten prožil v naší smečce 16 let. Všichni moji psi dosáhli titulu interšampion. Dio, který tady s námi sedí, je vlastně pátá generace po Hillovi. Vždy jsem si v chovu velmi zakládala na povahách. Pokud jsem si na zahraniční výstavě vyhlédla krycího psa, požádala jsem majitele, aby mi psa na chvíli půjčil a na místě prověřila, zda má přátelskou, milou a nekonfliktní povahu."
Na kynologii je asi nejbolestnější chvíle, kdy nás pes opouští. S tímto faktem se mnoho pejskařů jen těžce vyrovnává. Paní Kubská řeší tuto situaci jediným možným a asi správným způsobem: "Ano, vždycky mám dalšího psa v záloze. Dio je už ale asi poslední. Vždyť je mi 73 let. Své psy mám na psím hřbitově. Nechala jsem jim zhotovit kámen se jmény. Bohužel je to ale na druhém konci Prahy a dostanu se tam málokdy. Dia jsem tam vzala jen jednou. U branky mne předběhnul a běžel neomylně napříč hřbitůvkem k tomu našemu kameni. Tam se zastavil a kámen doslova tlapkou pohladil. Snad to vše cítil a věděl. Nevím. Nemám vysvětlení..."
Publikováno 25.2.2003. 2003, uveřejněno se souhlasem autora.