Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Martiny Katzerové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Před nedávnem jsem navštívil pražskou veterinární ošetřovnu MVDr. Lubomíra Palkoviče. Na chvíli jsem se posadil v čekárně. Tu atmosféru většina čtenářů jistě dobře zná. Na židlích sedí netrpělivý doprovod zvířecích pacientů. Zástupci kočičího světa se obyčejně skrývají v plastových přepravkách. Hlodavci, plazi i obojživelníci čekají na vyšetření v krabičkách. Větší psi leží svým majitelům u nohou a toužebně hledí k východu z čekárny. Menší pejsci se krčí na klíně, či v náručí a toužebně hledí tamtéž... Prostě všední pohled do čekárny veterinárního lékaře, který ordinuje ve velkoměstě.
Tentokrát jsem však při pohledu do této čekárny nevěřil vlastním očím. Seděla tam velmi elegantní dáma a na klíně měla prase. Přesněji řečeno prasátko. Jak jsem se později od paní Martiny Katzerové dozvěděl, jde o prasátko Göttingenské zakrslé. Ještě ten večer jsem na internetu hledal informace o tomto zajímavém zvířátku. Lze se dozvědět mnoho informací odborného rázu. Existuje značné množství veterinární literatury, která se zabývá chovem prasat. Tyto publikace se ale obyčejně omezují na popis zemědělských velkochovů. Nesetkal jsem se ale s žádnou příručkou pojednávající o chovu prasátka jako domácího mazlíčka. Tímto tématem se zabývá snad jen dnes již klasická povídka pánů Šimka a Grossmanna "Jak jsme chovali užitečné zvíře..." (Pro ty, kdo povídku plnou drsného humoru, nečetli - jsou zde popisovány strasti rodiny, která chová v pražském činžovním domě na Vinohradské třídě číslo 318 prase domácí...)
Fotografie miniprasátka, které jsem nakonec v ordinaci pořídil, vyvolaly u mnoha mých přátel poměrně značný ohlas a hlavně zvědavost. S radostí jsem přijal možnost dozvědět se, jak funguje domácnost, kterou obývá také zakrslé prasátko s pohádkovým jménem "Karkulka"... Poprosil jsem nejprve paní Katzerovou o představení členů domácnosti:
V současné době už nás je doma jen pět. Já, můj manžel, náš syn, Karkulka a potkanka Andrea. Ještě nedávno s námi bydleli dva psouni prérioví. Baroušek junior ten zemřel jako čtyřletý na těžkou nemoc v prosinci loňského roku. Baroušek senior, který nás opustil minulý týden jako desetiletý. O víkendech je ale u nás veselo daleko víc. Scházíme se na chatě s babičkou a dědou, ti mají l4 letou ovčandu Akelu a s naší dcerou a jejím přítelem. Ti mají oříška Aničku, králíka Joe a potkany Adélu a Charlieho. To jsem nejšťastnější!
Kdy a kdo přišel s nápadem pořídit si zakrslé prasátko? A kdo vymyslel tak veselé jméno?
Všichni zvířata moc milujeme ale můj manžel je silný alergik a tak nemůžeme mít ani psa ani kočku. Bylo nám moc smutno když zemřel Baroušek junior. Děti prosily abychom koupili dalšího psouna. Moc se nám nechtělo, protože jsem přesvědčená, že psoun do zajetí nepatří. Strádá a to i u nás, kde se vše Barouškům podřízovalo. Jednou v neděli večer manžel něco hledal na internetu a na zahraničních stránkách objevil zakrslé prasátko. Celou noc jsme brouzdali po internetu a hltali jakoukoliv informaci o prasátkách. Ráno bylo rozhodnuto. Povolali jsme dceru do obchodu a jeli jsme do Svitav pro Karkulku. Svíralo se mi srdce strachy, že se bude manžel dusit, ale neudusil se a tak jsme si v pondělí v noci přivezli tříkilovou Karkulku do našeho 2+kk v Praze. Jméno nás napadlo při pohledu na ní. Chovatelka ji dala červený šátek.
Jaká zvířátka prošla Vaší domácností? Chovala jste zvířátka už v dětství?
O pejska jsem rodiče začala prosit už když jsem začala mluvit. Naši říkají že první slovo které jsem řekla bylo HAF! Rodiče mi koupili prvního pejska v 8 letech. Celá školní léta jsem strávila na Jinonickém cvičišti. Když jsme v jednu chvíli měli v Pražském bytě dva dospělé německé ovčáky a 8 štěňat, bylo nám s tátou trochu líto mamky, která nám původně nechtěla dovolit ani jednoho kokršpaněla, protože byl v jejích očích moc veliký. Při škole jsem si i výcvikem psů ke zkouškám přivydělávala, takže k těm svým jsem vždy měla doma ještě alespoň jednoho psa na výcvik. Všechno skončilo když jsem před 17ti lety poznala svého manžela a ukázalo se že je těžký alergik. Vyzkoušeli jsme co se dalo. Krátce jsme měli peruánského naháče, jenže manžel je alergický na psí, kočičí, a koňskou kůži, takže ani naháč nebyl řešením. Před deseti lety jsme si pořídili psouna prériového a před čtyřmi lety k němu přibyl ještě jeden. Současně naše děti měly křečky, potkany a králíka. Nejpodobnější pejskovi je ale až teď Karkulka.
Odkud čerpáte informace? Lze porovnat chování psa a miniprasátka v domácnosti?
Informace čerpáme kde se dá. Nejčastěji na internetu na zahraničních stránkách, nebo se s dotazy obracíme na MVDr. Palkoviče. U nás je sice k dostání pár knížek o chovu prasat, ale když do nich nahlédnete, zjistíte že jsou to příručky k výrobě vepřového, takže pro nás nepoužitelné. Karkulku se snažíme vychovávat jako psa. Chování psa a miniprasátka v domácnosti je podobné. Prasátko se daleko dříve naučí hygieně než pes. Karkulka se chodila venčit na jedno místo už druhý den. Oba jsou nesmírně hraví ale pejsky to s věkem přejde a klidně může být přes den doma sám aniž by cokoli zničil. U Karkulky si to nedovedu představit. Prasátka jsou nesmírně zvídavá, stále něco zkoumají a při tom mnohdy působí značné škody. (S Baroušky se to ale nedá srovnat. Nikdy nebyli zavřeni v kleci - to mi neděláme, takže nám za těch 10 let sežrali veškerý nábytek, všechny dveře a nakonec i několik návštěv). Všude se dočítáme, že tato hravá povaha prasátka neopouští ani v dospělosti. Karkulka sama doma nikdy není. Mám malý obchod s nářadím, takže není problém aby chodila se mnou každý den do práce. Zabaví se trháním kartonů a nejšťastnější je když přijde zboží. Rozebírá s námi krabice, vyndává zboží (to je také oproti psovi rozdíl. Pro psa je nepříjemné brát do tlamy kovové věci. Karkulka to miluje.) Doma má 100 dílnou gola sadu a neustále vyndává ořechy a ráčny, ponáší to po bytě a vyžaduje abychom ji s tím honili a chtěli jí to brát. Další rozdíl je s žebráním u jídla. Každého pejska jsem to odnaučila, ale u Karkulky se to nedaří. Při každém jídle někomu z nás stojí předníma nohama na klíně a dožaduje se! Abychom ji toho dali co nejméně a netloustla, jíme rychle. Nedávno jsem se v restauraci, kde s námi výjimečně Karkulka nebyla, přistihla že hltám jako blázen. Všichni se otáčeli.
Jak náročné a obtížné je pořízení miniprasátka?
Myslím že samotné pořízení není dnes takový problém. Stačí prohlížet inzeráty. Několikrát jsem ale slyšela, že je třeba dát si pozor na nepoctivé chovatele, kteří přivezou zájemci malé prasátko, prodají ho za 10 i 15 tisíc korun a za pár týdnů se ukáže, že je to prasátko na maso, vzaté velmi malé od matky a v dospělosti doroste až 200kg. Každý zájemce by rozhodně měl jet k chovateli a podívat se na rodiče prasátka.
Jak dalece je pravdivá informace o značných inteligenčních schopnostech prasat?
Prase je nesmírně inteligentní zvíře. Když jsme si Karkulku přivezli, vážila 3 kg a venku bylo 10 pod nulou. Nebylo zbytí, ale musela chodit dělat loužičky a hromádky na plenu do rohu pokoje. Pochopila to hned první den. Za každou loužičku a každou hromádku dostala pamlsek. Třetí den jsme dostali strach, že je nastydlá, protože stále chodila čůrat. Jaké bylo naše překvapení, když po čůrání byla plena čistá. Karkulka odešla na plenu, zvedla ocásek, přikrčila se, chvíli posečkala, rozhlédla se jestli se díváme (když ne tak zakňučela) a utíkala si radostně pro pamlsek. Na pleně nic nebylo, prostě to hrála, aby dostala ten pamlsek. Jen asi hodinu trvalo, než přišla na to, jak sundat pečivo ze stolečku s šuplíky. Musí vysunout dva spodní šuplíky aby stolek odlehčila a pak ho jednoduše povalí, rohlíky uzme do huby a rychle se s nimi utíká schovat, aby je mohla v klidu sníst. Když jde tropit něco co nesmí, je potichu jak němá. Jinak pořád vydává nějaké zvuky. Když žebrá u velkých dětí nebo u dospělých, skáče na ně, šťouchá do nich čumákem a je neodbytná. Když žebrá u malých dětí, je nesmírně jemná, neskáče a nešťouchá. Samozřejmě může venku chodit na volno, protože přijde na zavolání. Moc se mi líbil citát Winstona Churchila v jedné knížce o prasatech, kterou jsem dostala od své kamarádky. "Psi k nám oddaně vzhlížejí, kočky se na nás dívají svrchu, ale prasata na nás pohlížejí jako na sobě rovné."
Říká se také, že prase je ve skutečnosti nesmírně čistotný tvor a zavedené rčení "špinavý jako prase" je značně nespravedlivé?
Jak už jsem říkala, co se týče hygieny je prase nesmírně čistotné a je na tom lépe než pes. Jakmile slezl sníh a Karkulka se poprvé vyvenčila venku, už na plenu nechodí a vyžaduje venčení venku. Dokonce i tam má svá místa kde koná potřebu. Na chatě třeba chodí ven ze zahrady. Venčí se ráno v 8 hodin když jdeme do práce, potom ve 13 hodin a v 18 hodin jdeme na velkou takzvanou běhací procházku. Když se nám podaří Karkulku vzbudit, jdeme ještě ve 23 hodin jen čůrat před dům. Dokonce se ani na procházkách neválí v žádných humusech jako třeba dceřina Anička (ta nepřejde jediný exkrement, aby si v něm nesmočila alespoň špičku ucha.) Karkulka jen někdy dostane chuť zarýt si v zemi. To ji pak musíme hodit celou do vany. Má to moc ráda a jsou k tomu potřeba alespoň dva. Jeden drbe kartáčem a druhý musí přidržovat rypák nad vodou aby se neutopila. Vždycky u toho ve vaně padne na bok a usne. Problém je s jídlem. Prase má proti psovi krátký jazyk, takže se nemůže olíznout. Po každém jídle jí musíme umýt rypáček, protože jinak si ho jde utřít nejraději do peřin. Také je zajímavé, že prase nemá žádný vlastní pach. Když je chováno tak jako Karkulka, voní buď parfémem toho s kým se právě mazlí, nebo aviváží z peřin.
Zaslechnul jsem dokonce, že Karkulka s Vámi cestuje i do zahraničí a dokonce jí není odepřen přístup do ložnice. U psů celkem běžná záležitost, ale prasátko?
Protože jezdím velmi často do Německého Landau pro zboží, jezdí Karkulka se mnou. Autem se vozí moc ráda a tak jí to nijak nevadí. Jako každé jiné zvíře musí mít pas a být označena čipem. Ještě nevíme, kam pojedeme letos na dovolenou, ale protože se Karkulka tak ráda koupe, bude to nejspíš Bulharsko nebo Černá Hora. Se spaním je to stejné jako s pejsky. Pelíšek jsme sice Karkulce zakoupili, ale odkládáme do něj pouze její hračky. Nikdy v něm nespala. Spí s námi v posteli. Je trochu rozmazlená a tak večer, když už chce jít spát, chodí za námi, šťouchá do nás rypákem a píská jako myš. Musíme ji vzít uložit do postele, přikrýt hlavu a podrbat na břiše. Pak usne a je problém ji ráno dostat z postele. Ještě teď, a to má 24kg, ji musím ráno nosit dvě patra před dům. Tam se vyvenčí a pospíchá pokračovat ve spaní do auta a potom ještě do práce. Budí se až tak okolo poledne.
Velmi mne také zajímá reakce okolí. Chodit se psem-naháčem po pražských ulicích před deseti lety bylo dost náročné. Reakce kolemjdoucích bývaly dost emotivní. Nadšení, posměch i odpor. Dnes se již za naháčem nikdo neohlédne. Jaké to tedy je mít na konci vodítka Karkulku?
Reakce lidí jsou různé. Nejčastěji si lidé bohužel zcela vážně myslí, že si vodíme na vodítku prasátko, které až doroste, sníme. Hodně lidí se také pošklebuje, že jsme rozmarní snobové a už nevíme, co bychom si pořídili. Poprosila jsem přítelkyni grafičku, aby mi na bundu udělala nápis "Manžel se dusí, nemůžeme mít psa - tak máme prase!"
Zaujaly mne také zvukové projevy, které Karkulka v ordinaci předváděla... Jaké bývají projevy pramenící z momentální nálady? Co má Karkulka ráda a co jí naopak naštve?
Prasátka mají oproti psům daleko širší škálu hlasových projevů. Od vysokého pískání jako myšky, až po hluboké hučení, jako obrovští psi. Když Karkulka něco chce, nudí se, nebo chce abychom jí dali spát, tak píská jako myš. Když si chce hrát, vrčí v různých tónech a šťouchá do nás nosem. Když se jí něco nelíbí, nebo se lekne, hlasitě a hluboce jakoby štěká. Zvuk který se dá nazvat chrochtáním, vyluzuje jen když usíná a my ji drbeme na břiše.
Co by měl případný zájemce o miniprasátko uvážit a kam se obrátit?
Myslím že hlavně by si měl zájemce uvědomit, že prasátko potřebuje čas, který mu bude páníček věnovat. Nebude totiž jako pes celý den čekat zavřené v bytě, až se páníček vrátí. Chce si hrát, dovádět a mazlit se. Protože mám srovnání, musím říci, že prasátko potřebuje mnohem víc kontaktu s člověkem než pes.
Fotografie Karkulky jsem záměrně ukázal také jisté chovatelce jezevčíků. V její domácnosti totiž býval k vidění párek poněkud větších - Vietnamských prasátek, pojmenovaných jako "Cindy a Fidel"... (Je zvláštní, jakou kreativitu majitelé prasátek prokazují při vymýšlení jmen...) Cindy se prý jednoho dne roznemohla a potřebovala péči veterinárního lékaře. Ten se samozřejmě dostavil, ale pozvání do bytu od chovatelky, která byla náhodou sama doma, si prý veterinář-playboy poněkud špatně vysvětlil... Pacientku Cindy totiž očekával kdesi v chlívku a ne v obývacím pokoji... :-)
Publikováno 24.7.2006. 2006, uveřejněno se souhlasem autora.