Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Liány Slivkové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Není snad banálnějšího způsobu seznámení, než je setkání ve vlaku. Psal se rok 1979 a vlak mířil do Plzně. Nepřehlédnutelná skupinka cestujících nastupovala se psy různých plemen. Dnes již těžko objektivně posoudím, zda moji pozornost upoutal spíš mohutný ruský chrt – barzoj, či mladičká slečna, která s ním cestovala. Co vše bylo tehdy předmětem rozhovoru si už přesně nevzpomínám, ale je všeobecně známo, že majitelé psů nachází společnou řeč velice snadno. A takový dialog může trvat, byť s přestávkami, velice dlouho. Dost možná, že jsme si tehdy na nádraží řekli, že „příště si to dopovíme...“
Určitě mě ale tehdy nenapadlo, že naše povídání bude zase pokračovat v jedenáctém patře jistého pražského paneláku po necelých třiceti letech a jeho hlavním tématem budou, jak jinak, opět zvířátka. Hned v předsíni nevelkého bytu jsem tedy Liánu Slivkovou požádal o menší inventuru zvířecích obyvatel. Seznam položek byl celkem impozantní.
Liána Slivková a její domácí zoo
Momentálně mám čtyři psy, dvě kočky, čtyři morčata, králíka a rybičky. Dva angličtí buldoci se jmenují Sára a Rony, boxerce říkám Aranka a peruánský naháč slyší na jméno Cent. Mína a Ironia zde zastupují kočičí svět.
Kdykoliv navštívím majitele takové menší domácí zoologické zahrady, napadne mě otázka „proč tolik zvířat?“ Zdůvodnění bývají velice různá...
Protože jsem vážně nemocná, tak si často říkám, že brzo umřu. Zvířat mám tedy tolik, abych to vše stihla... deset až patnáct let snad ještě budu trochu zdravá. Od svých třiadvaceti let trpím roztroušenou sklerózou. Proto mám těch zvířat teď tolik, jinak bych jich měla méně. Ano, někdy to bývá docela únavné. Zvířata mi ale přináší samozřejmě hodně radosti a drží mě v dobré formě po psychické stránce.
Péče o tolik zvířat je asi náročná. Dcera Jana i syn David zdědili lásku ke zvířecímu světu? Jak dalece pomáhají?
S večerním venčením mi pomáhá dcera, jinak chodím na procházky se psy sama. Syn má sice dvě morčata, ale obě děti se shodují v tom, že zvířata přináší příliš mnoho starostí.
Chov zvířat tedy není rodinnou tradicí?
Moje babička měla velmi ráda zvířata. V době protektorátu jí vzali oblíbenou černobílou fenku tehdy módního hrubosrstého foxteriéra. Jejím rodičům odebrali dobrmana. Babička tehdy měla dvě malé děti, moji mámu a tetu. Prošla ghetem v Terezíně. Dědeček, který nebyl židovského původu, se s ní nerozvedl a to ji patrně zachránilo. Obě děti měla babička schované ve sklepě u dědových příbuzných v Přešticích. Z babiččiny strany nepřežilo válku 38 příbuzných... Byla jsem jako dítě hodně nemocná a tak jsem žila u této babičky, která vždy měla pejska, kočku a rybičky. Rodiče mi ale psa nechtěli dovolit - že prý bych se o psa nestarala. A tak prvního pejska - fenky boxera jsem se dočkala až ve čtrnácti letech. Později jsem měla kromě jiného i saluku, německé dogy, italského chrtíka. Manžel je alergik, takže již šestnáct let mám naháče. Náš první peruánský naháč se dožil 11 let. Druhý naháč Cent se proslavil jako útěkář. Při venčení se mu rozepnul obojek a synkovi utekl. Ztratil se v pátek během dopravní špičky zde na Budějovické. Celou noc jsme ho hledali. Nakonec byl nalezen kdesi na Žižkově. Jak urazil cestu napříč rušným městem zůstává jeho tajemstvím.
Sphynx a morče
Vedle peruánského naháče zde vidím i nahatá bezsrstá morčata, dokonce nechybí i nahá kočka Sphynx...
Před mnoha lety jsem dostala nahou myš a od té doby se mi zvířata bez srsti nesmírně líbí, jsou velmi zajímavá.
Nejen v kreslených filmech, ale i v přírodním prostředí pes obyčejně prohání kočku, kočka myš. Zde to vypadá, že psi kočičí část domácnosti blahosklonně přehlížejí?
Venku by psi kočku asi prohnali, jenže tohle jsou přece naše kočky. Buldoci obě kočky milují... Kočky jsou zvědavé a morčatům do kotců strkají tlapky. Chtějí si neustále hrát a rozhodně by jim neublížily.
Zvířata jsou v této domácnosti doslova všude. Soužití s nimi má pevná pravidla, nebo si tak trochu dělají co chtějí? Mají přístup třeba i do ložnice?
Přes den spí v ložnici naháč, v noci se tam odstěhují oba buldoci. Včera mi tam však vnikly obě kočky, což buldoky urazilo a tak odešli vedle. Psy nijak zvlášť necvičím, umí pouze povely – ke mně a sedni... To bohatě stačí.
Dá se některý člen smečky označit jako nejoblíbenější?
Jednoznačně buldok Ron. On je trochu jako chlap – roztomile ješitný, urážlivý, svéhlavý, žárlivý... má vlastně hroznou povahu. Když je uražený, tak předstírá nechutenství a nejí. Musím ho krmit. Navíc velmi špatně snáší, když odcházím...
Publikováno 30.1.2012. 2012, uveřejněno se souhlasem autora.