Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Romany Dyntrové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Nedávno mi zazvonil telefon a ozval se příjemný ženský hlas. Zda prý ještě fotografuji naháče. Reagoval jsem poněkud vlažně. "Zase naháči," povzdechnul jsem si. Atraktivní plemeno, kterému jsem věnoval před časem pozornost. Chovatelka na druhém konci telefonu vycítila, že rozhodně nejsem nadšen. "Ale my tady máme jiné naháče - bezsrsté teriéry!" ozvalo se ze sluchátka, které mi překvapením málem vypadlo z ruky.
Večer jsem strávil hledáním ve starších ročnících Psa přítele člověka. Časopis o tomto tehdy vzácném a novém plemeni informoval. Historie psů naháčů se měří v tisíciletích, Americký bezsrstý teriér (American Hairless Terrier) je výjimkou a má svůj vznik přesně zdokumentován. V roce 1972 se ve vrhu "rat teriérů" narodila fenka Josephine, která se od svých sourozenců odlišovala jemnou růžovou kůží posetou černými skvrnami a hlavně chyběním srsti. Fenka s touto vlastností (nikoliv vadou) zaujala přátele chovatelů, manžele Scottovy. Ti se nakonec nahé fenky ujali a podařilo se jim odchovat další bezsrstá štěňata.
V březnu tohoto roku se na ruzyňském letišti sešly tři nedočkavé chovatelky, očekávající přílet první pětice AHT u nás. Šárka Štefánková, která se věnuje chovu dalmatinů a čivav. Denně má možnost pohladit mnoho psů a dalších různých zvířátek. Pracuje totiž jako veterinární sestřička v ordinaci MVDr. Jana Herčíka, Csc. Dále Martina Stavinohová, která má blízko k minibulům a stafordšírským bullteriérům. Trojici chovatelek vlastně sestavila hlavní "pachatelka" celé akce, Romana Dyntrová. Má tři dalmatiny. (Ty chovala v bytě, kde donedávna bydlela se svými, patrně nadpozemsky trpělivými a laskavými rodiči.) Většina přátel zná Romanu ještě pod dívčím jménem Raková. Přibližně před rokem se provdala a společenské rubriky určitě nepřehlédly, že nevěstin svědek byl opět výše zmiňovaný MVDr. Jan Herčík, Csc. Nemůže překvapit, že manželé Dyntrovi nezůstali u jediného bullteriéra Gucciho. Na cestě z výstavy začaly Romana s Martinou přemýšlet, že by bylo dobré si pořídit nějaké nové a zajímavé plemeno, ale hlavně malého pejska na mazlení. Paní Martina evidentně tíhne k teriérským plemenům, Romanu Dyntrovou trápí alergie, tak že všudypřítomné závěje bílých dalmatinských chlupů byly odsouzeny k minulosti. Vzniknul tedy nápad založit chov AHT v České republice. Cesta od nápadu k realizaci byla poměrně komplikovaná. O tom všem, co bylo třeba učinit a překonat, mi vyprávěla právě Romana Dyntrová.
"Začala jsem pátrání na internetu, kde bylo veliké množství adres a kontaktů. Náhodou jsem si vybrala jednu z adres a ozvala se mi presidentka klubu chovatelů AHT, paní Teri Murphy ze Severní Karolíny. Ze zkušenosti ostatních chovatelů jsem věděla, že navázat kontakt s chovateli v USA bývá obtížné. Měla jsem ale štěstí. Na moji prosbu o informace jsem dostala odpověď a od toho dne jsme si s paní Murphy psaly doslova denně. Byla na mě velmi milá. Českou republiku znala, ovšem netušila, jakým jazykem zde hovoříme. Po nekonečně dlouhém prověřování mi slíbila pomoc. S Martinou jsme měly velké přání, a to, že by bylo báječné získat tři teriéry, dvě holčičky a chlapečka. Teri souhlasila a nabídla nám ještě osrstěného pejska. Toho jsme nejprve odmítnuly, ale Teri poslala fotografie a vysvětlila nám, jak je osrstěný pejsek nutný pro dobrý a zdravý chov AHT. Souhlasily jsme s tím, že tedy nějak čtyři pejsky zvládneme. Prakticky rok jsme čekaly, než nám Teri vybrala nepříbuzné pejsky z kvalitních chovatelských stanic a hlavně bez jakýchkoliv vad. Mezitím jsem se potkala se Šárkou a nabídla jí, zda také nechce AHT. Ta se nejprve zdráhala, ale s nadšením nakonec souhlasila.
Požádala jsem tedy Teri ještě o pátou fenečku pro Šárku. Štěňata byla vybrána a v tu chvíli začalo vyřizování dokumentů a hlavně se řešil problém cesty. Chtěly jsme se pro pejsky vypravit, ale vyřizování víza by vše zdrželo o další 2 - 3 měsíce. Nechtěly jsme se poslat štěňata přes Německo. Teri přišla se skvělým nápadem: pětici štěňat převezla asi 16 hodin cesty autem ze Severní Karolíny do New Yorku. Přespala s celou smečkou v hotelu a druhý den výprava teriérů odletěla přímým letem ČSA do Prahy. Po ročním snažení jsme tedy napjatě čekaly na pražském letišti. Napadaly nás myšlenky, zda je to celé vlastně doopravdy a zda si z nás někdo nedělá legraci. Do USA jsme poslaly nemalou částku. S paní Teri Murphy jsem se znala vlastně pouze přes E-mail. Jak je ale mezi seriozními chovateli v USA zvykem, byla platba okamžitě po přijetí zveřejněna na klubovém chatu. Pochybnosti se nás ale zmocnily ve chvíli, kdy nám ČSA sdělily, že v letadle žádná zvířata nejsou. Telefonicky jsme zjistily až v New Yorku, že jako cargo byly naloženy tři přepravky čehosi živého. Tak se k nám tedy dostalo prvních pět Amerických bezsrstých teriérů, tři fenky - Checkers, Dream, Camille, a dva pejsci - Mate a osrstěný Buddy..."
Možnost fotografovat toto neobvyklé plemeno jsem přivítal s nadšením i zvědavostí. Jde o plemeno temperamentní, nebojácné a sportovní. Povaha je milá, otevřená a přátelská. Na rozdíl od většiny teriérů příliš neštěkají. Při setkání s jinými psy jsou AHT nekonfliktní. Celá pětice působí velmi vyrovnaným dojmem. Co se týká jejich zbarvení, jsou v nich obsaženy všechny barevné varianty, včetně vzácného černého zbarvení Camilky, která po narození měla modrou barvu a pochází z ojedinělé linie, kterou v Americe nazývaji Blair Witch Project. To nám bylo obrovskou poctou. Co se týká kvality "srsti", tak ta je srovnatelná s bezsrstou kočkou Sphynx a zcela obrovským přínosem a výhodou je, že se na žádné části těla nedoholuje. Příjemným překvapením je vynikající kvalita chrupu. Lysost u bezsrstých teriérů není spojena s chudozubostí. Zajímavé je, že AHT se rodí vždy osrstění, ale u budoucích naháčů je srst řidší a přibližně do osmi týdnů úplně zmizí. AHT jsou recesivní homozygoti, takže například ze spojení dvou naháčů se nemůže narodit osrstěné štěně. Již při vzniku plemene měli někteří chovatelé v USA obavy, aby se toto plemeno nestalo obětí a středem zájmu různých množitelů, které vede především touha po rychlém zbohatnutí a nikoliv chovatelský zájem. Zeptal jsem se proto, jak se chystají tyto tři sympatické chovatelky naložit s šancí chovat AHT v České republice:
"Chtěly bychom, aby tohoto pejska dostali do rukou lidé, kteří si ho budou vážit ne proto, kolik stojí, ale pro jeho skvělé vlastnosti. Chceme, aby AHT u nás měli v rukou lidé, kteří si ho zaslouží a ne nějací velkochovatelé s "podnikatelským záměrem." Pro nás jsou AHT klenotem mezi plemeny naháčů a přejeme jim jen ty nejhodnější lidské maminky a tatínky."
Publikováno 26.7.2004. 2004, uveřejněno se souhlasem autora.